S mým fousiskem oba milujeme společnou hru, které říkám „na kousanou“. Zkrátka se snažím aspoň chvíli chovat jako pes :-). Honíme se (chvíli já jeho, chvíli se od něj nechávám honit), „okusujeme“ (já tedy jen naznačuji rukama; přece jen nemusím mít pusu plnou chlupů :-) ) a poskakujeme kolem sebe, či se přetahujeme o klacek a občas u toho i „vrčíme“.

Pokud by se na nás zrovna díval někdo, kdo neví, jak to mezi námi je, mohl by si možná myslet, že se opravdu pereme. Mně osobně je fuk, co si o nás myslí cizí lidé, a nikdy jsem neměla potřebu komukoli vysvětlovat, že si prostě s Edou tak hrajeme. Nepřišlo mi totiž nic divného na tom, hrát si prostě se psem tak, jak nás to oba baví.

Eda, střední knírač

Tak proč tedy o tom vůbec píšu? Před časem byl u nás na návštěvě jeden známý (již starý pán), který dlouhá léta choval lovecké psy a měl je perfektně vychované a vycvičené. A ten mi poté, co naši hru „na kousanou“ viděl, řekl, že nedělám dobře a že psa teriéřího temperamentu bych v takových projevech naopak měla krotit, a ne ho v nich ještě podporovat. Ptala jsem se, proč si to myslí, a on řekl, že taková divoká hra psa akorát učí, že kousat do lidí je normální a že s tím budu mít určitě časem velký problém, budu-li takto pokračovat. Že by pes měl kousat vždy jen do peška, hadru či na obranářský rukáv, ale nikdy do rukou či do oblečení.

I když jsem známému řekla, že já to tak dramaticky nevidím, že mi na té naší hře nepřijde nic špatného, protože oba víme, že je to jen hra, stejně mi to nedalo a musela jsem o jeho slovech posléze přemýšlet.

Když je Eda hodně rozdováděný či natěšený na nějakou akci, občas se zapomene a použije svou fousatou tlamu i tam, kde nemá (jde vždy jen o takové jemné „chňapnutí“ či jen náznak – bez agrese). Začala jsem tedy uvažovat, zda ta naše „kousaná“ nemůže být přece jen důvodem, proč se Eda sem tam zapomene.

Přetahovaná s Edou

Poté, co jsem si to rozebrala, došla jsem k závěru, že nejspíš ne. S fousiskem si takhle hrajeme již od štěněte. V rámci hry se právě učil, že nesmí kousat moc, ale jen aby to nebylo nepříjemné, a hra tak mohla trvat déle. Jakmile totiž Eda kousl moc, vždy jsem hru na delší dobu (někdy i už pro celý ten den) ukončila. Pro psa to tedy byl negativní trest, protože díky svému nevhodnému chování přišel o něco, co moc chtěl.

Musím přiznat, že udělat z té fousaté „skartovačky“ (která byla zprvu s pamlskem schopna ukousnout div ne celou ruku) citlivou tlamu, která si z ruky bere jemně a opatrně a při hře se splete jen zřídka, mi dalo mnohem větší práci než u předchozího choďáčka. Ostatně s nebožtíkem Akínkem jsme na kousanou hrávali víceméně jen do jeho dospělosti, pak už o ni sám nejevil přílišný zájem.

Nicméně nakonec se i fousisko naučilo používat „měkkou tlamu“, a i když „na kousanou“ hrajeme odmala, lidi opravdu na potkání nenapadá :-). (Protože je ale hrozně na ženské, musím si ho, pravda, volat pokaždé, když proti nám vidím běžet nějakou mladou slečnu, neboť Eda se s ženami seznamuje opravdu rád. Když se náhodou nějaká v běhu u nás zastaví a podrbe ho za ušima, je blahem bez sebe :-)).

