19.4.2024 | Svátek má Rostislav


PSI: Hon na lišku konečně v Praze!

12.4.2006 22:58

Bodejť by ne - sraz si zde dalo 12 reprezentantů národního českého plemene, tedy českého strakatého psa. Od půlročních štěňátek, jimž se ještě občas zamotaly tlusťoučké tlapičky, až po důstojnou dámu Alasku, kterou zajímali výhradně rozdavači piškotů. V podrostu se míhaly bílé špičky ocásků a psy jsme si rozeznali jen podle barvy obojků. strakáči1

A tak na příští strakáčí sraz, prosím, vybavte psíky jmenovkami na zádech. Ať každý páníček ví, co jeho drahoušek tropí. Důstojná psí dáma Alaska ovšem měla v personálních otázkách jasno během čtvrthodinky. Přišla na to, kdo má v kapse piškot a naopak kdo z nás za návštěvu nestojí. Umíte si to představit: jdete, vyhýbáte se bahnu a loužím, povídáte, a najednou se vám v ruce ocitne studený psí čumák.

Nad ním jsou velitelské hnědé oči s výrazem Naval piškot! No copak se tomu dá odolat? Pokud se stalo, že se mezi vaši kapsu s piškoty a Alasku přimotal váš vlastní pes, pak měl jednoznačně smůlu - dáma Alaska ho prostě odstrčila a váš pes udělal nejlíp, pokud se s tím rychle smířil. Naší Bonynce to se to muselo předvést dvakrát, potřetí už to pochopila.

Já jsem zase pochopila, že nikdy nebudu správný chovatel(-ka), protože mi stačí, je-li mi pes představen pouze jménem. Když se mne někdo ptal na naší čubu, co jsme zač, řekla jsem jen "To je Bony". Následovala otázka "A dál!?!" Postavila jsem se do pozoru a zahlásila: "Bona Rosa Velký Dar". "Aha", byly jsme schváleny.

Asi po půl hodině se celá smečka potkala s malým bílým psíkem a jeho starší paničkou. Jedno ze štěňat se s ním začalo honit, to zaujalo většinu ostatních psů a hon na lišku začal. Chudák bílý psík utíkal přes kořeny, přes vývraty a za ním jak na šňůře cválalo deset flekatých šílenců, kteří se báječně bavili. Přestože každý strakáč je vybarvený jinak, povahu mají stejnou - jsou tiší, milí, společenští a chtějí si hrát.strakáči2

Tak za bílým psíkem v tichosti letěla láj strakáčů, všichni tlamy pootevřené, špičky jazyků vyplazené a jeho panička se jen nevěřícně otáčela kolem dokola, jak se to přes ní hnalo. No nejsme v Anglii, hon skončil mírumilovně. Páníčci se posunuli, strakáče jsme postupně přivolali nebo je zaujalo něco jiného a bílý psík si báječně zasportoval.

Jiní výletníci si pro jistotu připoutávali své psy na vodítko a někteří nás obcházeli (pán s bíglem) velikým obloukem. Spousta lidí se zajímala, co je ta flekatá banda zač - když vidíte jednoho strakáče, řeknete si "Hele to je pěknej voříšek". Když jich vidíte 12, pak na teorii o voříšcích nevěříte. Díky tomu jsme provedli velkou osvětu ohledně tohoto dosud málo početného plemene.

Když se celá ta banda setkala, naši psi se honili s takovou intenzitou, že páníčci si nemohli ani popovídat, protože každý z nás se prioritně věnoval zjišťování, zda má stále ještě psa nebo zda už pes zmizel za obzorem. Když jsme se na totéž místo asi po dvou hodinách vrátili, bylo zřejmé, že psi toho mají dost.

Namísto zběsilé honičky si každý pes hlídal svého pána (a to i prchací Jonatán), někteří (třeba Bela) si vyčerpaně dřepli a měli toho dost. Malé drama způsobila naše Bony se štěnětem Nelinkou, když se holky pustily do honičky po tajícím ledu na rybníčku. Led to vydržel, holky se nevymáchaly a my taky ne.

Příště se sejdeme zase v Ďáblickém háji, třeba nás přijde víc. A nebojte se nás, strakáči jsou zcela neagresivní, společenští a milují celý svět kolem sebe.

strakáči3

Zdena Jůzová