A já, jako bych to tušil, byl sem celej natěšenej a už, už vyrazit. Vyběhnul jsem z pokoje na chodbu a tam sem si uvědomil, jakej já sem to sklerotik!! Dyk já úplně zapomněl vzít si s sebou do auta svůj pelíšek! Hodil jsem otočku, vrazil mezi dveře, vlítnul do pokoje, popadnul svůj cestovní bydlik a už sem ho vláčel chodbou z hotelu ven.

Pánčička a pánik zas stáli voba v údivu, jak vopařený vejři! Co je na tom divnýho, že sem si vzpomněl sám a bez toho, aby mi to někdo řikal? Pánčička říká, že u toho už jen chybělo, abych se fláknul packou do čela a řek: "Sakra já sem zapomněl!" No, jo sem zkrátka inteligent. Snad konečně pánčička přestane ftipkovat na adresu mý opuštěný mozkovny s osamocenou buňkou.

Nastoupil sem a už se frčelo za dobrodrůžem. Byl to ten nejkrásnější vejlet. Nikdá bych nevěřil, že takovýhle místo najdeme tady u nás. A to to tak zpočátku ani nevypadalo. Šli jsme si tak prochajdou podél Labíčka, kde jsem zaregistroval pstruhy a pak krásnou černou picbůmku. Skorem jako Andulka od Kačera vypadala. Ale kámošit se nechtěla. Dělala, že je rýžbejk a udělala si pruha na zádech. Pak skončila pohodlná cestička vhodná k tahání klád a zabíjení ztrouchnivělých pařezů a odbočili jsme na kamení.

A tam sem našel místo, kde se asi narodili Toníček a Jimmík od Karol Pudlikatý a kde asi prameněj fšicí pudlíci světa. Jinak nechápu, proč by se ta říčka jmenovala Pudlava??? Až Tondu potkám, musim se ho zeptat. Jestlipak je nějaká řeka, kde prameněj vižlata? Asi se jmenuje Vižlava? Pánčička pravila, že spíš bych musel hledat říčku Magorku. To sem teda jako nepochopil. Vůbec. No nic, to si vyřídim jindy a jinak.

Od Pudlavy jsme stoupali a měli Labskej důl jak na dlani. Pánčička konečně taky jednou přišla vo řeč. Teda ne úplně, páč furt medlovala, jaká je to nádhera, jak úžasný místo, že nic tak hezkýho ještě neviděla, že to místo má zvláštní atmosféru, je to divočina, hotový kanadský hory a tak vůbec. No ale nedivím se jí. Všecko co řekla, je pravda. Však už jen ta voda co padá takovou dálku dolů!!! Pančava to prej je. Moc hezký pokoukání a ty drsný skaliska.

Fakt paráda, to se hned jeden cejtí napůl vlkem a součástí tý divočiny. Zvlášť, když jsme tam byli v podstatě sami. Nádhera. I když - v zimě to tu musí bejt hodně krutý, to bych tam byl nerad vlkem, teplej pelíšek je přeci jen teplej pelíšek. Víte, kdo jste tam byl, je vám jasný vo čem se mluví a kdo jste tam nebyl - vřele doporučuju doplnit si vzdělání a vyrazit tam. Musíte to vidět, aby bylo jasný, vo čem se mluví.

Pánčička tam našla jedno místo, mýtinu takovou, má prej zvláštní kouzlo, fotka nevypoví nic, ale kouknete se na ni a... nejste člověk v civilizaci prej, ale kus tý opravdový přírody. Řikala pánčička teda - a i bych jí věřil, páč - kouknete a co vidíte? Třeba smečku vlků na lovu a stádo jelenů.

Jen teda ta Labská bouda vo kus dál - co to je za hnus? Proč to tam dali, dyk to kazí všecko, co tam příroda udělala. Lidi dycky musej něco zmastit. Když jsme se k tý obludnosti vysápali, hodili jsme chvilku odpočinek. Dokonce jsem usnul pod stolem na terase. Dost tvrdě, ale nedivte se, už pár dní jsem byl v jednom kole, že jo.

A v tom se tam ke mně přiřítil takovej malej bílej smetáček a začal mě otravovat. Řikal sem mu, že spim, ať jde pryč a přijde jindy, ale votravoval furt. A jeho paničku ani nenapadlo si ho zavolat, nebo vzít. Měl štěstí ten smetáček, že nejsem třeba požírač psů. Moch bejt taky třeba vejpůl. Což asi jeho paničce nedošlo a bylo jí fučík, že je mi to nepříjemný. Pánčičku to zlobilo stejně jako mě, páč se snaží bejt zodpovědná (někdy až moc) a tak čeká, že tak učiní i ostatní.

Pak tam přišla jedna psí krasavice a pánčička řikala, že musí škytat Lucka V. Nechápal jsem kdo, proč a proč to říká zrovna, když obdivuje bernskou honicí krasavici. Byla fakt fešná, holčina z Bernu. Ale honicí nebyla teda ani trochek. Nebo aspoň se mnou se moc honit nechtěla, že prej je stydlivka. Potkali jsme se ještě jednou, když jsme pokračovali dál k prameni Labe.

