Postrádám totiž ty nejzákladnější nutné předpoklady, jako je ctižádost, důslednost, soutěživost, a vzhledem k tomu, že sama nesnáším direktivní přístup k sobě, nejsem schopná ho používat i v případě, kdy je nezbytností. Mimoto trpím sklerózou a zasněností, takže jsem schopná sedmkrát v týdnu projít kolem kritického místa a neohlídat si Anku, takže pokud ona chce, sedmkrát týdně se navoní podle svého.

Nejsem si jistá, nakolik je moje neschopnost cvičit psa vrozená a nakolik získaná. Když jsem v kabelce přivezla domů Píďulku, byla jsem nepopsaný list. Moje zkušenosti se zvířaty čítaly dětské krmení králíků, hus, ovcí, prasat, koz, slepic, kačen a krávy, dále pak nepříliš úspěšné jízdy na praseti a beranovi, a nošení koťat, malých králíčků a kůzlátek babičce mečové do postele.

Dále pak jsem měla dávnou zkušenost s chovem bílého křečka Jiříka a bezejmenné čolčice a současnou zkušenost s chovem džungarských křečíků. Žádné z výše uvedených zvířat nejevilo známky, že by mě chtělo poslouchat; ačkoli jsem se dětsky snažila, husy mě vždycky hnaly, kam chtěly, a koťata se mi poschovávala do povlaků, kdykoli si umanula, takže jsem si časem navykla zvířata jen muchlat a pozorovat.

A pak jsem tedy jednoho prázdninového dne sledovala maličkého černého pejska z hebkého plyše, jak se batolí po koberci, a přemýšlela, kde ho ubytuju na ty dva tři dny, než se dědeček kamaráda mého syna vrátí z ryb. Píďulka, černá míšenka kokra a pudla, totiž původně nebyla pro nás, vezla jsem ji od své kolegyně z práce pro pana W. jako náhradu za fenečku jezevčíka, kterou porazilo auto.

Jenže došlo k jisté desynchronizaci, kolegyně přivezla štěně dřív a děda si prodloužil pobyt na rybách, takže Píďulka musela dočasně zůstat u nás. Ale CD to zamýšlela s tou dočasností jinak, do malé plyšové holčičky se zamilovala celá rodina a já jsem nahonem zařizovala pro dědu jinou fenku, sestřičku Ťapku. Jeden den u nás bydlely slečny obě, každá na krku mašličku jiné barvy, aby se nám nepomíchaly, a byla to nádhera.

Holky se šťastně uvítaly a kouzelně si spolu hrály, a pak si navzájem rozvázaly mašličky a já jsem brečela, že nevím, který plyšáček je ten můj, jenže Píďa se naštěstí nedala nepoznat, šla mi hned sušit slzy, tu nekonečnou empatii měla v sobě od začátku. Pak přijel dědeček a Ťapička odešla k němu. Příjemné bylo, že sestřičky se nikdy se tak docela neodloučily, do konce života bydlely jen přes ulici, venčily se spolu, jezdily s námi na dovolenou a vzájemně hájily svou čest, když háraly.

Nevěděla jsem o psí výchově nic, v běžně dostupných knihách toho moc nebylo a internet tehdy pro normálního smrtelníka jako by neexistoval. Pomocí mlsků a v případě nouze i pomocí křivých pohledů (nic ostřejšího se na Píďulku ani nedalo použít, byla to ohromná cíťa) se mi podařilo naučit plyšáka sedni, lehni a pocem, časem pak i zůstaň a čekej.

O něco později se mi ještě podařilo naučit Píďu chytat gumové medvídky, v tom byla fakt dobrá, hotový šampión! A když byla v dobrém rozmaru a chtěla mi udělat radost, dokonce se i rozeběhla za hozeným balónkem nebo klacíkem, přičemž balónek po dostižení vzala do tlamky, pustila na zem a odešla si po svém, a s klackem pak naložila podle chuti - když byl dobrý, snědla ho nebo alespoň významně ožvýkala, když dobrý nebyl, upustila a opustila ho stejně jako balónek či jinou hračku.

Tehdy jsem ještě nejezdila po nákupech autem, protože supermarkety ještě nebyly a v místních samoobsluhách se dlouho po sametu udrželo socialistické zásobování, zato na sídlišti bylo plno šikovných maličkých obchůdků, udělaných z kočárkáren, a tak jsem po příchodu z práce oběhla s Píďou a taškou přilehlé ulice, obstarala potřebné, a pak jsem s ní vyrazila na psí louku.

Stejnou trasou naší rokličkou, kolem potoka, jako chodím doteď s Andulkou. Píďulka byla pes-estét, natahovala něžnou hlavu k hezkým kytičkám a kvetoucím snítkám a zasněně je očuchávala, a cesta s ní byla hebká a vláčná, jako byla ona sama. Vždycky jsme si vystačily s tím pocem a zůstaň a čekej, nějak mě vůbec nenapadlo cokoli dalšího s Píďou cvičit nebo dělat.

Ona prostě byla společník, všude se mnou, kde to jen šlo, na vodu s námi jezdila a na návštěvy, a kamkoli jsem šla cokoli vyřídit pěšky, šla sebou. Poznala velmi dobře, zda se jde z bodu A do bodu B vyřídit věc C, to šlapala statečně a rychle, ovšem jakmile vycítila, že nespěchám, začala se zasněně ploužit a kochat se.

