Na můj dotaz, kdo si pořídil nové štěňátko, jsem dostala šokující odpověď. "Toho jsme našli ráno v krabici před vrátky, když jsme přišli do práce!" Koukala jsem nevěřícně na štěníka - kulatá hlavička, poněkud šilhající očka a hlavně obrovské netopýří uši - typický francouzský buldoček, žádný mix. Po vyndání z přepravky se zjevilo tělíčko s obludně velkým bříškem a hubenýma nohama.

Když jsem mrňouse postavila na zem, okamžitě se mu rozjely nožičky a jen s velkou námahou se doplazil zpátky do přepravky. Začali jsme řešit, co s ním budeme dělat. Ranní směna prcka nakrmila konzervou pro rekonvalescenty (nic moc jiného jsme tam zrovna neměli) a dostal pastu na odčervení. Po chvíli šéf povídá: "Abys věděla, tak si ho na noc bereš domů. Jsi tu nejmladší, tak to prostě odneseš." Bylo to řečeno žertem, ale bylo jasné, že někdo se o štěně přes noc postarat musí, samotné na klinice zůstat nemůže. A tak jsem řekla že jo, a bylo rozhodnuto.

Odpoledne se neslo v duchu péče o nového obyvatele kliniky. Časté venčení mělo jen částečný úspěch - štěník neměl žádné hygienické návyky. Pozitivní bylo alespoň to, že na betonu nebo trávníku dokázal chodit přeci jen lépe než na kluzkých dlaždicích, i když při pohybu připomínal spíš rozjetou žábu než psa. Ke konci směny jsem začala balit - zbytek konzervy, čistou savou podložku a přepravku. Vzhledem k nedávnému úrazu zdobila můj kotník pořád ortéza a francouzská hůl byla mou nejlepší kamarádkou, která mě doprovázela všude. Proto jsem poprosila o spolupráci sestřičku, která mi donesla přepravku do auta. Zbytek už byl na mě.

Při příjezdu domů jsem zjistila, že se štěník stačil v přepravce pokadit a nepředstavitelně páchnul. Proto moje první cesta vedla do koupelny, aby nás můj táta nevyhodil oba. Byla jsem však předčasně odhalena mamkou a její zděšení neznalo mezí. Při otázce, co to mám, jsem prostě neodolala. "To je moje nové štěňátko, co jsem si pořídila." Máma na mě chvíli nevěřícně koukala, pak se pochybovačně pousmála a prohlásila: "Ty kecáš! Takovýho psa by sis nevzala. Vždyť se ti ty spláclý držky nelíbí!"

Nemělo cenu zbytečně provokovat, tak jsem přiznala barvu a barvitě vylíčila nešťastný osud ubohého sirotka. Maminka se dojala a bylo vyhráno. Murphy mě přišel přivítat, štěníka zběžně očichal, lehce zavrtěl ocáskem a šel radši pryč, aby nebyl taky osprchován. Tatínka přilákal nebývalý rozruch v koupelně a přišel se podívat, co se děje. Tentokrát jsem přiznala barvu rovnou - stejný šok podruhé v průběhu pěti let (prvně s Murphym) by nemusel ustát a mohlo by ho klepnout... Mimoto na další šoky je dost času, až si domů opravdu přivedu svého druhého psa ;)

Padla otázka, kterou dosud nikdo neřešil. "Jak mu budeme říkat?" Vzpomněla jsem si na oblíbenou reklamu a bylo rozhodnuto, že to zatím bude Bobík. Byl tu ale zásadnější problém - co malému naservíruju? Konzerva docházela a další není. Vzhledem k pochybám o Bobíkově zdravotním stavu a dosavadní stravě jsem vytáhla z mrazáku kuřecí prsa a uvařila je s rýží a mrkvičkou. Mrňous to kvitoval s povděkem a baštil ostošest.

Murphymu jsem samozřejmě musela dát taky, aby se necítil odstrčený. Po večeři si Bobajse vzala mamka na klín, kde spokojeně usnul. Já jsem se šla svěřit na Zvířetník s tím, jak jsou lidé hnusní a nezodpovědní, když se takhle zbaví malého štěňátka. Když byl čas jít spát, objevil se problém. S Murphym jsme od prvního dne běhali venčit i v noci, kdykoli se probudil. Jenže teď jsem měla ortézu a taky jsem se potřebovala vyspat do práce.

