Těsně před utracením utekl z blíže nejmenovaného útulku a schoval se v areálu té firmy. Vedoucí firmy věděla o malém soukromém útulku v Ostravě, který vede starší paní se zlatým srdcem a nekonečnou trpělivostí. I neváhala a zavolala tam. Přestože tento útulek již pár let doslova praská ve švech, pro nešťastného psa se tam místo našlo. Zubožené zvíře se dostalo do laskavé péče a díky této péči se vrátilo zpět do života. Dostal jméno Gaben.

Na úvod je třeba podotknout, že v Domově psi nežijí v kotcích, ale mají k dispozici malý domeček, dvorek a zahradu, spustu pelíšků a průlez do prosklené verandy, která funguje jako obrovská bouda. Většina psů jsou malí kříženci. Pohybuje se tam smečka psů, kterým chybí jediné a to jsou dvě ruce na hlazení a mazlení pro každého z nich. Protože při počtu cca 65 psů dva lidé opravdu nezvládnou vymazlit všechny psy.

A v tomto Domově jsem se v lednu letošního roku poprvé setkala s Gabenem. Možná si pamatujete na kauzu útulku v Dětmarovicích. Několik psů bylo tehdy převezeno do Domova pro opuštěné a týrané psy, jak se tento soukromý útulek nazývá, a já se rozhodla, že se tam podívám. Seznámila jsem se s jeho provozovatelkou a spřátelily jsme se natolik, že jsem tam začala chodit pravidelně. Gaben mě při prvních návštěvách zaujal pouze tím, že byl podle mých kritérií opravdu ošklivý a hodně vyhublý.

Ježatý pes s hrubou srstí připomínající štětiny. Tvrdošíjně si hájil každou granuli a mezi ostatními psy se pohyboval se sklopenou hlavou. Vděčně přijímal každé pohlazení, ale nic si od člověka nevynucoval. Až na tu vyhublost na něm nebylo nic zvláštního. Starý pes, který je rád, že má teplo a dostane nažrat. Do Domova chodí za pejsky i jedna mladá slečna, která pejsky stříhá. Zřídila pro ně se svým bratrem i webové stránky, aby se zvýšila šance, že pejsci najdou nový domov.

Jakmile se trošku oteplilo, vzala si do parády i Gabena a z hodně ošklivého pejska se vyklubal psík připomínající drsnosrstého jezevčíka. Ne, není to jezevčík, jenom ho vzdáleně připomíná. Tato slečna nevlastní digitální fotoaparát, takže vypomáhám s focením, aby měli pejsci na webu aktuální fotografie. Mnoho psů nabude ostříháním na atraktivitě a rychleji najdou nové majitele.

Před měsícem jsem byla opět v Domově a zaregistrovala jsem změnu v chování Gabena. Byl bázlivější, před ostatními psy utíkal. Zarazilo mě to, ale ne natolik, abych to řešila. Uplynulo 14 dní a já šla do Domova znovu. Bylo potřeba udělat fotky nově příchozích psů. Byl pátek, já nafotila pejsky, které bylo potřeba, a šla jsem se kouknout na štěňata, která se nyní v Domově nacházejí. A tehdy jsem na Gabena narazila.

Těžko se popisuje, co v jeho chování na mě zapůsobilo. Asi nejpřesněji to vystihují slova, že ten pes volal o pomoc. Ne, nekňučel, nenaříkal, ale choval se tak, že bylo skoro slyšet, jak říká: "pomoz mi, já to tu nezvládám..." Starý, zoufalý pes, který nevěděl, kam se vrtnout, protože ať vlezl kamkoliv, jiný pes na něj vystartoval. Paní domácí mi potvrdila, že v poslední době ho ostatní psi vyloženě bijí a že si tuto změnu nedokáže vysvětlit.

