Ale máma říkala, že je to kvůli tomu, že před námi bylo u Valentínků už tolik štěňátek, že na nás vyšlo tohle písmenko. Jmenuji se Štafetka Valentinka, ale doma mi říkají Bettinko. Moje maminka se jmenuje Myšička Valentinka a táta má takový divní cizácký jméno Shadow v. Margelchopf, ale doma mu říkají Puclík, prý je z daleka, až ze Švýcarska, ale zatím jsem tam nebyla, tak nevím ke to je, ani jak to tam vypadá. Jednou mi to táta ale určitě povypráví, až tam pojedeme na návštěvu.

Jsem už totiž tak veliká slečna, že jsem se jednoho dne rozhodla, že se osamostatním a najdu si novou smečku, abych nevypadala jako malá holka co pořád bydlí u rodičů. Pořád k nám domů tenkrát někdo chodil a koukal na nás. Já ještě pořádně ani neviděla, když přišla moje nová panička a páníček, ale už jsem je cítila, náramně totiž voněli dobrůtkama pro pejsky… Pak přišli ještě mockrát, a co si pamatuji, vždycky nám malým (mám ještě dva brášky a sestřičku a pár dní před námi se narodila i moje sestřenice) i velkým strejdům a tetám, přinesli nějaké ty dobroty a dokonce i parádní hračku!

Tahle ta nová panička pořád nevěděla kterou z nás holek si vybrat, tak jsem se nějakou dobu raději neholila, aby mi narostly co nejdelší fousky, na to se prý u jezevčíků hodně dá a taky jsem se pár dní tvářila jako ta nejhodnější, tety a strejdové mi poradili ještě jeden trik, když prý se mě tahle vybíravá slečna zeptá jestli chci do jejich smečky, mám jí prý oblíznout pořádně čumák… tak jsem to udělala dvakrát…

Můj plán vyšel a tou vyvolenou jsem se stala já. Tak jsem si našla novou smečku a konečně si nemusím hrát na tu hodnou holku a můžu v novém doupátku konečně pořádně řádit. Škoda jen, že jsem přišla o všechny psí tety, strejdy a sestřičky a brášky, a hlavně o dvounohou maminku Káťu. To jsem byla chvilinku smutná, když si mě odvezli, ale už nebrečím protože vím, že je určitě brzo uvidím a ne jednou, protože jsem si naschvál vybrala tu novou smečku blízko k té staré, abych za nimi mohla jezdit na výlety ;-) Na to už se moc těším…

Moje nová smečka, doupátko a kamarádi

Tenkrát, bylo to v sobotu 16. prosince, nová smečka přijela zase, tentokrát ještě s jednou tetou, co voněla pejskem. Dvounohá maminka Káťa byl od rána taková smutná, během dopoledne se rozhodl odejít i bráška a tak jsem si říkala, že to zas taková sranda nebude. Nová smečka s Káťou začali úřadovat, pořád si vyměňovali nějaký papírky a papíry… taky mi prý Káťa dá výbavu na cestu, prý tam mám hračky, pelíšek, mističku a hlavně jídlo, to mě trochu uklidnilo, protože jsem nevěděla, jak to v tom novém doupěti bude chodit. 

Pak si mě Káťa vzala do náruče a byla tuze smutná. Máma, táta, tety, strejdové a zbytek sourozenců zůstal v domečku. Káťa byla moc smutná… a já taky…, ale řekly jsme si, že nebudu daleko a že kdykoliv můžu přijet na návštěvu. Tak jsem jí dala poslední pusu a vydala se do světa s novou smečkou.

V autě to vonělo jiným pejskem, tak jsem byla klidná, hned budu mít kamaráda, říkala jsem si. Paníčkové bydlejí v jiném doupátku než Káťa, říkají tomu byt, ale je to celkem veliký. Když jsou doma, tak můžu úplně všude i do pokojíčku, do obýváku a na balkon, ale když začali po vánocích chodit do práce, tak mi nechali otevřenou jen chodbu a ložnici, ale tam mají velikou postel, tak je to dobrý. Na chodbě se taky celkem proběhnu... Stejně je ale nejlepší, když jsme doma všichni tři.

Sotva jsem tedy přišla do toho nového doupátka, tak jsem si to nejdřív musela označit, tak jsem se jim tam vykakala a hned dvakrát. Byla jsem na sebe moc pyšná! Pak mi ale řekli, že doma se nekaká. No dobře, uznala jsem, že mají pravdu, že bych to tam měla za pár dní špinavé a rychle jsem se naučila kakat venku. S čůráním to ještě není tak ono, ale na to jsem prý ještě malinká, abych to vydržela pořád… Tak jim tam udělám vždycky loužičku když odejdou do práce, ale jen jednu, aby věděli, že mě doma nemají nechávat samotnou.

Všechno už tam mám očmuchané a prozkoumané, trvalo mi to asi dva dny, ale už to tam teď znám moc dobře. Taky tam mají výtah, ten je parádní, ráda se v něm vozím. Pěšky prý do a ze schodů nemůžu, to kvůli zádům, že jsem tak dlouhá. Tak jsem se naučila jezdit výtahem a je to. Otevírá se normálně tlapkou. Stačí přijít k výtahu, sáhnout tlapkou na ty vrátka co tam vedou, pak nějaká paní co v tom výtahu asi bydlí, řekne číslo patra a už vím, že se pojede.

