Situace to nebyla moc růžová - představte si to: levou rukou držím za obojek pitbula, který se naštěstí moc nevzpouzí, pět metrů před námi uprostřed ulice tiše krvácí můj pes a snaží se plazit směrem ke mně, čemuž se pokouším zabránit hlasem, v pravé ruce, ze které mi crčí krev, držím na vodítku co nejdál od pitbula malou bišonku.

Takhle jsem tam stála naštěstí jen pár okamžiků, než se naskytla paní, která mi u ucha podržela telefon s vytočený telefonním číslem městských strážníků. (Prokázala velikou statečnost, neboť se smrtelně bála mojí bišonky.) Strážník - všechna čest! - přijíždí takřka okamžitě, přebírá si psa, který na něj vesele vrtí ocasem a odjíždějí. Mou největší starostí je v ten moment dostat psa co nejdříve k veterináři.

Další paní mi pomáhá volat mého manžela - bezvýsledně. Pak konečně vezeme psa do sousedního města, veterinář se ho snaží zachránit, ale vcelku marně. To víte, polámaná žebra, zřejmě oboustranný pneumotorax, vzduch unikající pod kůži, těžké vnitřní krvácení - nic moc. To se prostě přežít nedalo. Pan doktor mi ošetřil ruku, dvakrát jsem zkolabovala a byla jsem přesvědčená, že ten největší šok mám za sebou.

A teď pozor! Ukázalo se, že opak je pravdou. Když jsem se posléze zeptala strážníků, co udělali se psem, dostala jsem odpověď, že ho odvezli majiteli. Až potud dobrý, jenže - kotec, do kterého majitelé psa zavírají, není pro psa nepřekonatelnou překážkou, takže pes může kdykoliv utéct znovu a nikdo s tím nemůže nic dělat, neb podle zákona je pes věc a tudíž soukromé vlastnictví. A to jak známo je svaté. A proto nikdo psa nemůže zajistit tak, aby neutíkal, neboť by tím omezoval vlastnické právo majitelů. Jak se vám to líbí? Mě úžasně! Logika hodná největších gigantů mysli!

Inu, říkám si, strážníci nemůžou, třeba pomůže státní policie. Lidičkové zlatí, to jsem si naběhla! Je to v kompetenci městských a dokud je to v šetření, nemají s tím státní co do činění. Dokonalá spolupráce! Tak jo. Táži se, jak dlouho se může šetřit. Až měsíc, prosím. A stejně, dokud pes neublíží člověku, tak se nedá nic dělat.

Bráním se, odvolávám se na selský rozum, který mně osobně nepřestává tvrdit, že měsíc nevalně zajištěný, každou chvíli volně pobíhající a navíc nevychovaný pitbul je jednoznačné obecné ohrožení. Není! Tím se stává podle zákona až tehdy, když ublíží člověku. Takže podle zákona nám asi nezbývá nic jiného, než čekat, až pokouše nebo zabije prvního člověka a modlit se, aby jím nebylo zrovna moje dítě.

No koneckonců už samotná představa, že s těmi psy v ten osudný okamžik mohlo být mé devítileté dítě, mi není vůbec příjemná. A navíc - nepociťuji zase až tak velký rozdíl mezi svým a jinými dětmi, co se týče sežrání pitbulem. Takže se ve mně probudila matka-lvice a taky jsem se tak chovala. Zcela marně. V neděli ráno pes opět volně pobíhal kolem nádraží a strašil tam maminky, které právě odváděly své děti na vlak. Protože však už byla řádně rozvířená hladina jinak poklidných zahnívajících vod maloměsta, stal se zázrak - strážníci psa odvezli do (snad policejního) kotce, odkud se nedá utéct.

"Hurá!" řekla jsem si a vrhla jsem se do víru shánění chovatelů, kteří jsou schopni převychovat zkaženého pitbula, nahánění všech možných i nemožných kynologů s prosbou o radu, hledání čísla na veterinární správy přilehlých oblastí - no co vám mám povídat! Navíc jsem navrhla starostovi, který přece nebude psa živit na obecní útraty, že klidně psa do doby, než se něco vymyslí, budu živit sama. Utracení považuji za krajní řešení, avšak pro bezpečí lidí doopravdy účinné. A co myslíte, že se stalo? V pondělí ráno byl pes opět předán majitelům!

Co k tomu dodat? Snad jen to, že to nebyl zdaleka první útěk tohoto psa. První, tedy alespoň první, který zaznamenali strážníci, se prý odehrál 14. listopadu minulého roku. Což z mého hlediska činí všechny, kteří pro bezpečnost města od té doby neudělali zhola nic, plně zodpovědnými za smrt mého psa a pokud by se něco stalo člověku, pak i za to.

Humorné je, že oni to tak necítí. Udělali toho tolik, ale opravdu tolik nad rámec svých povinností... Zákony jim neumožňují účinně zakročit... Je třeba změnit zákony... My vám rozumíme, paní, my vás naprosto chápeme, ale nemůžeme...

A víte proč nemůžete? Protože nikdo z vás nechce nést vlastní kůži na trh. Přece když přede mnou stojí pitbul a cení na mě zuby, je třeba ochránit skutečnou bezpečnost a ne papírové zákony. Dovolila bych si tvrdit, že v případě akutního ohrožení je zajištění bezpečnosti zákonu nadřazeno. Představte si, že by požárník hledal ve sbírce zákonů, zda se smí porušit cizí plot při hašení něčího domu! Co se týče mě, já bych si to na triko vzala a taky bych si to před zákonem obhájila.

A i kdyby ne, protože jsou zákony fakt tak pitomé, že by mě mohly postihnout, pak by pořád byl dosažen původní záměr - tedy bezpečnost občanů. Je v těch složkách, které mají na starost bezpečnost ve Zruči vůbec někdo, kdo by to pochopil? Protože jinak se zdá, že ostatní občané v tom mají celkem jasno a jejich názor se celkem blíží mému. Tedy až na ty, kteří tvrdí, že pes jako pes, a proč můj bišonek (uvázaný na vodítku) nemá náhubek. Kocourkov hadr!

Myslím, že v rámci všeobecně uplatňované zručsko-oficiální logiky mi nezbývá nic jiného, než vyvěsit po městě výstražné tabule:

POZOR! ZDE MŮŽE S VĚDOMÍM MĚSTSKÉ I STÁTNÍ POLICIE A PANA STAROSTY VOLNĚ POBÍHAT PITBUL! KDOKOLIV HO POŠKODÍ KŘIVÝM POHLEDEM, OŠKLIVÝM SLOVEM NEBO RUČNÍM ÚTOKEM BUDE PODLE ZÁKONA PŘÍSNĚ POTRESTÁN!

nebo:

POZOR! V TÉTO OBLASTI SE VYSKYTUJE ZUŘIVÝ BIŠONEK, KTERÝ RDOUSÍ LIDEM KONĚ A KRÁVY A V LESE STRHÁVÁ JELENY. JE-LI VÁM ŽIVOT MILÝ, VE VLASTNÍM ZÁJMU HO ZAŠLÁPNĚTE!

Že je to legrace? Ale není! U nás je to žitá realita. Přijeďte se sami podívat!

P.S. Vzkaz pro pana prezidenta: Pane prezidente, dnem 23. září se ze mě stal občan, abych tak řekla jednočlenná nevládní organizace. Třeste se!