Neměl sílu bojovat. Když po něm nějaký pes vystartoval, pouze odběhl a zoufale naříkal. Vypadal, že se blíží jeho konec, a já si říkala, že by měl dožít v klidu. Kdybych žila sama, odvezu Gabena v pátek sebou, ale to nešlo. Tento krok musel schválit manžel, který se v noci vracel ze služební cesty a rodiče, v jejichž domě bydlíme, takže se setkání s dalším psem nevyhnou. Rodiče nebyli proti už v pátek, s manželem jsem o tom promluvila v sobotu ráno.

Naštěstí jsem si vzala muže, který má pro zvířata v nouzi pochopení, takže souhlasil také. V sobotu odpoledne jsme pro Gabena jeli a přivezli ho k nám. Paní z Domova mi ho předávala se slovy, že aspoň poledních pár měsíců života bude žít v klidu. Že mu dává maximálně půl roku, protože je starý (odhadem víc než deset let) a nemocný. Takže jsem si odvážela psa s tím, že ho beru doslova na dožití na pár měsíců.

Hned první den došlo k podstatné změně a to změně jeho jména. Manžel prohlásil, že když se jmenuje Gaben, bude mu říkak Jean. :-) No, zkuste na psa volat Žáne :-)), takže já mu říkám Žany. Byl prodloužený víkend, tak jsme si říkali, že se aspoň trošku aklimatizuje a snad ve svém věku tu změnu zvládne. Už první dny však ukázaly, že nejspíš bude všechno jinak. Přivezli jsme jej v sobotu večer.

Venku se vyvenčil, stočil se na polštář, který jsme mu ukázali jako pelíšek a spal. Spal a spal. Vzbudil se pozdě večer, vylezl z pelíšku a udělal loužičku. Přimo v obýváku na podlaze. Říkala jsem si "ajéjej, s čistotností asi budou potíže". No, první týden byly a dost vážné, ale vypadá to, že to bylo hlavně stresem a zdravotními problémy. Neděli prospal téměř celou, pak se však začal zajímat, kde to vlastně je a vydržel dost dlouho za mnou pochodovat. Měla jsem ho neustále za patami.

V úterý jsme museli odejít do práce a nastoupily obavy, jak to zvládne. Sám, v cizím prostředí... Kňučel, štěkal, vyl ... aspoň podle toho, co mi hlásil otec, který se během dne stavil doma. Bylo mi ho líto a přemýšlela jsem, jestli jsem udělala dobře, že jsem ho vzala. Zda tu samotu zvládne. Je hodně závislý na společnosti lidí. To byla ta doba, kdy jsem prosila čtenáře Zvířetníku o trpělivost, než podám podrobnější informace. Nebyla jsem si jista, zda to zvládneme a bylo to dost vyčerpávající. Čistotnost nebyla nic moc, pes závislák na lidech, cestou z práce se mi honily hlavou myšlenky, jak to zvládl a kde všude budou loužičky a hromádky.

Dneska mohu říct, že jsme to zvládli. Žany už chápe, že i když zůstane sám, tak se po několik hodinách vrátíme. Že je v bytě bezpečno a nikdo mu tu neublíží, dokonce ani "velcí psi" Psina s Potvorem. Náš dům má dvě samostatné bytové jednotky, takže Psina a Potvor jsou v bytě rodičů, zatímco Dědek Žany má k dispozici náš byt. Pokud nejsme doma, jsou odděleni, pokud doma jsme, jsou spojovací dveře otevřené a psi mají volný pohyb. Netroufnu si je nechat spolu samotné. Zdravotní handicap Žanyho je příliš velký a ačkoliv už se ho Psina nepokouší vyhnat, nezaručím, že by po něm nevystartovala dost tvrdě a on by neměl šanci se ubránit.

Nebojím se, že by ho zakousla, ale nezaslouží si ani ten stres, kdyby ho zvalchovala. Proto jsem ho brala z Domova, aby měl klid, ne aby ho valchoval větší pes. Po několik prospaných dnech začal Žany ožívat. Třetí den u nás jsem ho poprvé viděla, že umí chodit s hlavou vztyčenou. Byla to obrovská změna a skoro bych ho nepoznala. Podrobnější prohlídka ukázala, že má v hodně špatném stavu zuby (a celou tlamu), mírně zanícené oči a lehký zánět v uších.

