Po několika deštivých dnech a dosti divokém víkendu, kdy u nás byla vnoučata a jejich pes Maximus, čokli četli okolní zprávy a svoje zanechávali jako o závod. Všude bylo mokro a zajímavé pachy byly opravdu intenzivní, až omamovaly.

Jen jsme došli do buše, tak jsem pustil oba hafany na volno. Max už pochopil, že by se měl držet s Ferdou a na zavolání přijde lépe než on. Bušem jdeme cestou necestou po skalních lavicích pískovcových útesů nad hlubokým údolím. Čokli se prohánějí a jeden honí druhého, docela normální a nevinné hrátky, jak už bývá mezi psy zvykem.

Že se Ferda dovede bušem pohybovat rychlostí dělové koule, již pravidelní čtenáři Zvířetníku vědí. Max, protože je podstatně mladší a navíc i lehčeji stavěný je ještě rychlejší a mrštnější. A tak téměř pokaždé v honičce s Ferdou vyhrává.

To zrovna utekl před Ferdou, vyskočil na balvan a pak na oplátku začal honit on Ferdu. Ferdinand, oči vyvalené, pádil po skále, co to jen šlo. V tom kvaltu mě nějak přehlédl, opomenul vyhnout a v plným švunku mě svými 25 kilogramy narazil prsama z boku do mého pravého kolena.

Mně se zatmělo před očima, bolest v koleni ukrutná a octl jsem se na zemi. Ta mrcha mě srazila k zemi. Mezitím stačil zabrzdit Max, sedl si vedle mě a začal mě očuchávat a olizovat, zatím co já se pomalu vzpamatovával jako po srážce s tramvají. Pomalu jsem zkusil, není-li noha zlomená, či koleno vyhozené z pantu a přemýšlel jestli se budu ten kilometr plazit domů jako Meresjev nebo to odkulhám.

Nó, na druhý pokus jsem se s obtížemi postavil na levou nohu, na pravou to moc nešlo, v koleně píchalo a bolelo jako čert. Ohnout nešlo ani omylem a tak jsem si sedl na blízký balvan, abych zrekapituloval situaci. Místo nárazu na noze jsem na dotek vůbec necítil, bylo dokonale umrtvené

Té mrše Ferdovi se nestalo vůbec nic, seděl opodál a poulil na mě kukadla, jazyk na vestě. Max udržoval „body contact“, oňuchával mě zraněné koleno a za pokníkávání ho olizoval. Mě bylo jasné, že se budu muset co nejdříve přesunout domů, protože za hodinu a půl bychom s Mílou měli být u našich osobních ranhojičů, kde jsme byli objednaní na naši čtvrtletní kontrolu našich životních funkcí.

Šlo to ztuha a pomalu. Čokli věděli, že se stalo něco mimořádného a bez povelu nastavili krky, aby byli připnuti na vodítko, na kterým pak šli jako na výstavě. Já si ulomil větev na opírání a vydali jsme se na pomalou cestu k domovu.

Na lékařskou kontrolu jsme dojeli včas, přesně v devět hodin ráno. Dotyčné koleno bylo odborně prozkoumáno a bylo prohlášeno, že to vypadá na natržené vnitřní laterální vazivo. Tedy „soft tissue damage“. Funkce kloubu vypadá OK.

Ještě že tak, bolelo to furt ukrutně, uvnitř začínalo škubat a pohnout s tím taky nešlo. Koleno začalo natékat. Ranhojičem mě bylo porazeno namazat si koleno Voltarenem Emulgel proti bolesti a otoku a dát si na koleno stahovačku. Popřípadě pozřít nějaké prášky proti bolesti.

Domů jsme se vrátili kolem půl jedenácté se zastávkou v lékárně pro léky a mazání. Koleno nabývalo na rozměrech a také přicházelo jaksepatří k sobě a já zjistil, že mě je nejlépe v posteli s postiženou nohou mírně nahoru, podloženou polštáři a nacpanému prášky proti bolesti.

Ono to vlastně dopadlo docela dobře. Kdo ví, kdyby ten šíleně letící pes narazil do té mojí haxny o patro výše a trefil se do mého náhradního kyčle, třeba by se mu, při jeho šikovnosti, podařilo kyčel vyhodit z pantu a to by pak teprve nastaly ty správné radovánky.

Takže nyní jen o holi pendluju mezi postelí, televizí a počítačem, nic jiného dělat nemohu a tak aspoň něco nadatluju do Zvířetníku, možná i do foroty. Ovšem za předpokladu, že nebudu z prášků proti bolesti tak blem blem abych psal bláboly. I když mě napadlo, že by to mohla být dobrá záminka kterak si dát žejdlík či několik ohnivé vody.

Vždyť za středověku když ranhojič někomu třeba řezal úd, tak pacient byl nejdříve jaksepatří napojen rumem a nebo jinou libou tekutinou za účelem znecitlivění. Vím však bezpečně, že po této léčbě bych nepsal ani bláboly, protože bych ani klábosnici neviděl.

Čokli tak na nějakou dobu přišli o ranní vycházky bušem a já se chystám na tří až čtyřměsíční hojení. Laterální vazivo v koleně jsem už natržené kdysi měl, ale to bylo to druhé, asi před 25 lety, tak vím, že se to hojí velice pomalu. Navíc dědek mého věku se hojí jaksi pomaleji.

Takže jak napsal nedávno Jakub, máme s těmi dobytky krásnou a poetickou domácnost a jak známo trocha poezie nikoho nezabije, že ano. Ale Ferdu jsem málem přizabil.