Bylo to v roce 1996, kdy jsme se s naší dalmatinkou Eišou zúčastnili mezinárodní výstavy psů v Brně, a řekli jsme si, že, když už to máme zdárně za sebou, necháme ji uchovnit.

Bonitace se měla konat v Prostějově na cvičáku, a po zralé úvaze, zda použit na cestu stařičkou Škodu 100 se mnou - tehdy naprosto sváteční řidičkou, bylo rozhodnuto, že raději využijeme hromadnou dopravu a necháme se na místo konání odvézt vlakem, tedy z Velkých Pavlovic celkem třemi vlaky.

Eiša už v takovém cestování měla cvik, vždyť jako šestinedělní štěnítko jsem si ji vezla z Fulneku celkem 4 hodiny čtyřmi vlaky, tak jsme předpokládali, že vše bude OK. Jednoho brzkého, jarního sobotního rána jsme tedy vyrazily ve složení Eiša, starší dcera Lenka a já. Bylo hnusně, zima, pršelo, dcera pochybovačně hleděla na moje bílé tričko a čisté džíny a s ironickou poznámkou o tom, co mi s tím naše puberťácká psice provede, nacpala mokrou Eišu do lokálky směr Zaječí.

V Zaječí jsme přeskočily do vlaku Břeclav-Brno a v Brně už do rychlíku směr Prostějov. Cestou jsem zkoumala ručně nakreslenou mapku, kudy že se na ten cvičák dostaneme. Že by nás těšila představa pěší túry přes celé město s deštníkem v jedné ruce a s táhnoucím psem na vodítku ve druhé, to nemohu říct, ale neměly jsme na výběr.

Při vystupování v Prostějově jsem s radostí zjistila, že budeme mít společnost, a brzy se prostějovskou nádražní halou nádherně rozléhal seznamovací štěkot tří dalmatiních slečen. Rychle jsme se dali všichni dohromady a vyšli jsme ve složení 3 feny, 5 lidí a několik deštníků. Nikdo z nás neznal cestu, a tak jsme společně bloudili a spravedlivě se střídali ve vyptávání na požadovaný cíl, přičemž ti ostatní stáli pod deštníky a přetahovali se se svými psy.

Neustále pršelo.

Prošli jsme snad přes celý Prostějov, takže jakmile jsme odbočili na škvárovou cestu vedoucí podél potoka, s úlevou jsme vypustili psy z vodítek. Psice se okamžitě na sebe vrhly s cílem rozdat si to pěkně natvrdo a v bíločerném klubku zmizely za první zatáčkou. Na naše přivolání kupodivu reagovaly okamžitě.

Ale to, co se k nám řítilo, nebyli elegantní bílí psi s černými puntíky, to byl mokrý, neuvěřitelně špinavý, šedočerný chumel něčeho, co se těsně před námi rozdělilo na jednotlivce, kteří byli vedeni jedinou snahou - vášnivě se s námi přivítat. Všichni jsme zařvali - každý něco jiného, ale feny jsme neubrzdili. Eiša sice předvedla ukázkový sliding stop (prvek to westernového ježdění, kdy si kůň jakoby přisedne a prakticky zadkem klouzavě zabrzdí), leč zarazila se až o mě.

Jediný zástupce mužského pohlaví pohotově zareagoval a současně s rázným povelem - sedni, nastavil před sebe a svoji partnerku složený deštník, čímž se mu podařilo svoji fenku dokonale zabrzdit. Leč společným výsledkem byly výrazné mokře škvárové otisky psích těl na různých částech našeho oblečení. Dalo by se říci, že tak to pokračovalo dál, jen naše hlasivky byly čím dál tím vyřvanější, psi i my výrazně mokřejší a špinavější.

Za zády nám zatroubil klakson.

Odchytli jsme psice a podívali se za sebe. Projížděla kolem nás kolona aut, i luxusních aut, ve kterých seděli krásní, čistí, bílí, černě i hnědě puntíkovatí dalmatini, s nimi jejich majitelé ve značkových sportovních soupravách, kteří s despektem hleděli na bandu pobudů, vedle nichž by i bezdomovci vypadali jako lvi salónů. Podívali jsme se na sebe, na změť vyplazených jazyků a mávajících ocasů rozstřikujících do všech stran kolem nás černou vodu, pak na tu módní přehlídku v autech a neudrželi jsme se. Chvíli jsme se lámali smíchy, ale pak jsme si začali lámat hlavu.