Teda jako nic moc, helejte. Louže taková malá. Plavat se v tom teda nedá. Ale omočit zmožený tlapky jo. Tak sme se radši vzájemně prohlíželi s německým miminkem a shledali jsme se navzájem velmi zajímavými. Voni ty mimima maj všecko takový malilinkatý, víte to? Ty ručičky! To se jeden bojí pomalu i dejchat, jaký je to mrnítko - tak sem jen radši tak potichu funěl, abych to pídě nepolekal. Pídě jsem nepolekal, ale někoho jinýho jo.

Když jsme se vraceli, tak sem nejdřív potkal takovou fešnou vlčandu a střihli jsme si pár tanečků, to bylo čóro! Její páníci se smáli, jakej já sem prej krásnej cvok. A pohyblivej. No to ale vižla musí bejt. Pohyblivá, to je jasný. A když jsme pak sešli zase na ty kamenný serempentýny, který vedou zpátky do dolu, potkali jsme toho bílýho smetáčka, co mě otravoval nahoře a jeho kámoše jorkšíra.

A najednou světe div se, jejich panička začala ječet a ječet a snažila se ty svoje smetáčky zavolat a nějak se jí nedařilo, smetáčci na ní zvysoka předstírali hluchotu. Nějak sem nechápal, proč tetkon najedou hystericky ječí, když předtím neřekla ani slovo, když mě smetáček otravoval a ani se neomluvila.

Pánčička mě zná a ví, takže nechala milou paní vycukat, aby si příště uvědomila, že k tomu mít psa, patří taky kapek zodpovědnosti (když ne k okolí, tak za psa samotnýho, páč kdyby tam pod tím stolem byl jinej pes, než já, mohla mít ze smetáčka puzzle třeba) a ohleduplnosti k ostatním. Jindy mi totiž pánčička zavelí čekej, a když vidí, že druhá strana je v panice, nebo není důvod se kamarádit, tak si mě bere k noze, musim jít s ní a ne se jít kamarádit.

Tentokrát to ale neudělala - taky nejsem psí vrah, ne? Neudělala to proto, aby paní ukázala, jak je nepříjemný, být na druhý straně, když se ke psu přibližuje "bez dozoru cizí pes" (to víte, že jsem bez dozoru rozhodně nebyl) a vy si to nepřejete. Nechala mě jít napřed, a kdyby měla fousy, tak se pod ně směje. Já jsem normoš prošel, jako kdyby tam smetáčci nebyli. Jorka už se paní podařilo odlapit a ječeli tetkon spolu v duetu. Bílej smetáček kroužil kolem mě a volání paničky mu bylo u tý jeho malý zadničky.  

Já jsem šel, jako když tam vůbec nikdo není. Na smetáčka jsem se ani nekouknul - hásky sme to s pánčičkou sehráli. Třebas to bude pro tu pani poučení. I když pánčička tvrdí, že asi ne. Povídala si pak vo tom s pánikem a jak ty lidi šli za náma, tak jí slyšeli, jak hudruje na lidskou nezodpovědnost a neohleduplnost a ten pán řikal tý paní vod smetáčků:"No, ty lidi jsou na tebe naštvaný." A pánčička zpátky zavolala:"A divíte se?" Pak už jsme mastili dolů jako závoďáci.

Když jsme došli zase kolem Pudlavy (kouknul sem, esli tam mezitim nevypramenil nějakej pudlik, ale ne) zpátky k Labíčku, zavelela pánčička: "Stop-vodičkááá!" a šli jsme si smočit nožky. Teda - voni si smáčeli nožky. Já se smáčel celej a klouzal sem se vodopádkem, když sem honil šišku. To není marná zábava, běžíte vodou, uděláte šup a jedete dolů. Pak mi pánčička hodila klacek, kterej se uměl potápět a já zas dělal bubliny do vody, když jsem ho hledal.

Když už jsme byli skorem u auta, čekalo na nás překvápko. Šli jsme kolem infocentra, jak tý budce říkali a mával tam na nás pan prodavač. A že jsme prve, při cestě tam, když jsme nakupovali, něco zapomněli a že nás celou tu dobu vyhlíží, jestli půjdem zpátky. Není to hezký, že jsou lidi taky hodný? Pánčička s ním pak chvíli ešče mluvila a vychvalovala Labskej důl. Jen prej tu Labskou hnusobu boudovou prej nevydejchává.

Pan prodavač jí potěšil - nějakej KRNAP prej uvažuje o tom, že kdyby se sehnaly prachy, tak ta obluda by prej zmizela. To je jedině dobře, páč v takovýhle boudě bych třeba já taky nechtěl bejt. To do přírody vůbec nepatří. Tak snad bude ten pan KRNAP šikovnej a peníze sežene.

V autě jsem padnul, v pokoji jsem padnul a voni vypadli. Na večeři a vínečko prej.

