Pro mě to tehdy hra nebyla, zaregistrovala jsem jenom, že se na mě řítí něco velkého chlupatého a ještě to vyplazuje jazyk! Porazilo mě to, praštila jsem se do hlavy a to zvíře mě začalo olizovat - myslela jsem, že si mě myje, než mě sežere.

Doma jsme nikdy žádné zvířátko neměli, protože maminka říkala, že v 1+1, kde jsme s babičkou, rodiči a bráchou bydleli, by bylo zvířátko chudák. No, nakonec si brácha pořídil aspoň rybičky.

Takže moje vlastní první zvíře bylo štěně, které jsem dostala k 44. narozkám od mladšího syna. Jsem mu dodnes za tento jeho nápad vděčná, protože mi v krátkém časovém období zemřeli oba rodiče, manžel odešel, starší syn se odstěhoval, mladší byl celý týden na internátu a já byla najednou v 3+1 sama.

Štěňátku jsem dala jméno Ferda, (byl to kříženec jezevčíka a zlatého kokra) a musím říci, že jsem od této chvíle neměla čas na smutnění a kdyby bylo po jeho, tak ani na práci. Pořád si chtěl hrát, nebo žrát a taky s chutí likvidoval paty u bot, hřbety knih, šňůru u vysavače apod. Ale nešlo se na něj dlouho zlobit - ta jeho radost, když jsem přišla z práce a smutné vytí, když jsem ráno do práce odcházela (bylo ho slyšet až na zastávku autobusu), to mě vždycky odzbrojilo.

A ty noci! Ve dvě ráno mi žužlal ucho, pak mě nechal usnout, aby si ve tři udělal z mého břicha trampolínu a když ve čtyři zvonil budík, (dělala jsem od šesti) to bylo radosti, že půjde ven! Miloval všechny lidi, jen nesnášel ožraly - soused alkoholik mu jednou v pivním opojení nerad šlápl na tlapku. Od té doby Ferda neměl rád pach piva. Nejšťastnější byl, když přišli na návštěvu mladí s vnučkou, které bylo devět měsíců a lezla po čtyřech - konečně člověk na jeho úrovni! Zklidnil se asi ve třech letech, byl moc hodný a trpělivý, jen na veterině bojoval jako lev, když mu chtěli vytřít nějakým přípravkem uši, ve kterých měl zánět.

Pro jídlo by udělal cokoli - jednou jsem dělala španělské ptáčky. Byly už naklepané, posolené, opepřené a potřené hořčicí, když někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a v momentě se vrátila, abych zjistila, že zmizel nejkrajnější plátek masa a pes. Žlutá hořčicová stopa vedla z prkénka pod kuchyňskou linku - Ferda byl zalezlý až u zdi, olizoval se a na hlavě měl žlutou čepičku od hořčice, jak mu maso spadlo na hlavu, když ho za přečnívající růžek stáhl dolů.

Jindy jsem si ohřála párek, dala na talířek, když v tom zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a řekla volajícímu, že mu za chvíli zavolám, protože by mi vystydl párek. Otočila jsem se a zjistila, že párek nevystydl, ale zmizel, protože jsem talířek neprozřetelně položila na nízký konferenční stolek, pod nímž se teď slastně olizoval Ferdinand. Takhle jsme si spolu žili až do Ferdových devíti let, kdy mu selhaly ledviny a zase bylo najednou doma ticho a smutno.

Ještě hůř než já snášel jeho odchod mladší syn, takže jsem koupila na inzerát štěně jezevčíka, od paní, která si evidentně vylepšovala důchod kšeftováním se štěňaty. Ferda II je dlouhosrstý rezavý jezevčík s černým pálením, čistokrevný, ale bez papírů, což je mi jedno. Chtěla jsem kamaráda, který by mě vítal, když přijdu domů, vytáhl mě 4x denně ven a dělal mi společnost za dlouhých večerů. A Ferdinand II se snažil - když jsem řekla, že panička musí do práce, spořádaně zalezl na pelíšek a nevyl.

Po mém příchodu z práce se mi radostně pochlubil odtrhanými začisťovacími lištami od lina v předsíni, rozškubaným pelechem, jehož obsah (molitan) byl všude a rozžvýkaným kapesníkem. To jsem byl paničko pilný! Do postele mi nelezl, ale u páníčka spí dodnes. V obýváku si zabral křeslo (ušák), z jehož vršku má přehled nejen o dění v bytě, ale i venku.

Je i zdatný lovec - vloni ulovil velkého pavouka, přemlaskl ho v tlamě a vyplivl. Sledoval, jak se pavouk snaží rozmotat oslintané nohy a když se mu to podařilo, znovu ho ochutnal, vyplivl a to dělal tak dlouho, dokud se pavouk hýbal. Pak ho nechal ležet a vyskočil na křeslo, aby pátral po další možné oběti. Mě nezbylo, než jeho oběť uklidit, což při mé arachnofobii byl pro mě úkol dost odporný. Týden nato vyskočila na okenní parapet venku kočka.

Ferda nejdřív ztuhl nad tou drzostí, pak nahodil převlek na pankáče, až byl jednou tak velký než původně a se strašným řevem se vrhl k oknu.Vzhledem k tomu, že bylo jedenáct večer a já sledovala v TV detektivku, kde se zrovna vrah chystal zabít další oběť, pochopila jsem rčení "leknutím se jí zastavilo srdce". Po tomto zážitku jsem si před spaním četla pohádky B. Němcové, aby se moje nervy uklidnily. Erbena jsem vynechala, protože jeho Kytice je jeden horor vedle druhého.

K jídlu má Ferda II zvláštní vztah - má zřejmě nějakou optimální míru množství, které sní. Když má jídla víc, nechá to, co je přes jeho míru v misce, když má míň, dorazí se granulemi. Těch má stále plnou misku, ale bere si je podle vlastního uvážení. Někdy dvě, někdy půl misky, ale hlavně každou granuli si přinese ke mně, kde jí sežere - koukej paničko na chudáka pejska, kterého málo živíš, takže musí žrát i granule!

A když má dojem, že by si zasloužil ještě odměnu, nepustí mě z kuchyně; postaví se napříč před dveře a protože je dlouhý, nemůžu ho obejít a vykoupím se piškotkem. No, nedělá to často, tak mu to trpím.Tak spolu vegetujeme dodnes a ačkoliv je Ferdovi II už osm let, ještě si rád hraje a lítá jako štěně.Tento servis zajišťuje páníček.

Oba Ferdové mi přinesli moc radosti, neumím si dnes představit, že bych neměla pejska. Tímto vzdávám hold jejich Veličenstvům, Ferdinandovi I (in memoriam) a Ferdinandovi II, jehož jsem v současné době oddanou poddanou.