Logicky následovala návštěva našeho dvorního veterináře. Předpokládala jsem, že špatný stav zubů si vyžádá operační zákrok a chtěla jsem, aby veterinář zhodnotil, zda má smysl se do něj pouštět. Veterinář jej prohlédl, věk odhadl na 8-9 let (tedy žádných hodně přes deset). Nad tlamou se zhrozil, když zjistil, že po vypadlém špičáku má pes propojenou tlamu s nosem, spoustu zubního kamene, mnoho špatných zubů a ještě několik píštělí. U pravého oka konstatoval slepotu, výsledek neléčených zánětů, způsobených vchlípením dolního víčka, a při poslechu diagnostikoval slabé srdce.

Nenašel však nic, co by se nedalo řešit a když jsem mu říkala, že mi jde o to, aby ten pes těch pár měsíců dožil bez bolesti, tak prohlásil: "Pár měsíců? Ten může požít ještě pár let! Ale měl by je prožít aspoň trošku kvalitně." S tímto postojem souhlasím, takže jsme se pustili do řešení zdravotních problému. Operace se odložila, musíme posílit srdíčko. Minimálně 14 dní bude Žany brát léky na srdce a pokud pak bude jeho stav lepší, přistoupíme k narkóze, při které budou vyčištěny píštěle v tlamě, odstraněny špatné zuby (všechny, které nejsou v pořádku i kdyby to mělo znamenat, že zůstane bez zubů. Nemůžeme si dovolit riskovat nutnost další narkózy během pár let a to ne kvůli financím, ale kvůli jeho srdíčku), na komunikaci mezi tlamou a nosem bude provedena plastika a operativně vyřešeno vchlípené dolní víčko pravého oka.

Přemýšlela jsem nad tím, co musel celé ty roky ten pes zažívat, když ho rostoucí srst neustále řezala v oku, neustále ho dráždila a vyvolávala záněty. Kolik síly a chuti do života v něm musí být, aby přes bolesti tlamy, bolesti oka, slabé srdíčku stále bojoval o každý den, kdy může žít. Tohle odhodlání prát se s nepřízní osudu zvířatům závidím. A Žany je velký bojovník! Zaslouží si žít ještě pár let a zaslouží si je dožít bez bolesti v tlamě, bez bolavého oka. Veterinář zná naše psy, takže se zajímal, jak ho přijali. Když jsme mu řekli, že ho tolerují, ale že s nimi nezůstává sám, potvrdil nám, že díky špatnému zraku a horšímu sluchu by ho smečka psů zlikvidovala. A to byl asi důvod, proč jej psi v Domově napadali. Během 14 dní jsme odhalili další problém a tím je stálý průjem. V prvních dnech jsem si říkala, že je to stresem a nasadila dietu (kuře s rýží), ale když i po týdnu diety průjem neustupoval a v "loužích" (to se nedalo nazývat hromádkou) se objevovala nestrávená rýže, následovala další konzultace s veterinářem. Vypadá to, že Žanymu příliš rychle fungují střeva. Odtud asi pramení i příšerná žravost, kterou hlásila paní z Domova a vyhublost, kterou jsem registrovala. On musí sežrat obrovské množství žrádla, aby jeho střeva stihla vstřebat aspoň trošku živin, aby přežil. Většina jím prostě prolítne. Po dvou dnech, co bere léky na zpomalení činnosti střev se výsledek trávení mnohem víc blíží tomu, jak má vypadat. Věřím, že i tentokrát měl náš veterinář pravdu a odhalil problém. Prý by se to mělo normalizovat do týdne, tak uvidíme. Pokud ne, přijde na řadu vyšetření slinivky.

