Jak to všechno bylo? Kamarádka mých lidičků má koně. To je takové velikánské zvíře, kterého se děsně bojím a nevím, co se na něm lidem líbí. No a k té kamarádce jsme nedávno vyrazili. Napřed jsem prozkoumal zahradu, dům, papouška a zakrslé králíky, lidi zatím seděli a povídali si. Pak dali koníkovi na záda takovou divnou věc, že prý se to jmenuje sedlo, naše Péťa se na něj vysápala a šli jsme ven.

Strašně jsem se o Péťu bál, ale všichni se tvářili, že je všechno v pořádku. Prošli jsme několika ulicemi a nakonec jsme dorazili na velikánské pole, za kterým se rýsoval les. Péťa slezla z koně, ale vzápětí na něj k mojí hrůze vylezla panička. A kdyby jen vylezla. To strašné zvíře se dalo do velice rychlého pohybu a začalo se s ní vzdalovat!

To nešlo vydržet, musel jsem s tím něco udělat! Páníček mě sice držel na vodítku, ale v zoufalství jsem vyvlíkl hlavu z obojku a už jsem pádil. Šel jsem po koňské stopě, ale pak jsem ucítil srnku. Jsem lovecký pes tělem i duší a tohle byla výzva! Ne, že bych snad někdy něco ulovil, s každým se kamarádím a těch větších se bojím, ale děsně rád stopuju. Tak jsem se letmo ujistil, že panička na koni fakt asi jezdit umí a nepotřebuje mě, a pak zvítězil můj lovecký instinkt.

Hnal jsem se po stopě až do lesa a lesem dál a dál. Na chvíli jsem stopu ztratil, ale byly tam jiné a stejně zajímavé. Vůbec jsem si nevzpomněl, že mě už asi všichni hledají. Les byl velikánský a mnohem zajímavější, než ten náš, který už perfektně znám.

Pomalu se začínalo šeřit, ale nevnímal jsem to. Prozkoumával jsem nejrůznější zákoutí, všelijaké pařezy a nory, potkal jsem několik ježků, prohnal několik zajíců, ale ani jeden nechtěl počkat. A já bych si tolik chtěl hrát!

Začínalo mi být smutno a uvědomil jsem si, že jsem tu sám. Kolem už byla úplná tma a já se potmě bojím! Les byl čím dál strašidelnější. Chtěl jsem domů, byl jsem strašně unavenej a měl jsem hlad. Jenže kudy zpátky? Došlo mi, že jsem v průšvihu. Jak teď najdu svojí smečku? Vždyť jsme sem přijeli autem a to se vystopovat nedá!

Ale hlavní je neztrácet naději. Mám přeci nos a stopař jsem dobrej. A tak hurá zpátky po vlastní stopě. Nebylo to ale nic jednoduchého. Při průzkumu lesa jsem různě kličkoval a moje stopy byly totálně chaotické, takže jsem občas chodil v kruhu a nevěděl, jak dál. Únava taky dělala svoje, doma už dávno touhle dobou ležím a spím. Pak jsem v dálce viděl světýlka. Hurá, mám vyhráno!

Ale v městě to bylo horší než v lese, spousta lidských a psích stop, kdo se v tom má vyznat! Chtěl jsem už jen ležet a spát… Pak jsem ucítil koňskou stopu. Super, teď už se nespletu. A povedlo se, našel jsem tu správnou zahradu. Branka byla otevřená, tady mi snad někdo pomůže. Sedl jsem si za dveře, na kterých bylo pověšené moje vodítko a začal potichu kňučet.

A stal se zázrak, dveře se otevřely a v nich stála paničky kamarádka v noční košili, smála se a říkala něco o ušatejch pitomečcích. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se jí nebojím, ale všude jsem cítil svoje lidi, tak jsem se nechal pozvat dovnitř. Hned jsem dostal najíst, byla provedena důkladná očista mých tlap a uší a pak jsem slyšel v telefonu paničku, jak je strašně šťastná a jak jí kamarádka říká, že je blbost jezdit pro mě ve dvě ráno a že jsem v pořádku a do rána to vydržím.

