Zuby už jsou kompletně prořezány, ještě však některé nedorostly do konečných rozměrů. A podle všeho je plnochrupá (to je poměrně důležitý údaj pro výstavomilné členy domácnosti).

Kožíšek je předpisově černo - bílý, žádné hnědé či šedé odstíny se nekonají, je pořád parádně lesklá. A všímá si toho hodně lidí, je to častý námět k hovoru od náhodných kolemjdoucích.

Jsme v kritickém období růstu. Tělíčko roste, také nové zuby spotřebují spoustu minerálů. Nekulhá, kluše stále ladně, na rozdíl od Xerdy mimochod vůbec nepoužívá, ale zadní nožky se jí večer po celodenním pohybu dost rozjíždějí do X. Hlavně tehdy, když si procházku okoření nějakou bláznivou honičkou. Těžké nemotorné tělo na nedorostlých tlapátkách a mokré kluzké listí či tráva moc nejdou dohromady. Často to končí pádem. A jí to nevadí, lítá až do odlovení. A to je pro mě hrozná volba: nechat ji vyřádit (tak to většinou dopadne), nebo ji násilím odtáhnout od pejsků pryč (to dělám jen tehdy, když už je na ní vidět únava).

Růstové problémy asi způsobily, že si v posledních třech dnech vzpomněla, že nepůjde po těch nepřátelských schodech ráno z ložnice dolů. Že když dá přední tlapky o schod níž, tak že prý je nebezpečí, že kvůli přestavené zádi udělá kotrmelec a to ona testovat nebude. A sneste si mě, když nechcete, abych se po celé dlouhé noci počůrala. Páník je silák (a pssst, panička to taky jednou dokázala). Ty schody bojkotuje stále, ale celý předchozí měsíc je vždy po troše přemlouvání zdolala. A teď najednou ze dne na den nic nezabírá.

Snažíme se jí trochu omezit námahu, ale moc nám to nejde. Zkrátíme procházky a ona si hází míčem doma v předsíni na dlažbě a nohy se jí rozjíždí víc než venku. Rozhodně se netváří smutně a s výjimkou těch blbých schodů řádí stále se stejným temperamentem. Takže to určitě víc prožívám já než ona.

Je hrozně nadšená z návštěv - konečně nějaké vzrůšo a na stole se objeví spousta dobrot. Návštěvy jsou nadšené méně, je hrozně přítulná (a oslintaná), chce si hrát (hlavně bojovky) a nechce se uklidnit….Jinak se zjistilo, že jí i olivy (hlavně ty plněné tuňákem), o sýrech a salámech ani nemluvím. Krémový dortík, který přinesla poslední návštěva snad vdechla... po položení do misky zmizel ihned. K okamžitému zklidnění na pelíšku postačí uzené vepřové ucho, ale když ona ho s těmi novými zuby zpracuje hrozně rychle. A tak kupujeme ty tvrdé velké kosti, ty vydrží i na několikrát… A mimochodem, tu kost si nechá v klidu sebrat.

Venku je hrozně ráda. Protože je stále poměrně pěkně, je často i sama na zahradě a tam žere klacky, hraje fotbal či golf a kope zákopy a hlavně je to ornitolog amatér. Pokud ji načapeme, jak sedí na prdelce a upřeně hledí do dáli, určitě je v jejím zorném poli straka, sojka, hrdličky, hejno vrabců či kosák. Ale zatím je pozorovatel, ne plašič. V tom je překvapivě Xerdovitá, i setkání s ježkem dopadlo klidně.

Na procházkách začíná nadšeně lítat terénem. Už umí zmizet tryskem z dohledu, aby se se šíleným nadšením v oku objevila z jiného směru. Není to útěk od nás, je to jen radost z rychlého pohybu a moc hezky se na to kouká. Někdy už je to skoro elegantní doga (ale to musí být velká mlha a velká představivost). Přivolání nám skoro jde. Pokud nevidí psa, je skoro dokonalé a i když psa vidí, tak se většinou přivolat nechá. Ale když vidí známého běhacího kamaráda, tak neslyší. A ze hry s psími kamarády se taky nenechá odvolat, tam si pro ni musím dojít.

Doma nás občas terorizuje svými hravými výpady, bojovky jsou stále nejoblíbenější zábava, ale když to někdy přepískne a víc stiskne, facka ji rychle vrátí do reality. A pokud houkneme, tak se i uklidní. Sama doma je hrozně hodná, zatím nic nezničila, snad to nezakřiknu. Při jejím temperamentu je to skoro zázrak.

Teď je pro nás všechny nejdůležitější, aby potíže růstu odezněly a nám se vyloupla z "šišaté" dorostenky hezká dozí slečna.