Když odešel Nero a Džili, byly mi tři roky. Ale ještě jsem prej nezmoudřel, řikala panička. Měl jsem za sebou první rvačku, kde jsem tomu velkýmu bělochovi natrhl zadel. Jako nevim, proč se mi panička směje a tvrdí, že mě táhla tři kilometry v náručí, celýho krvavýho a volala na veterinu kvůli šití.

To se pak samozřejmě nekonalo, jsem přece pes, to zvládnu a nějakej tem šrám mi dodá prestiž u slečinek. Tak jsem si doma to natrhnutý ucho trochu oklepal (doteďka tam je prej krásně kropenatě vymalováno) a šel jsem dál. Hlavně, že jsem dal bělochovi co proto! (Houby dal, dostal na zadel - bělochovi nic nebylo, Gaston porafanej, obě paničky hysterický, ale hlavně že Gaston odešel jako král - poznámka paničky).

Užíval jsem si dlouhý procházky a výlety, i když teď už převážně na vodítku. Panička mě pouštěla kolem rybníka a na loukách, kde měla přehled, jako bych jí furt někam zdrhal a pak si jí nenašel... (Zdrhal! Vždycky si hrál, nosil klacík a pak nahodil kukuč stihnutoneboměchytí? A bral kramle - další poznámka paničky - musím to uvést na pravou míru, on hrozně machruje). Taky jsem pořád jezdil k Martinovi na zahradu, ale bez Džili a Nerouše to nebylo ono…

Pak jsem najednou přestal zvládat dlouhý procházky. Párkrát jsem se zamotal a upadl, občas jsem na zahradě do něčeho narazil v běhu… Tak jsem vzal paničku k dochtorovi, abych se zeptal, co s tim. Mnoooo, ani na mě nemrk a dal mi ňáký ohavný prášky, prej na epilepsii bo co. Panička je do mě rvala horem spodem. Nejsem pitomec, že jo, takže jsem se docela bavil tim, jak strká pilulku do salámu, abych jí vypliv a až když jsem měl dost salámku, jsem jí snědl.

Jenže ouha! Po práškách mi bylo ještě hůř! Prej jsem byl jak vožrala. Já teda nevim, co to je, ale to slovo se mi ani za mák nelíbí, natož aby mě k němu někdo přirovnával! Tak jsme prášky po domluvě s paničkou vysadili. A zase bylo všechno fajn.

Jednou jsem viděl paničku, jak balí kufry, tak sem si řikal, že asi další dovolená bo co, tak jsem šel asistovat a hlídal, esi balí i pelech a zelenýho (to je můj nejlepší kámoš). A joooooooo, balí! Hurááá! Jedeme na výlet! Jenže počkat! Proč stavíme u Martina? Oni jedou s náma? To bude psina! A paničko, proč všechny ty kufry zase taháš ven? My pojedem jinym autem? Tak co to má znamenat??

Byl jsem z toho trochu zmatenej, ale pak mi to panička vysvětlila - přestěhovali jsme se k Martinovi a budeme tam bydlet. Ne že by mi to teda vadilo, víc lidí, víc pamlsků, ale co páníček? Jak to beze mě zvládne? Naštěstí za mnou páníček často jezdil a byli jsme i na výletech, takže jsem si docela zvykl. Navíc tady nebylo tolik psů, takže nebylo těžký všem vysvětlit, kdo je v celý čtvrti pánem.

Pak jsem začal trochu šmajdat, tak jsme šli k jinýmu dochtrovi, kterej mi udělal rentgen kyčlí. To se mi ani za mák nelíbilo! Nejdřív mě tam panička odvezla, pak mi něco píchli a mě se najednou chtělo hrozně spát. A pak si panička klidně odjela!!! Naštěstí si mě vyzvedla. Já teda nevim, co se mnou dělali, ale po probuzení mi bylo fakt šoufl, tak mě panička odnesla do auta a odvezla domů. Celej den se mnou ležela v obýváku a hlídala mě. Teda já jsem hlídal jí, protože když chtěla jít do vany, zvedl jsem se za ní. Tak nešla nikam, což jsem nepochopil (že prej musim spát bo co).

