Naše strakatá slečna Bony, starší (a tlustší) verze Jagy, by se nejraději kamarádila s každým, čím větší, tím lepší a nejlépe snad pes Baskervilský. Odmalička jsme ji vedli k tomu, že s psíky je nutno se poznat, očuchat a vyjasnit si psí pozice. Nechtěli jsme mít "skleníkového psa", který si nebude umět poradit mezi ostatními psy.

Ostatně kamarádi mají své psy taky a čubička se musí učit přizpůsobivosti. Bony naštěstí má dar přitažlivosti a obvykle každého řvouna i za plotem uklidní máváním ocásku a poskakováním typu "pojď si hrát".

Na pravidelných vycházkách potkáváme spřátelené pejsky, s nimiž si lze zadovádět a vylítat se. Někteří, zejména jezevčíci, si na nějaké to pobíhání moc nepotrpěj´, ale přátelské očuchání a čumáčkování je běžné. S jinými fenkami si buď hraje nebo se tolerují.

Na cvičáku se však páníček poučil a však musí čubiznu držet stranou od vlčand, zejména feny mají velkou touhu jí ukousnout hlavu. To bylo první varování.

Druhým varováním byla a je fenka stafortšíra Sára. To bylo takhle: byla jsem s naší čubou na nákupu, tedy Bony byla na krátkém vodítku a šla mi u nohy. Proti nám jela paní s kočárkem a touhle světlou žíhanou krásnou stafortšírkou Sárou, ta měla na tlamě košík. Bez varování, kterého bych si všimla já nebo Bonynka, se po ní hnala, pysky stažené až k uším, tloukla hlavou a košíkem a začala si Bonynku zpracovávat packami pod sebe.

Bony kvílela, majitelka Sáry zasáhla okamžitě, já jsem čubiznu odtahovala na vodítku a mazaly jsme pryč. Ta paní zřejmě dobře věděla, co její miláček umí a košíkem a vodítkem tomu bránila. Když se dnes obě máme potkat (rozuměj: s fenkami), tak se z uctivé vzdálenosti vyhneme, s paničkou si jen na dálku pokyneme a každá raději jdeme jinudy.

Teď jsme s kamarádkou zažily nepěknou příhodu, nad kterou si lámu hlavu: udělaly jsme něco špatně?

Šly jsme na vycházku, naše strakatá slečna Bony, devítiletá fena - kříženec kokra a její syn, pětiletý kluk Ferda. Bylo to na turistické stezce, v přírodě, měly jsme pejsky "na volno". Stezka se zatáčela a ze zatáčky se vynořil pán, paní a pes, lépe řečeno PES, konkrétně AKITA INU. Pán měl psa na vodítku. Naši přátelští čokli byli napřed a potkali se s protichodci první.

Sice jsme si psíky přivolávaly, ale asi pozdě - naše strakatá slečna se zastavila a koukala, Ferda se svou mámou byli u AKITY první. A milej AKITA bez jakéhokoliv varování zaútočil na kluka Ferdu, bez ohledu na pána na druhém konci vodítka. Mžikem si Ferdu packami smuchlal pod sebe, naštěstí od kousnutí byl odrazen majitelem. Pán, byvše sražen na zem, naříkal nad bolavým kolenem, pustil vodítko, to ale chytla panička. A ta nás sprdla, že máme mít psy na vodítku, co je to za pořádek!

Ujistily jsme dvojici, že ty dvě další chlupatice jsou feny a je-li AKITA kluk, neměl by být problém. Pán, jehož koleno asi pěkně bolelo, velmi bolestně, leč zřetelně pravil, že jeho pes naše čuby klidně roztrhá taky, když bude chtít. Že je mu to jedno (nevím, jestli psovi nebo pánovi, ale nebyla to chvíle na dotazy…). Obě psí dámy šly pro tuto chvíli na vodítko, Ferda se otřeseně vzdálil sám.

Tak si teď klademe otázku: co jsme udělaly špatně? Opravdu je nutné mít i ve volné přírodě (louky, hájek) psy na vodítku? Nemohou se vyběhat? Je nebezpečné potkávat jiné psy? Chyba asi byla, že nás naše zvířata hned neposlechla a nepřiběhla ihned na zavolání. Omluvou je, že je zaujal AKITA a poslušnost byla oslabena. Nebo je chyba, že máme málo špatných zkušeností?

Poradíte mi?