Ven se z výtahu je to stejné, jen ta paní řekne "přízemí". Stejně by mě zajímalo, kde je tam asi zavřená… Vždycky koukám do toho zrcadla co je v tom výtahu, ale tam vidím jen cizího pejska, a úplně stejné páníčky jako jsou ti moji. Ten pejsek je taky divnej, máme ho i v ložnici a dokonce je i v troubě v kuchyni a taky ho vídám večer ve dveřích na balkon, ale nikdy si se mnou nechce hrát… a to na něj dost často štěkám a vrčím, někdy ho i oblíznu, ale pořád se za mnou ještě nerozběhl. Asi se mě bojí… 

Na procházky můžu zatím jen tam, kam nechodí moc pejsků, který dobře neznáme, abych prý nechytla nějakého bacila. Ještě jednou totiž musím na včeličku a pak už to půjde. Ale i tak mám už hodně kámošů, chodí i za mnou do mého doupátka, nebo taky já k nim. Jsou to většinou Ridgebaci, jsou takový velicí, zrzaví a na zádech mají obráceně pruh srsti, nejdřív jsem myslela, že se na mě zlobí, ale to oni tak mají pořád.

Jeden se jmenuje Bassinek, jeho panička je ta teta co pro mě tenkrát přijela s mýma paníčkama, ten je moc hodnej, nejdřív se mě bál, byla jsem moc malá, ale už si zvyknul, tak spolu spíme třeba na gauči nebo si hrajeme. Další je Nelsonek, ten se mě ještě trochu bojí, ale už jsem mu říkala, že mu nic neudělám, tak snad to bude lepší… A taky jsem se o víkendu na procházce seznámila s Bassiho maminkou a sestrou, Gappou a Boulinkou. S Gappou jsem byla veliký kámoš, ale Boulinku si zamluvil Bassin, tak jsem mu ji nechala, ať se mladí proběhnou… 

Nový páníčky jsem si už stihla pěkně omotat kolem prstu. Můžu na gauč, do postele a všude kam chodí oni. Nedávno jsem se naučila nový trik, normálně si vlezu paničce nebo páníčkovi pod duchnu a spím tam, je tam krásně teploučko. Když už je mi moc horko, tak vylezu a spím třeba na polštáři. Jednou jsem usnula paničce taky na hlavě. Přišla pozdě, ale moc pozdě z práce, ráno říkala, že mají nějakou oslavu, tak jsem ji musela zalehnout, aby mi zase neutekla. Lehla jsem si na její levé ucho bříškem a na pravé tlamičkou, to se mi to spinkalo…

Byla jsem už i v Jižních Čechách, v Táboře, tam mám jednu babičku s dědečkem, další jsou v Brně, ale tam jsem ještě nebyla. Jeli jsme tam vlakem, první třídou! No já obě cesty prospala, protože to tak legračně třepalo, až jsem z toho usnula, prý tak pojedeme i v létě do Vysokých Tater, tak se těším, jak se hezky prospím, prý to trvá hodně hodin, asi je to hodně daleko. Možná je to v tom Švýcarsku, odkud je táta, musím se někoho zeptat… A taky se chystáme na sraz se spoustou psích kámošů někam na Vysočinu. Budeme tam celý víkend a určitě si budeme jen hrát a budeme dostávat dobroty, to je jasný.

Jednou se na mě panička zlobila… Nechala mě doma zase samotnou, mě to vůbec nevadí, ale musím se aspoň občas tvářit jako že jo, a já spala, ale pak jsem se vzbudila a chtěla si hrát. Tak jsem si našla novu hračku, ne že bych jich měla málo, ale už jsou okoukaný. Vybrala jsem si nějaký papírky. Moc mě to bavilo, celý jsem je roztrhala a poházela po ložnici. Jenže pak přišla panička z práce a já dostala vyhubováno. To se prý nedělá… a taky mi řekla, že jsem skartovačka. Taková nadávka škaredá. No co, ty papírky, to byl časopis o spoření s Liškou a lišky, ty přece jezevčíci nesmí mít rádi, tak jsem jí dala do kožichu! Aspoň teď všude můžu říkat, že už jsem dostala svoji první lišku!

A co mám moc ráda a už jsem to páníčky naučila, to je drbání na bříšku po probuzení. Sotva se vzbudím tak si lehnu na zádíčka, "rozpaprčím" všechny čtyři nožičky a nechám se klidně čtvrthodiny škrabkat a hladit po bříšku, hrudníčku a taky na krku a na bradě… No a oni mi na to hnedka skočili a ještě z toho mají radost. Pořád se tak přiblble usmívají když se protahuji, zívám a u toho si broukám, vyplazuji jazýček, tak jim to ráda předvádím, protože mě pak drbou na tom bříšku ještě dýl. Jsem prostě chytrá…

Občas je teda musím poslouchat. To když na mě třeba volají Betti ke mně, nebo u silnice říkají Čekej a tak, ale zase když to udělám tak mě moc pochválí a dávají mi dobroty, tak si říkám, proč bych to neudělala…

Panička mi teď říkala, že v sobotu půjdeme cvičit, prý tam budu mít kamarády a je to školka pro psí slečny a mladé pány. Tak jsem zvědavá co to bude obnášet. Snad se mi to bude líbit a jestli ne, tak tam budu zlobit…

Vaše Bettinka