Pídí běh, to je pojem, to je definice, to je konstanta, která se ustálila, jakmile přestala být Píďulka ztřeštěným štěnětem. Byly to přesně tři rychlé skoky, striktně utlumené do jakési mimochodné pseudorychlochůze. Působilo to komicky, jako by si vždycky vzpomněla, že není nějaká rozjívená uličnice, ale hedvábná dáma. Okouzlující hedvábná dáma, vypadala a pohybovala se, jako by si jí vymyslel a namaloval sám Walt Disney.

Pakliže mi nebylo do vínku dáno umění výcviku, Píďulka mě k němu nijak nenasměrovala. Prostě jsme spolu byly a sdílely se, a mě ani nenapadlo, že by za mým obzorem svět nekončil. Výcvik, to byl Svazarm, to byli policejní nebo vojenští psi, světy mě na hony vzdálené.

Potom k nám přišla Andulka, holčička jiná, tvrdší nebo možná natvrdlejší než Píďa. Kde u Pídi stačilo zamračení, u Anky nepomohlo nic, žádná pozitivní motivace, žádné zatřepání za volnou kůži na krku, plácnutí novinami, použití stahovacího obojku, prostě nic. Dokud byla Píďa naživu, Anka se řídila podle ní, co Píďa jen naznačila, to bylo svaté. A taky si vštípila po Pídím vzoru, že aport není nic pro psy - jestli si páníci chtějí házet aporty, prosím, slušná fenka může za aportem i běžet, ale donést ho? Když ho nehodila? Tssss! Kdo si aport zahodil, ať si ho taky pěkně donese.

Taky se Anka naučila - samozřejmě ne ode mě!, že se štěká na zazvonění u dveří a z balkónu se hlídá přilehlý rajón, a z postele pak se stráží byt. Naučila se krást mrkev u stánku se zeleninou, ale protože do toho nedala srdce, do roka po smrti Pídi se zlodějinou přestala. A nikdy se nenaučila chytat gumové medvídky, protože jí nechutnají. Zato se spolehlivě naučila počítat lidi a hlídat si je. Od koho se ale Andulka naučila být takovou skvělou chůvou, to vážně nevím. Od Píďulky asi ne, protože ta malou Anku přijala bez valného nadšení, i když ne nepřátelsky, a teprve časem jí začala nenápadně šéfovat a vychovávat ji k obrazu svému.

Když Píďa umřela, Ance byly dva roky a byla zmatená, silně postrádala vedení. Najednou musela jednat a poslouchat sama za sebe, uvědomit si sama sebe. Trošku jí to dělalo problém, hlavně asi proto, že vycítila velmi dobře, že mně stačí přibližná poslušnost. Nakonec jsme se přece jen dohodly, nakonec se jakž takž poslouchat naučila, ale jsem přesvědčená, že to dělá jen proto, aby mi udělala radost.

Taky když s ní na vycházkách sem tam cvičím, předvede požadované jednou, podruhé, ale potřetí se na mě velmi čitelně podívá - že jako když si nepamatuju, že už mi DVAKRÁT ukázala, že to umí, tak že si to mám někam napsat a ji mám přestat zbytečně otravovat s tím, aby to předvedla ještě jednou. A nenalákám ji k opakování ani na odměnu, ani na pochvalu.

Když jsme poprvé vyzkoušely coursing na prvním Zvířetnickém setkání před dvěma lety, byla jsem velmi překvapena, jak moc to Anku baví a jak jí to jde, na rozdíl od agility, které moc ji moc nezaujalo. Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, zda by nebylo pro Anku dobré, abych s ní začala jezdit někam na tréninky a závody, ale pak jsem došla k závěru, že by to dobré nebylo.

Protože já na to nejsem, prostě nejsem ten správný blázen (v tom nejlepším smyslu slova!) jako je Bláža, která má doma šampióna Krejga a která dokáže vybojovat opětné zrovnoprávnění coursingu, nádherný blázen, jako je EvaŽ, která pro své elegantní fletky vláčí bažinami mrtvé kachny, obdivuhodný blázen, jako je Blaňule, která se svou vynikající Beďulkou jede na závody a výstavy přes půl Evropy. Blázen, jako je Lídošek, jako je Petra K, jako je Pája, jako je Ap, a další a další lidi, kteří svou aktivitu realizují skrze psa a pro psa a jsou z toho šťastni, oni i jejich psi.

Já na to nejsem, na sílu bych někam docházela nebo dojížděla, neuměla bych tam být a cítit se dobře. Neumím ani cvičit psa sama pro sebe, nemám ambice, aby můj pes uměl podat pac nebo mi nosil věci. Moje touha je prostá a jednoduchá, chtěla bych, aby se mnou Anka zahradničila jako kdysi Píďa, dokud byla ještě sama.

To si vždycky lehla na chodník a dozírala na okolí, pak se přišla podívat, proč se vrtám v zemi, zašlápla mi macešku a na omluvu mi dala pusu, sebrala si šišku a odnesla si ji na chodník, protože přece nemůže na dlouho opustit svou službu. Zatím jsem to s Andulkou ještě nevyzkoušela, protože bezprostřední okolí našeho domu je pro ni velmi lákavé, mizí mi z očí a zalézá do křoví, ale chystám se letos, doufám, že už snad k tomu dozrála.

Články z poslední doby mě donutily přemýšlet, zda jsem vlastně vůbec psí člověk. Nejdřív jsem došla k názoru, že bohužel asi ne, že nejsem ten správný člověk pro psa, ale pak jsem si řekla, že přece nejsme všichni stejní, že máme různý temperament, předpoklady a touhy, my lidé i naši psi.

Kdo ví, možná by Anka von Krabitze von Bouchalka byla s někým aktivnějším šťastnější, možná ale taky ne. Kdo ví? Možná snad něco ví CD, která nás přidělila k sobě. Možná... kdo ví... já tedy ne.