Dalmatin miluje sklerotiky
Horečka sobotního poledne. Příprava oběda v plném proudu. "Já nemám sýr", zjišťuje zděšeně mometální šéfkuchař. "Já pro něj doběhnu," nabízí své služby dalmatin, "ale kdo mi ponese peněženku?" 

Sklerotik, který zapomněl koupit sýr si chystá kolo, dalmatin krouží nadšený tanec. Tak jedem, jedem, popohání a startuje kolem hospody, kolem veteriny pod železniční most na parkoviště supermarketu. Nechá se uvázat ke kolu a předstírá, že je zámkem. Sklerotik mezitím koupil sýr a ještě jeden sýr pro zámek. Zámek schramstne sýr, vystrčí nohy a vedle kola odkluše domů. Mezi dveřmi pak šéfkuchař kontroluje nákup. Kde je tatarka ?

Jaká tatarka? Psala jsem ti semesku. No jo, ale já mám mobil na stole. Esemeska je dohledána, což neřeší problém s tatarkou.

"Já pro ní doběhnu," vtírá se dalmatin, "ale kdo mi poveze peněženku…"

Dalmatin miluje akrobaty
Dlouhé odpoledne, skoro podvečer. Cyklovycházka končí nudně doztracena, žádný zajíc nebyl dopaden. Městskou domkovou čtvrtí kluše dalmatin způsobně vedle horáka, psovod má naviják lehce přichycen dvěma prsty, pro případ, že pes cukne. Psovod - to jako já - jedním okem nedbale registruje dění v zahrádkách, které míjí. Jedna sekačka elektrická, jeden kočárek, jeden vozík za škodovkou, dva chlapi vlečou kládu, hop s ní na vozík …

BUM!

Kláda dopadla na vozík, dalmatin se bez mezifáze ocitá na opačné straně kola a já čumím na šňůrku nataženou dva centimetry před předním kolem. Zafunguje reflex, zaberu za brzdy a horák se na pětníku zastaví.

Moje maličkost, poslušna fyzikálních zákonů pokračuje v rovnoměrném přímočarém pohybu …zastavuje o řidítka s pevně zamáčknutými brzdami… kolo se staví na čumák … Obecenstvo včetně dalmatina nejprve třeští oči, vzápětí se hroutí smíchy.

Slézám z kola a snažím se tvářit nezúčastněně, nasedám až za rohem ulice a říkám si, že ta šňůrka z navijáku se přece dala přejet. Co se dá dělat, jeden je propříště chytřejší.

Ale pánové, ujišťuji vás, že nejen pro muže je doskok na představec zajímavá zkušenost...

Dalmatin má rád otužilce
Po dni nabitém činorodou prací dalmatin dočisťoučka vyvrtěný na koberci začíná halasně zívat. Uáíá nepůjdeme spát? Protahuje pazoury a jen tak mimochodem na hřbetě nadzvedává konferenční stolek. Ne moc, nic nezvrhne. Jen tak, aby se připomněl. Však běž, běž si na místečko. Psisku se rozzáří oči. A ty mi něco dáš? Nic ti nedám, to jsou oříšky, to nežereš. To říkáš ty! Nafrkne se dalmatin.

Nosem vyšťouchne kocoura z koberce před topením a opře si kožich o nahřátý plech. Za chvíli zase vstane. Uáíííáá. Jdeme spát. No jen běž. Dalmatin mizí. Za chvíli je po psovi sháňka. Gweny, Gwenýýý. Nikde nikdo. Jen peřina našeho "mladýho" je kopečkovatá a v jednom rohu má oči. Zahřívá mi postel, raduje se mládě a ubohého unaveného pejsánka neruší. Ráno se dítko rozmrzele shání po kafi, po hodně horkém kafi. Copak, vyhřívání peřiny nezabralo?

Ále, ta potvora si natáhla nohy a sebrala mi celou peřinu. Buď jí zítra dám jinou deku, nebo se do týdne můžu přihlásit mezi otužilce.