Jezevčíka Bena jsme měli teprve týden, když jsme se s ním vydali na návštěvu tety. Tam jsme se setkali se vzdálenými příbuznými, kteří měli s pejsky daleko větší zkušenosti než my. Když nám vyprávěli, že jejich fenka má dřevěnou postýlku na míru, kterou jí páníček truhlář zhotovil, v ní matraci s prostěradlem, peřinkou a polštářkem, vše pravidelně převlékané, čisté a voňavoučké, mysleli jsme si svorně, že trochu přehánějí. Dneska se jim v duchu omlouvám.

Beníček byl kluk z hájovny, alespoň tak nám to bylo řečeno jeho dodavatelem, neuměl si tam najít své místo ve smečce a věčně byl od ostatních pejsků bit. Když nám přišel, chtěli jsme mu udělat samozřejmě pomyšlení. Ale on byl vděčný i za suché bobule a sparťanské lůžko.

Časem nás však vyhmátl a každého dne večer, pravidelně v jedenáct hodin, ulehl na gauč v obýváku, a to ve své oblíbené poloze, na zádech. Vždy jsem ho podrbala jsem na bříšku, přikryla jsem ho svetrem z pravé ovčí vlny, vyndala mu přední packy ven, jak na peřinu, popovídala si s ním, popřála mu dobrou noc a do rána jsme o něm nevěděli.

A propos, viděli jste ležet jezevčíka na zádech? Zadní nohy si nepoloží, jako třeba kokršpaněl, má je pořád pokrčené a do "luftu". Posléze se naučil k ránu zaškrabat na dveře ložnice, abych ho vpustila dovnitř. Jednou takto ráno přišel v šest hodin, kdy jsem už musela vstávat do práce. "Jo, chlapče, to musíš zítra přijít alespoň ve čtyři, abychom se užili", řekla jsme mu v dobrém rozmaru. Nikdo tomu nebude věřit, ale na druhý den se skutečně ve čtyři hodiny ráno ozvalo škrabání na dveře.

Beníček je už v psím nebíčku a protože to doma bez pejska nešlo, záhy jsme si pořídili anglického kokršpaněla Sama, tentokrát od štěňátka. Na jeho příchod jsme byli dokonale připraveni, měl nachystán pelíšek podle všech parametrů, hračky, mističky. Od prvního momentu se mu u nás zalíbilo. Takový přepych, sám měl vše pro sebe, nemusel se dělit se svými třemi sourozenci a spát s nimi a maminou v kotelně, kde sice bylo teploučko, ale k páníčkům daleko.

Abych to zrekapitulovala: začali jsme pelíškem v kuchyni, tj. dřevěným podiem pobitým kobercem, aby byl pejsek chráněn před chladem od země, povlečenou matrací a polštářkem. Během po šesti let přibyly další pelíšky:
Kuchyně: původní pelíšek + povlečená matrace pod lavicí
Obývák: chlupatina za křeslem, původně to byla vsádka kabátu, tu má taky odmalička
Ložnice: pelíšek s polštářkem u paniččiny postele
Chodba: kobereček mezi dveřmi na záchod a do koupelny (tzv. pozorovatelna), + kobereček u domovních dveří 
V dětském pokoji je eldorádo, spává střídavě na obou válendách
No a pak jsou ještě příležitostné pelíšky, obvykle gauč v obýváku, kam dopadá sluneční svit nebo křeslo.

Jinak řečeno, kam se u nás podíváte, všude pelíšek. Sam ovšem nějaký ten pelech nebere. Jedině čisťoučký a voňavý. A hlavně musí mít polštářek, protože rád spí s hlavičkou výše oproti tělu.

Jen jsem na závěr chtěla říci, že za chvíli půjdeme s pejskem na procházku a i když ho mám přečteného, nedokáži odhadnout, který z pelíšků si po návratu vybere.

Už jsme doma z procházky, zalehl na čistě povlečenou postel v ložnici, jak jinak?!