Teď bych chtěla zdůraznit, že všechny tyhle problémy si Žany přinesl již do Domova a mohou za ně podmínky ve kterých žil roky předtím. Dva roky prý strávil v onom nejmenovaném útulku. Nikdo jeho problémy neřešil. Když se dostal do Domova, byl v příšerném stavu. Tam ho doslova vytáhli hrobníkovi z lopaty a dali mu šanci žít. Veterinářka vyřešila akutní problémy v tlamě, aby mohl žrát, na řešení detailů už tam nezbývá čas ani finance, takže to co píšu není v žádném případě výtka vůči těm, co provozují Domov pro opuštěné a týrané psy.

Jim patří veliký dík za trpělivost a péči, kterou tomuto pejskovi věnovali, když mu bylo nejhůř. Když se v jeho životě objevila další krize, byla jsem už tam, abych ji zaregistrovala a dala mu další šanci. Nevím, jestli ji využije. Nikdo není schopen říct, zda operaci zvládne, ale já doufám, že ano a veterinář to vidí také nadějně. Nedá mi to, abych nepochválila našeho veterináře. Je to člověk, který se zvířaty v nouzi cítí. Stojí oběma nohama pevně na zemi a nepokouší se zachránit nezachránitelné, ale pokud má zvíře šanci, udělá pro ně první poslední. Známe se už deset let a má moji plnou důvěru. Nikdy z nás netahal peníze zbytečně, přestože ví, že jsme ochotni zaplatit za šanci pro našeho psa poměrně dost. Nabízí kvalitní veterinární péči za rozumné ceny. Operoval Psinu, operoval Potvora, bude operovat i Žanyho. Pokud je Žanymu souzeno žít, díky péči našeho veterináře žít bude. Přála bych si, aby operace dopadla dobře a Žany žil opravdu ještě mnoho let.

Je to milý mazlík, který přirostl k srdci mně i manželovi. Manžel na něj nedá dopustit, nosí jej na rukou, mazlí se s ním. Připomíná mu psa, kterého měli kdysi doma. A jak to tak bývá, pes z dětství zůstane v srdci člověka opravdu hluboko.

Po 14 dnech u nás náš Dědek ožívá. Čistotnost v bytě je dnes téměř 100 % a až přijde na to, že když potřebuje akutně ven, musí si říct trošku důrazněji, bude to těch 100 %. Většinou chodí s hlavou vztyčenou a vrtí ocáskem. Rychle se však unaví, hodně spí. Řešíme několik zdravotních problémů současně, ale věříme, že je vyřešíme. Rozhodli jsme se pro rizikový zákrok proto, že bychom chtěli vidět tohoto psa, jak se směje a jak je šťastný. Zatím si vychutnává klid, užívá si šesti pelíšků, které má po bytě rozmístěné, zlobí se nad "pokaženou" miskou ve které se objevuje žrádlo, podle jeho názoru, velmi zřídka. Radost projevuje pouze občas a velmi lehce. Věřím, že má šanci se zotavit natolik, aby se dokázal opravdu smát.

Kdysi, před deseti lety, jsme domů přivedli Psinu. K domu patří pes, tak jsme si ho vybrali v útulku, co na tom, že to místo dvouletého psa byla čtyřměsíční fena :-). O šest let později nás adoptoval Potvor. Kde se uživí jeden pes, uživí se i dva. No a před 14 dny přibyl Dědek, protože jsem ho viděla, jak volá o pomoc a ten výraz mi nedovolil v noci spát.

Ač je zřejmě mladší než Psina, přezdívka Dědek mu už asi zůstane. Život s ním zacvičil škaredě, takže zatím má projevy opravdu starého psa. Pokud se to časem změní, ráda změním i jeho přezdívku. Psina (Ironie zvaná Rony) s Potvorem (Ogar) mají na Zvířetníku své portréty. Portrét Žanyho napíšu, až zvládneme operaci a rekonvalescenci a až budu vědět, co rád žere, co rád dělá, čím nás bude zlobit. Zatím vím pouze, čím nám dělá radost. A to tím, že se nevzdává. Ale to je na portrét málo. Držte nám prosím tlapky, abychom ten portrét mohli v průběhu letošního roku napsat.