Hlavně hlava dostává nové tvary, z pitbula roste dozí slečna. Neroste však jenom její tělesná schránka. Každý den nás překvapí nějakou novou dovedností (která nás ne vždy potěší). Když to vezmu postupně:

Co se týče jídla, je to vynikající strávník. Žere to, co má (jogurt, granule, masíčko, jablka, švestky, banány, meloun….) i to, co by neměla (písek, drny, odpadky z kompostu, houby ze zahrádky…) Až v posledním týdnu odhalila, že ty buvolí kosti se dají žužlat a stráví u nich dost času. A musím to zaklepat, její zažívání funguje dobře.

Čistota. No, Xerda to hold není. Sice všechny bobky udělala venku, a to je prostě paráda, ale loužičky dělá. Chápu, že těch 5 hodin nemůže vždy vydržet, ale ona se někdy zapomene i když jsme doma …a taky si umí pročůrat pelíšek skrz naskrz (to se stalo jednou, a byl to pelíšek "kuchyňský", který tam dostala nově, aby u vaření neležela na dlažbě…asi se jí nelíbil). Ale i tady dělá pokroky. Na počátku tohoto období se po vyspání musela vynést, jinak začala čůrat cestou ven. Teď jen houknem "jde se čurat" a už žene ke dveřím. V noci jsme čůrali na 7 týdnech i třikrát, nyní jen jednou.

Pije hodně a ráda. Vodu dešťovou z kýble i "vodovodní" z misky - hurá, kdo pamatuje na Xerdu, ví, proč se radujeme. Ale možná se radujeme předčasně - začíná podezřele často vyhledávat leknínovou limonádu… Ale venku nepije ani z louží (Ara i Xerda běžně), ani z potůčků (ale ta voda nejela ani Aře, ani Xerdovi, asi je kyselá)

Žebrání musí být samostatná kapitola. Nikdy u nás nedostala u stolu ani sousto. Přesto se cpe ke každému, kdo jen otevře ústa. Je schopná si na nás i zařvat. A jak roste, rostou i její možnosti. Máte horkou polívku? V mžiku máte na klíně pazoury a hlavu psíka zasunutou v talíři. Máte kávu na stolku - no nemáte, protože je na parapetu, aby ji ta mrcha na sebe neshodila. Vletí packama na skleněnou desku stolku a po břiše dojede až doprostřed…Fuj nezabírá, klepání taky ne. Trošku nás utěšuje vědomí, že i kliďas Xerda v tomto období vylízal cukr z cukřenky, sežral pistácie i se skořápkami, ale pak z toho vyrostl a mohl zůstat sám s koláči, které miloval a mohl na ně hravě dosáhnout.

Zvuky, které vydává, by zaplnily celou desku. Je neuvěřitelně ukecaná, vyje, kňučí, kňourá, mňouká, štěká různě vysokým hlasem. Slyším hrozné kňučení z vedlejší místnosti? To jen vypráví plyšákům o nějaké nespravedlnosti. Štěká žalostně a mňouká při tom? To se míček nechce sám rozeběhnout a je třeba mu vynadat a zároveň se politovat. Ale taky je pravda, že když jí něco zabolí (incident s Ričkem, bolavá packa) tak hystericky ječí a nejde vypnout. Snad z toho vyroste, nebo si musím fest obalit nervy, protože to je hrozný zvuk. Umí i štěkat a je překvapivé, jak mohutný hlas umí vydat to malé tělíčko. Zatím štěká hlavně ze strachu - na popeláře, po tmě na lidi na chodníku, na sušící se závěsy u sousedů.

Procházky se jí moc nelíbí. Vrcholí období strachu a pokud okolí zná, snaží se vrátit do bezpečí domova. Ale když už je dál, nebo třeba na výletě v lese, tak je to zvědavka. Ale krásně tam poslouchá, protože co kdybychom se ztratili. Na obojek i vodítko si zvykla poměrně snadno.

Zahrada je největší radost. Zasadím nový minijehličnan - Beta ho zase vyndá. (Ale jen jednou, má reakce asi byla přesvědčivá). Kompost páník přeházel? Určitě jen pro Betinu lásku k obarvování nožek na hnědo. Padají švestky? Sem s nimi, ale už pochopila, že jí v hubě lovím jen pecku a nebrání se. Zato pokud má v hubě šutr, zdrhá přede mnou, neboť ví, že jí ho seberu. Zatím jí dohoním, ale jak dlouho?! Pokud něco dělá, není přivolání vůbec jednoduché, občas to končí odlovením a unesením mrskající se kosatky domů. Kupodivu jí nevadí mytí bílých (i černých) součástí kožíšku, umí si nechat i utřít hubu po každém jídle.

Pohyb je to, co se asi nejvíc změnilo. Z tvorečka, kterému se pletly nožičky a občas záď předbíhala předek se stala dračice. Míček či jablíčko si nosí na svažující se chodníček, aby jí utíkal (to se i Xerda naučil ihned) a následuje trysk doplněný prudkým bržděním a smykem. Nejvíc mě štve svými seskoky. Hlavně, že se ji snažíme nosit i po schodech a dáma se vrhá z půlmetrových zídek, čtyři schody zkouší seskočit naráz… Vyleze nejen na postel, křeslo, sedačku, ale i na kuchyňskou židli!! A odevšad padá. I po zádech - nohama vzhůru. A nedá se tomu zamezit, je to prostě hyperaktivní třeštiprdlo. Když není nic po ruce (nebo přesněji po tlapce), honí si ocásek. (Jedna chytrá knížka píše, že ocas si honí nesocializovaní jedinci vyrůstající bez kontaktů a podnětů… tak nevím). Umí hrabat, běhat, výstavně klusat, drbe se kde potřebuje a je úžasně gumová.

K cizím lidem je trošku nedůvěřivá - ale jen chvilinku. Jak pochopí, že se bude drbat a hladit, je nadšená, A už není taková šelma. S pejsky to umí. Není moc vlezlá, když se nechtějí bavit, ustupuje. Ale lákají ji všichni. Nejvíc miluje sousedovic boxera, olizují se skrz plot, běhají spolu podle něj, hrabou každý z jedné strany.

Co zničila? Zatím nic. Když nepočítám ten starý počůraný kus molitanu, který jsem už nečistila, ale vyhodila. Má dost hraček a když je sama, pokoje jí zavíráme a zbyde jí kuchyň s jídelním koutem, velká hala a předsíň. Některé věci jsme odstranili, třeba závěsné krbové náčiní leží na zemi, aby ho na sebe neshodila, průzorové schody do patra kryje deska. Ale v předsíni schválně necháváme bačkory a "zahradní" boty, aby nebyla z jejich přítomnosti překvapená. Zatím si je nosí na pelíšek, ale nekouše je. Když jsme doma, může všude. Sice ji láká ibišek a jak může, tak má kus listu ukrytý v hubě, ale ostatní kytky (a u nás jsou všude) jí vůbec nezajímají. A i když je slovíčko fuj hodně v módě, není to zas taková hrůza.

Často se opravdu těším, až ji zmůže únava, a ty nožičky se zastaví a tělíčko padne. No a potom za odměnu přijde nejsladší okamžik, kdy se probouzí a je krásně vláčná a mazlivá a tulivá. Sice jsem chtěla vědeckého, klidného pejska, jako byl Xerda. Ale když už se výběr zúžil na Betu či dál čekat, jsem ráda, že to dopadlo takhle. Alespoň se opravdu nedá s Xerdou srovnávat. Protože s Betkou si ještě užijeme…..

Páník stíhá fotodokumentaci. Souhrn měsíce je na www.drporkert.com/dogy.