Proto jsem Bobíka uložila do přepravky, kde měl deku se savou podložkou a vodu a zavřela jsem ho. Jenže mrňousovi se to nelíbilo a začal kňourat. Zkusila jsem ho ukonejšit, ale nepovedlo se. Bude to znít krutě, ale rozhodla jsem se, že ho nechám uřvat do spánku a odnesla jsem přepravku do kuchyně. Díky tomu jsme se s Murphym relativně vyspali.

Ráno následovala kontrola - štěně bylo počůrané, ale jinak bez jakékoli újmy. Dopoledne probíhalo ve znamení krmení-venčení-mazlení a tak pořád dokola. Murphy se malému vyhýbal, a když jsem je k sobě přistrčila, štítivě se odtahoval. Ještě jsem stihla Bobíka vyfotit, dát fotky na net a začít sondovat, jestli by se neobjevil zájemce o štěňátko. Cítila jsem totiž, že se do něj moje maminka postupně zakoukává a taky už by nám mohl zůstat, ale já si chci přitáhnout druhého kavalírka, ty spláclé čumáky fakt moc nemusím.

Pak jsem všechno zabalila a jeli jsme do práce. Všichni se hned vyptávali, jak to v noci probíhalo. Ukázalo se, že má každý pro pejska vlastní pojmenování. Nejvíc mě dostal šéf, který mu celou dobu říkal Sorbon:) Také ostatní rozhazovali sítě ve snaze najít pejskovi nový domov. Následující dny probíhaly stále stejně - venčit, krmit, mazlit. Bobík každým dnem nabýval jistoty při pohybu a začal si hrát.

Nejdřív s lidmi - začal chňapat po prstech a hrozně rád tahal za ponožky, někdy i s kůží. Později se snažil vyprovokovat ke hře i Murphyho. Byl fascinován jeho dlouhými chlupy, hlavně na ocásku. Murphy si moc hrát nechtěl, ale většinu věcí od Bobíka tiše snášel. Když už toho měl dost, jenom zamručel a šel z dosahu malého trapiče. Jediné, co se neměnilo, bylo Bobíkovo bříško.

Ani po druhém odčervení neodešly s trusem předpokládané škrkavky a břicho splasklo jen trochu. Navíc se Bobík snažil venku olizovat beton, zdi a hlínu. Doplnili jsme terapii o probiotickou pastu na úpravu mikroflóry a z vařeného přešli na granulky, které začal nejdřív krást z Murphyho misky a tak pak dostával vlastní.

V průběhu dění se objevil zájemce z řad čtenářů Zvířetníku, kteří se dosud v diskuzi neprojevili. Tajemná přezdívka Louk řadu lidí zmátla, ale nakonec se ukázalo, že to není žádný chlap, ale paní z Karlových Varů. Vzhledem k tomu, že jsem jí neznala, vyzpovídala jsem jí po mailu tak, že by se za to ani Sherlock Holmes nemusel stydět. Jak bydlí, jaké má zkušenosti se psy, jestli počítá s případnými zdravotními problémy, které se u neznámého štěněte mohou kdykoli vyskytnout, kdo se bude o štěně starat a jak atd.

Nakonec jsem uznala, že se může o přízeň našeho chráněnce ucházet. Nahlásila jsem to v práci právě včas. Druhý den přišla sestřička s tím, že sehnala hned několik uchazečů - nakonec bychom potřebovali buldočků alespoň pět. Dohodli jsme se na předání v sobotu dopoledne, než půjdu na službu. Maminka radši jela na chalupu, aby u toho nemusela být.

Předem bylo jasné, že se Bobík bude jmenovat jinak, nejspíš Pedro. Když ale Louk přijela, její první věta zněla: "Jé, to je ale bobík!" Sedly jsme si na chvíli v kuchyni a Louk měla Bobíka pořád v náručí, jakoby se bála, že si to rozmyslím a nedám jí ho:) Povídaly jsme si o všem možném, hlavně ale o tom, jak se může vyvíjet Bobíkův zdravotní stav. Čas nám rychle utekl, musela jsem do práce a Louk na cestu zpět do Varů. Musím uznat, že jsem vybrala dobře.

Bobík, nyní již Pedro, má sympatickou a velice zodpovědnou paničku, která podává pravidelná hlášení a nové fotky, což pomohlo i mé mamince, které se po Bobíkovi ze začátku hrozně stýskalo a pořád se na něj vyptávala. To je ode mne vše, příští vyprávění už bude od Bobíkovy nové paničky.

(Další fotky najdete na http://mesicek.rajce.idnes.cz/Bobik_sirotek/)