Zjistili mi dysplazii kyčelních kloubů 3/3. To teda taky nevim, co je, ale dostal jsem další prášky a pak mi bylo najednou líp! Tak jsem začal lítat a přesvědčovat smečku, že by to chtělo kámošku, že sám celou zahradu sice uhlídám, ale nejni to škoda? Povedlo se a jednou mi přivezli Barůůůůnu! Johooooooooo! Žencká! A flekatá! Zatím teda malá, nic neumí, ale to neva, já jí to všecko naučim!

Bára vyrostla nějak podezřele rychle, brzo byla větší než já, ale všechny svoje fígle jsem jí nenaučil, takže ještě pořád jsem jí přepral. Občas byla totiž dost dotěrná, tak jsem jí musel trochu usměrnit. Při usměrňování jsem se zase začal motat a narážet, prášky neprášky, tak jsme znovu jeli k dochtorce.

Poslala nás někam do Nymburka, tak jsem se těšil, že zase očuchám i jiný města… Tak si to tak očuchávám, až najednou vlezeme k někomu na návštěvu a když jdu do obýváku, tak tam doktor a stůl! A pak už jsem se ani nestihl ohrazovat - oholili mě, prohlíželi, no povim vám, tohle už nechci zažít!

Panička byla mírně vyděšená, protože jsme prej jeli na odebrání mozkomíšního moku bo co a dochtor mi dělal EKG a kontroloval srdíčko a pak řekl, že mám teda slabý srdíčko a že to, co se mi děje, je omdlívání. Panička teda koukala dost divně, ale vyplázla prašule, čapla léky na srdíčko a tradááá dom za Barůůůnou!

No, abych to zkrátil, tak ani tyhle léky mi nezabraly, pořád mi bylo zle a začalo se to stupňovat. Prášky jsme samozřejmě vysadili a bylo to lepší. Když jsem pak mýmu novýmu páníčkovi několikrát narazil do auta v plný rychlosti (rozumněj z jedný strany zahrady jsem zmerčil Barunu u jeho vozu, tak jsem tam pádil to zkontrolovat), panička řekla: A DOST! JEDEME DO BRNA! Jsem měl radost, jako že další vejlet a ještě jsem si o něj takhle hezky řekl. Bylo to super, jeli jsme jiným autem a já měl celý zadní sedačky pro sebe! Jen ta cesta ke konci byla nic moc, furt to se mnou klepalo a i panička nadávala, že prej D1 a ať se nedivim.

Když jsme přijeli na kliniku, jak tomu řikala panička, přišel moc sympatickej pán, sundal mi náhubek, vodítko, nechal mě běhat po ordinaci, zkontrolovat skříňky a ledničky a pak se mnou šel dokonce i na procházku! To mi vůbec nevadila takováhle prohlídka, to nejni jako jinde, rovnou na stůl, kterej tak přííííííšerně studí!

Pak panička plakala, tak jsem jí voblízl, že je přece všechno v cajku, že mě se tam docela líbí. Jenže pak přišel pán s injekcí a to už se mi teda nelíbilo!!! Panička pořád plakala, tak jsem na ní koukal a nevěděl jsem, co se děje. A pak se mi najednou chtělo hrozně spáááát. Všude kolem bylo hafo psisek a mě to vůbec nezajímalo, ani jsem neštěk, protože byli všichni hrozně nemocný…

Pak si mě přišla panička probudit. Byl jsem zase ospalej, zblbej, chodit jsem neuměl, ale hlavně, že panička už nebrečí! Vypadala tak nějak uklidněně, i když teda vočiska měla jak Barča. Pak mi vysvětlila, že ta moje nemoc se jmenuje cerebelární kortikální degenerace (prej mi odumíraj buňky v mozečku a proto ztrácim rovnováhu) a že už mě trápit nebudou, žádný léky na to nejsou a teď už se s tim musíme jen naučit žít…

A jak jsme se s tim naučili žít, vám povim příště. Teď musim jít zlikvidovat ten příšernej obleček, co tu panička šije a tváří se, že je pro mě… Fůůůůůůůůůůj! Snad si nemyslí, že TOHLE budu nosit!!!

Váš Gaston