Naše psisko Bobina je dáma postarší, ale domácí smečce psů a koček vládne pevnou tlapkou. Táhne jí na čtrnáctý rok a když ji loni v létě náš pan veterinář a notná dávka životního štěstí stáhli hrobníkovi z lopaty po totálním zánětu psa, našla zase životní optimismus. Štěká u baráku za plotem na všechny nepřátele lidstva a pestva a dohlíží na pánečka při řezání dřeva, kopání na zahradě a jízdě s kolečkem na hromadu větví.

Jednou tak spolu sekali v kůlně polínka. Něco jsem potřebovala, vyjdu ven, páník nikde, pes nikde. Oběhla jsem dům, za chvíli znovu, manžel nebyl. Nemívá ve zvyku odejít, aniž by řekl, ví, že jsem dost janek. Tak jsem v duchu nadávala, pak zas propadala panice, střídavě celou hodinu. Asi po hodině a půl se manžel objevil na dvorku, fialový vzteky. Svůj komentář jsem raději spolkla.

"Neuvěříš, Bobina utekla. Zvedl jsem hlavu od dřeva a koukám psisko na poli, skoro půl kilometru daleko a cílevědomě drandí pryč. Trvalo mi hodinu, než jsem ji dohnal a další hodinu, než jsem ji dovlekl zpátky. Ještě že mám v kapse provázek. Nachodili jsme snad osm kilometrů, byli jsme až v Mečíři."

Trochu jsem se podivila, protože Bobina se nikdy netoulala, ale psina zkontrolovala misky a zalezla na pelech, tak jsme ji nechali být.

Jenže neuplynulo ani čtrnáct dní, bylo to těsně před letošní povodní a pole kolem našeho domu byla poněkud kapalná. Manžel vzal obě pesy, dalmatinici Gweny a Bobinu na poslední čůrací procházku před spaním. Bylo asi jedenáct, když vletěl do pokoje. "Bobina zase zmizla. Vyrazila někam do pole, tím směrem jako minule."

Sebral holínky a vyběhl do tmy. Jenže hledejte si černého psa v černé tmě na černém poli, když se boříte po kolena do hlíny. Za chvíli se vrátil. "Běžela k Mečíři. Mohl bych vzít auto a zajet tam. Minule jsem jí taky chytil až na silnici."

Asi za půl hodiny jsem uslyšela auto a v zápětí strašlivé hromy blesky. Přes chodbu se přehnala příšerná blátivá koule a zastavila se až v patře, před dveřmi do ložnice. Podle odéru přes pole protekl i vyplavený septik. Páník naložil psa do vany a já se pustila do úklidu chodeb. Spát jsme šli asi ve tři. Nejhorší bylo, že Bobina s námi ráno nemluvila. Jednak ji bolel hřbet a jednak se cítila uražená. "Víš ty vůbec …" povídala mi pak, " …jak šíleně jsem se naběhala, než jsem pána a to jeho pitomé auto dohonila?" Ona to viděla docela jinak.

Vydala jsem tedy zákaz chození bez vodítka.

Těsně před čarodějnicemi pán a obě pesy uklízeli zbytky dřeva na velkou čarodějnicovou hromadu. Čubiny běhaly s kolečkem sem a tam po polní cestě, sluníčko svítilo a najednou byla Bobina v trapu. Tentokrát vyrazila na opačnou stranu.

Manžel objel vesnici nejprve na kole, pak autem, pak znovu autem… a pořád znovu, pes nebyl. V okolí jsou čtyři vesnice. U nás slovy dvě silnice a dvě polňačky. Kam to psisko mohlo zmizet? Ať utekla kam chtěla, byla pryč.

Obcházela jsem vesnici, nahlížela do rybníčků a požárních nádrží a s hrůzou vyhlížela chomáč černých chlupů. Přišla noc a já viděla Bobinu zastřelenou, zajetou autem, zapadlou v mokré louži, ve které jí chytly záda a nedokázala se zvednout. Návštěva se mi zatím pokoušela zvednout náladu líčením drastických podrobností záchvatů stařecké demence.

Sepsali jsme "wanted" - hledá se pejsek. Padl na to žalostný zbytek chalupového sešitu a přednáškový fix. Olepili jsme místa jako hospoda, zastávka a vlakové nádraží a já jsem odjela domů. Během toho týdne kdy jsem čekala na nějakou zprávu jsem si připadala jako vrah. Co jen jsme to za páníky? Pesa se o nás starala celých čtrnáct let, a teď, když jí na stará kolena přeskočilo, nejsme schopní ani zajistit pelech u postele a misku granulí?

Uklidila jsem i misku. Nějak jsem na ni nemohla koukat.

V pátek ráno se rozječel manželův mobil. Telefonoval někdo, že pes podle popisu se motá po Mečíři. Naštěstí to má manžel po cestě do práce. Za hodinu už se Bobina vezla na chalupu a než začal víkend, měla nové navíjecí vodítko a kapsli s telefonním číslem na obojku.

Podle vyprávění se pesa toulala a toulala až kruhem obešla svět a zase skončila v Mečíři. Našla si tam na hřišti dřevěnou bednu a v té se ubytovala. Asi za dva dny jí vzali do sousední chalupy na dvorek. Podělili jí krmením od vlastních psů a volali na úřad podle známky, nejspíš ale v neúřední den.

Na dvorku měli starý autovrak. Bobina se posadila na svoje místo pod sedačkou u spolujezdce a že počká, až se pojede domů. To nevadí, že auto nejede. Před obchodem to taky někdy dlouho trvá, stačí počkat. A taky se dočkala. Páník přijel, musela ještě přesednout a už se jelo.

Musím poděkovat hodným lidem v Mečíři, že se postarali o zatoulaného pejska a dali nám vědět.

Žalovali jsme na Bobinu jejímu panu veterináři. Prohlídl jí a zjistil, že skoro nevidí. To asi bude jedna z příčin toho toulání. Najednou je sama v cizím místě, co je platné, že pár metrů od domu, tak běží tam, kde si myslí, že nás naposledy viděla. A i když na to nevypadá, pořád nám hravě uteče.

Od té doby nebyla venku bez vodítka. Stejně mám pocit, že je klidnější, když ví, že páníci jsou na druhém konci provázku. Kdo koho si vlastně vodí?