Našel jsem na sedačce polštářek, na kterém předtím seděla Péťa, položil jsem si na něj hlavu a pak bylo najednou ráno a u vrátek stálo naše auto a z něj vystupovala panička! Málem mě radostí trefil šlak, nevěděl jsem, jak jí dát najevo svojí lásku, takže jsem jí aspoň důkladně umyl a pošlapal a jí to vůbec nevadilo - no shledání jak z přiblblého filmu! Víte, že mi ani nevynadala? Pak jsme spolu cestovali autem, já měl hlavu položenou u ní na klíně a pořád jsem se ujišťoval, že se neztratila.

Teď už vím, že jsem jí taky už nemusel najít vůbec a pečlivě si jí hlídám, doma s ní chodím i do koupelny, aby mi náhodou neodtekla odpadem z vany. A jsem strašně rád, že jsem se našel! Nevím proč, ale panička by k tomu taky ráda něco řekla, asi mě moc chválit nechce, ale budu jí k tomu muset pustit. Zatím se tedy loučím a odcházím přemýšlet do křesla.

Tak tedy ušatec odešel spát a dal mi taky prostor pro vyjádření mých pocitů. Když jsem se tehdy vrátila na koni k manželovi a zjistila jsem, že Argouš zdrhnul, zatrnulo mi. Bylo mi jasné, že narazil na stopu a postihla ho totální rozumová absence. V rozsáhlých lesích kolem Vraného nad Vltavou hledat jednoho čtyřnohého pomatence bylo beznadějné a nezbývalo, než čekat, jestli se vrátí.

Po třech hodinách jsme čekání museli vzdát, protože starší dcera měla ještě nějaké povinnosti v Praze. V tu chvíli na mě padla totální beznaděj. Naprosto neznámé prostředí i lidi, navíc už skoro tma, to ten náš trouba nemůže zvládnout. Kamarádka slíbila, že ho bude vyhlížet a nechá otevřeno do zahrady, kdyby se stal zázrak. V devět večer jsem nevydržela a vyrazila jsem znovu do Vraného, ale bezvýsledně.

Zbytek večera jsme přemýšleli, kam všude zavoláme a kde vyvěsíme hledací inzeráty. Manžel mě utěšoval, že s čipem a tetováním se Argouš určitě najde, jenže já vím, že on k cizímu člověku nepůjde ani náhodou a navíc jsem se bála, aby si z něho nějakej aktivní myslivec neudělal terč.

Nakonec jsem šla spát a nějak se mi povedlo usnout. Když mě okolo druhé ráno vzbudil telefon a kamarádka volala, že Argus přišel k nim domů, málem to se mnou radostí seklo. Chtěla jsem tam hned vyrazit, ale nakonec jsem se nechala přemluvit až na ráno, že v tomhle stavu bych akorát tak nabourala.

No, co ten náš Čulivrtka dělal, když mě ráno viděl, bylo k popukání. Kňučel, lítal kolem mě, snažil se mě olízat, no totální záchvat šílenství. Neměla jsem ani sílu mu vynadat, ta radost byla oboustranná. Od té doby se mě drží jak klíště, ale když hrozí nějaká stopa, raději si ho beru na vodítko nebo aspoň k noze. Tohle bych si už nikdy nechtěla zopakovat.

A teď jedna informace, kterou nemůžu Argoušovi říkat: Vlastně má můj obdiv za to, jak to zvládl. Najít po deseti hodinách ve zcela neznámém prostředí ten správný dům, kde předtím byl s námi asi hodinu je docela výkon. Nedovedu si představit, kolik toho naběhal, je ale fakt, že pak skoro dva dny prospal. Jen doufám, že ho tenhle zážitek poučil a takovouhle pitominu už neudělá.

A tak oba přejeme vám všem co nejméně podobných zážitků a co nejvíc pohody v podzimním pošmourném počasí.
Argus a Lucka