Eda s malou paničkou

Než jsme se k té „měkké tlamě“ ale propracovali, chtělo to vlastně nastavit dost pevná pravidla:

1. Pes musel pochopit, že „kousaná“ se nikdy nehraje s dětmi (takže i když moje dcera občas zkouší mou i psí trpělivost tím, že Edu ke „kousané“ sama provokuje, fousisko ví, že by měl po legraci, kdyby se dal vyhecovat. Nicméně, právě když moje neposlušná ratolest zkusí nějakou „kousací“ provokaci, Eda se občas tzv. chytne, ale nejde po dceři, ale zkusí právě tím jemným náznakem chňapnutí štěstí u mne. Obvykle to vyřeším tak, že mu dám nějaký povel, a za splnění se pak třeba chvíli „koušeme“.).
2. Další nutností bylo naučit povel „dost“, který se prostě musí respektovat, je-li vydán.
3. Taky hru vždy zahajuje a ukončuje člověk. (Bez ohledu na to, že podnět třeba vzešel od psa a že ten by ve hře rád pokračoval, dokud by páníčka úplně neutahal :-)
4. A poslední naše pravidlo, že hra je skutečně vnímána všemi aktéry jako hra; pravidelně si střídáme role „loveného“ a „lovce“ a nikdo nedělá nic, co by tomu druhému bylo nepříjemné. Jakmile vidím, že už se něco Edovi nelíbí, přestanu s tím, a stejně tak, když on udělá něco, co už nechci já, dám mu to najevo tak, aby rozuměl. Nemusím nutně hned ukončovat hru, pokud jde jen o mírný prohřešek v rámci zápalu hry. Eda chápe, že pokud zakňučím, že to teda asi přece jen zabolelo, a dále už si dává pozor. Právě to, co je ještě v pořádku a co už ne, se fousisko naučilo rozlišovat poměrně rychle i ve vztahu k různým „spoluhráčům“.

Hry se středním kníračem - lov hračky s vysílačkou

Když náhodou potkáme nějakého psího parťáka podobného ražení, pak je radost se na takovou hru dívat. Poměrně nedávno se Eda úplně „odrovnal“ v jedné takové hře se 7měsíčním stafbulíkem. Já s páníčkem toho „prcka“ jsme si notovali, jak si naši psi krásně sedli, zatímco blížící se paní s jakýmsi malým pejskem na vodítku to honem raději otočila a šla jinudy :-).

Eda skáče „gumu“

Když má dobrou náladu, občas se nechá od Edy ke „kousané“ ukecat i můj manžel, bratr a výjimečně i tatínek. Pokud jsem partnerem do hry já nebo můj otec, Eda ví, že musí být kousání opravdu nízké intenzity, protože jinak končíme. Manžel s bratrem si s ním oproti nám hrají drsněji a pes má povolen i trochu silnější stisk s více „oždibováním“, ale pořád platí, že kdykoli se řekne „dost“, hra končí.

To, že pes takto rozlišuje tu míru intenzity „kousání“ u různých členů rodiny, mě jen utvrzuje v přesvědčení, že při jasně nastavených pravidel je vše v pohodě a nehrozí, že bych si takovou hrou pěstovala ze psa „trhače“. Navíc to, že se tato hra vůbec může hrát, předurčuje psovi i naše aktuální oblečení. Konkrétně já měla kdysi vyčleněnou vysloveně jednu bundu jen na psí hry, a kdykoli jsem v ní vylezla ven, pes se začal natěšeně klepat a jen čekal na ten signál „jdeme na to“. Je to asi srovnatelné s reakcí spousty psů na obraně, když zmerčí figuranta s rukávem :-). Tak si říkám, že ta „kousaná“ je pro nás vlastně takové „vztahové tužidlo“, a fousisko se mimo jiné i díky ní naučilo lépe rozlišovat různé situace, jak se má chovat k širokému okolí.

A co vy? Taky hrajete „na kousanou“? :-)

Foto: Eva Zvolánková. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie :-)