"Co my, nás hodnotit nebudou," podotkla kolegyně," ale ty psy, to by chtělo nějak je umejt." Pohrávala jsem si s nápadem, že Eišu strčím do potoka, ale po bližším průzkumu jsem od tohoto nápadu upustila, protože bych do toho potoka mohla zahučet spíš já. Mezitím přestalo pršet a my v chmurných myšlenkách dorazili ke cvičáku, psy nechali na volno a přemýšleli, co včil.

Psice to vyřešily po svém. Před vchodem na cvičák bylo pole vzrostlé pšenice. Než jsme se nadáli, psiny vběhly do pole a to, kde se právě vyskytovaly, bylo vidět pouze podle vlajících uší či špiček ocasů. Až zválely, co mohly, vrátily se zpátky, sice promočené, ale nádherně čisté, ošlehané obilím a neuvěřitelně šťastné. I my jsme byli promočení, na rozdíl od psů nádherně špinaví, a tak jsme rychle naše fenky uvázali a prchli od zdevastovaného pole dřív, než se objeví majitel.

Sedli jsme si na cvičáku na lavici pod střechu, já vytáhla z batohu ručník s úmyslem trochu Eiši poutírat aspoň hlavu, aby si komise neumáčela ruce. "VY MÁTE RUČNÍK?" závistivě se zeptala kolegyně. "A půjčíte mi ho?" "A nám taky?" zeptal se mládenec z naší skupiny. A tak se do cestovního ručníčku cca 30 x 50 cm poutírali 3 psi i jejich pánové. Když jsme tak v rámci omezených možností dali do pořádku psy i sebe, začali jsme obhlížet zúčastněné.

S potěšením jsme zjistili, že jsme jen poněkud předběhli událostem, protože většina přítomných opustila auta, čvachtala po trávě, odrážela svoje či cizí nevylítané dorážející psy, jejich dříve dokonalá vizáž nabírala jednotný mokrobahnitý odstín a zvučný hlas přecházel v beznadějný sípot. Než došlo na oficiální část, všichni jsme jako jedna rodina spolu pobíhali po cvičáku, trénovaná psiska skákala přes překážky, nosila aporty a opakovala si pořadová, ostatní skákali přes sebe, po sobě i po nás, a my jsme podle toho vypadali. Ostatně po několika návštěvách stánečku s občerstvením, kde jediným posilujícím nápojem byl grog, nám to už začínalo být jedno.

Bonitaci jsme úspěšně zvládli, Eiša byla shledána chovnou, (kdybych neupozornila komisi na skutečnost, že Eiša má 1 zub navíc, nepovšimli by si) a nastal čas jet domů.

"Jak jedete?" ptala se kolegyně z Tišnova." No vlakem," říkám. "Já vím, ale kterou třídou? JÁ ZÁSADNĚ JEZDÍM I. TŘÍDOU. Je to tam pohodlné, nejsou tam lidi a pes si pěkně lehne na kobereček na zem."

Ten nápad mne nadchl, i když při pohledu na nás jsem začala mít obavy, zda nás vůbec pustí do vlaku, natož pak do I. třídy. Proběhly jsme Prostějovem na nádraží, připlatily jsme si na I. třídu rychlíku, všechny jsme se rychle usadily v prázdném kupé a začaly spokojeně osychat. Psice se pohodlně roztáhly na zemi na kobereček, zívly a rázem byly v limbu.

Na chodbičce se objevila průvodčí. Rutinním pohybem otevřela dveře, podívala se na osazenstvo, vyhrkla "ježíšmarjá", s prásknutím dveře zavřela, a až do Brna jsme ji už neviděly.

Konečná část cesty do Pavlovic byla již zcela prozaická, pasažéři si při pohledu na nás raději přesedli jinam. A tak tedy pokud vzpomínáme na bonitaci, tak spíše na to, co ji provázelo.