Jmenuji se prý Art´s Ginny Tercius, ale většinou mi říkají jen Ginny, Gindo, potvoro zubatá. Někdy nám s mámou též říkají levá a pravá ruka ďábla, to když řádíme. Dobře slyším i na slovo "na". Informace pro ty, co naši smečku neznají; jsem fenka plemene Flat coated retriever, černá fletka.
Narodila jsem se doma. Bydlím od narození doma, proto nevím, co je na tom tak zajímavého, že někdo píše o tom, kde se narodil.  Ale slyšela jsem, že se většina pejsků narodí jinde než doma, tak v tom mám tak trochu zmatek. To se jako narodí venku a pak teprve přijdou domů? Možná to pochopím, až budu větší.
Taky nevím, kam šli bráchové. Bylo nás doma sedm dětí a postupně jsem zbyla sama s mámou a našimi lidmi.  No nestěžuju si. Ale je mi to divné. S jedním bráchou se občas vídáme, ale už voní jinak. Už si ani nejsem jista, jestli to je opravdu brácha.
Mám na hraní dům a zahradu a mámu Áju. Ta mě učí různé věci, třeba přetahovat se, prát se, honit se. Taky hrabat díry v trávníku, ale to pak páníčci trochu hulákají. Na obě. A máma, která je určitě nejsilnější a nejodvážnější ze všech, se pak lísá a omlouvá. Asi se tedy hrabat nemá.
Nejdřív jsem si myslela, že máma je ten největší pes na světě. Ale pak jsem zjistila, že poslouchá ty dvounožce, tedy pána a paničku. Tak to budou asi ještě větší psi. No, můžu vám říci, že jsem fakt byla hloupé štěně. Teď už vím, že je spousta velkých psů, někteří i o hodně větší, než je máma.
Pak je taky hodně menších psů a představte si: někteří se mě bojí! Já se chci s každým kamarádit, ale už vím, že se musím přiblížit slušně a opatrně, protože každý si hrát nechce. Jen jednou se stalo, že se na mě vrhla cizí fena. Já se vám bála! Jenže máma mě šla hned bránit a nakonec přiběhla panička (ona běhá o dost hůř, než my) a tu cizí fenu zkrotila. Asi bude panička největší pes, když ubránila i mámu. Od té doby, když nevím, co se bude dít, se schovám za pána nebo paničku.
Pána a paničku mám taky na hraní a hlavně na hlazení a drbání. Hlazení já ráda, to se natáhnu do délky, aby se dostalo na všechny části těla. Taky drbání oušek a na bříšku já ráda. Jenže se musíme s mámou přetlačovat, protože většinou chceme hladit obě. Ale naši lidi to vždycky nějak vyřeší a svou dávku hlazení dostaneme obě.
Jím vcelku všechno, zajímá mě hlavně, co jí máma. Ona mě nikdy neodežene a nechá mě jíst ze svojí misky. Jen panička trvá na tom, abych jedla ze své. Stejně se vždy podívám, co jí máma, jestli náhodou nemá něco lepšího. Taky žebráme, když je něco dobrého. Ale naučila jsem se, že se nesmí žebrat moc divoce a nesmí se na stůl. Když jsem to zkusila, dostala jsem přes čumáček. Stejně tak už vím, že se smí žebrat jen ráno a pak když něco mlsají dvounožci během dne. U oběda a večeře nic nedostanem, tak ani nemá cenu to zkoušet. To mě taky naučila máma. 
Jsem strašně zvědavá. Když se něco doma děje, snažím se pomáhat. Máma taky, tak páníci občas nadávají, že se přes samé pomocníčky už nedá pracovat. To je mi divné. Když pomáháme, tak jak to, že nemůžou pracovat? Podle mě by jim to mělo jít líp, ne? Ostatně, lidi jsou nevděční. Pomáhám šrotovat krabice a plasty, trhám je na malé kousíčky a jim se to moc nelíbí. Říkají sice, že jsem strašně pracovitý pejsek, ale tak nějak bez radosti v hlase. A když chodí a sbírají kousky, tak nadávají, to už poznám. 
Moc mě baví nosit různé věci. S některými si hrajem a přetahujeme se. Ale pořád jsem koukala, co dělá máma. Ta nosí paničce různé věci, které panička zahodí do vody nebo pohodí na louce. Trochu mi to bylo divné, ale pak jsem pochopila. Je to hra! Oni to jako ztratí a my jim to jako najdeme! No chtěla jsem taky!
Byli jsme na výcvikovém táboře a tak jsme s pánem začli chodit s ostatními štěňaty cvičit. Chození u nohy mě moc nebavilo, ale už vím, že se to musí. Ale aportování mě baví! Házeli mi srnčí nožičky. Hned jsem skočila a přinesla je. Pravda, někdy jsem si je chtěla odnést stranou a trochu je prozkoumat. Ale nedovolili mi to. Pak jsem nosila dummy neboli dumíka. To je takový měkký válec z látky, který se dobře drží v tlamičce. Na louce mě moc nebavil, ale pak jsme šli do vody.
Lidi, já mám vodu ráda! Plavat jsem se naučila brzy, asi v 10 týdnech. To u nás ještě bydleli dva bráchové a všichni jsme plavali za mámou. Umím se i potopit a hledat něco pod vodou. I skákat do vody umím. A teď jsme byli u rybníka a házeli nám aport do vody. Já vždycky kňučela nedočkavostí, abych tam mohla.
Byli tam i cizí pejsci a někteří ještě pořádně plavat neuměli. Těm to museli ukazovat páníčci. Jeden pán se koupal prý i s mobilem a doklady. Když vyplaval, nevypadal moc šťastně, tak to plavání s mobilem zkoušet nebudu, když to není legrace. Stačí plavání s dumíkem, to se mi líbí.
Prý ještě neumím předávat, ale nevím co tím myslí. Vždyť aport dotáhnu ke břehu a pustím. Tam si ho mohou zvednout sami, ne? Ale do vody skočím ihned, jak mě pustí. Dokonce jsem ostatním štěňatům předváděla, jak mají chodit do vody, a to jsem byla nejmladší! No myslím, že naši smečku přemluvím na nějakou podobnou taškařici znovu. Moc se mi tam líbilo, i když jsme s mámou nebyly ve stejné skupině. Aspoň si od sebe odpočineme a člověk, vlastně pes, si udělá nové kamarády
Pak měli páníčci dovolenou. To znamená, že nechodí každé ráno pryč a věnují se nám, pejskům. S mámou cvičili takové ty hry na hledání. Tak jsem chtěla taky. Házeli mi aportíky do vody, srnčí nožičky na louce. Několikrát se mi taky zkusili pán nebo panička s mámou schovat. Prý se tomu říká stopa vůdce.
Pche! Jenže já už zjistila, že mám nos a vždycky jsem je našla. To se šmejdí nosem u země a zjistí se, kudy šli. No a na konci jsou schovaní. Tahle legrace se mi taky líbila. Kromě toho jsme s mámou běhaly venku, hrály si spolu i s páníky a vůbec nebyla nuda. Po každé procházce jsem se musela pořádně vyspat, protože to takovou malou holku docela unaví.
Teď už jsme zase doma. Páníci zase ráno někam odcházejí, prý do práce. Tak si musím hledat zábavu sama a škubu papíry, krabice od mléka a tahám věci po zahradě. Řeknu vám, že ta dovolená byla lepší. Sice teď chodíme k řece a do polí a tam se můžu vyběhat a vyplavat, ale je to jen odpoledne.  Stejně jsem ráda, že jsem se narodila a bydlím doma.