A ráno šup, zas do dolů. Copak sme horníci? Prej tentokrát do Obřího dolu. Šli jsme podél Úpy a tak, když jsem v ní uviděl místo, kde bylo jezírko, šel sem se ráchnout. Nejsem cíťa, takže mi nevadilo, že voda je ledová a ploval jsem jako tuleň. Voda byla křišťálově čistá, takže panička konečně pořádně viděla, jak elegantně plovu - když chci teda a nechci zrovinka vytvářet gejzíry.

Krásně sem se vochladil a to se mi to lítalo za tenisákem! Asi jim to dolování bylo málo, tak že prej z Obřího dolu pudem ešče do Modrýho. Proč ne? Háská cesta lesíkem, klackůch habakůk, byl jsem nadšen. V Modrým dole prej, že popojdeme ešče kousek - na Richtrovy boudy nějaký. Tady taky maj na každým rohu boudu! To tady maj tolik psů? Možný by to bylo, páč když jsme seděli venku, voni pili pívo a já dožvejkal svou tatranku, tak přišla jedna pohledná ohařice. Ale bratřit se nechtěla, byla nějaká bojácná.

Pánik s pánčičkou pak vymysleli, že když už jsme tam, popojdeme ešče nějakej ten kilák a dojdem na Vejrovku zas. Prej pro to kolečko, co ho neměli na tý jedný boudě. A tak jsme vyrazili. Já se těšil, páč sem věděl, že si tam zas pudu nakoupit k tomu pultu. A taky jo. Jen tentokrát sem si koupil rohlik, prej nemůžu furt tatranky, řikala pánčička. Vdechnul sem rohlik a než voni dojedli, vytuhnul sem pod stolem spánkem spravedlivých.

Dolů mi to pak jelo jako namydlenej blesk, aji pařezy sem poponášel. Když jsme došli k tomu jezírku v Úpě, šel jsem opět plovat. Pánik je ale hroznej záškodník a zlobitel. Hodil mi šišku z hráze a tak, abych na ní nemoh dosáhnout tlapama - a že sem se snažil teda. Zkoušel jsem to, kudy na to - nechtělo se mi běžet na břeh a doplavat tam, když to bylo takovej kousíček na dosah tlapky.

No jo, já vim, lenost je hrozná vlastnost (zas ale víte, kolik sem toho nachodil???) a nevyplácí se. No jo, nemohlo to skončit jinak. Snažil jsem se seskočit na ten úzkej parapet, kterej byl necelej metr pode mnou. Jenže byl fakt moc úzkej, moc. Takže jsem po dopadu udělal stojku. Neb tělo se nikam prostě už nevešlo. Chvíli sem tak vydržel a řikal si, co tetkon? Pak sem se začal kácet do vody. Tak sem se pokrčil na předních nožkách, odrazil se a hodil kolmo dolů předpisovou šíbru.

Nikdy dřív sem neviděl páníka plakat. Asi plakal dojetím. Pánčička hejkala tak, že se procházející tůristi přišli podívat, kde se tam vzal vosel. Já sem popad konečně tu všivou šišku, doplaval na břeh a běžel za nima zpátky. Potáceli se na tý hrázi tak, že kdybych já byl všivák jako voni, bez problému do nich drcnu a sou ve vodě taky. To já ale nejsem. Já ne.

Když jsme sešli skorem zpátky do pece, potkali jsme krásnou špringřici. Lidi to vám byla - no kočka! Byla cudná, ale nebyla proti bratření se, tak jsem konečně po delší době zas hodil řeč s pěknou babou. Pánčička si ešče vyfotila orla, co tam měli a pak jsme ještě zajeli k velký vodě, že si poplová i pánčička - nevim teda, proč si neplovala tam v Úpě se mnou, ale to neva.

Užil jsem si to jako dycky. Skákal sem do vody, nosil tenisák, topil tenisák, topil pánčičku, pral jsem tenisák a pak sem zase vodpadnul v autě. Dal sem si véču a odpadnul i na pokoji. Voni zase vysmahli, takže jsem mohl řádně regenerovat. Člověk neví, co je zas zejtra napadne, že jo?

Ale nenapadlo je už vůbec nic. Kupodivu teda. Ráno zabalili a šli jsme se rozloučit do Rusalky. Voni tam chodili celou dobu na véču a dobrý pití, páč tam jsou prej profíci a moc příjemná obsluha. To můžu potvrdit, páč třeba pani kuchařka má velký pochopení pro psáky. Velký. Aby taky ne, když má sama štěndo. Bílej štucel takovej, jmenuje se Valda, páč se furt hlavně válí, jen večer dostane večerní špičku a to pak řádí - no jako čert.

Už ste viděli někdy bílýho čerta? No a jeho táta je ta velká bílá velryba, co si říká pes a bydlí o dva domy vejš. A taky moc dobře vaří paní kuchařka. A peče výborný sušenky ke kafi - lepčí sem nikdá nejed. Něco jako úžasný vanilkový rohlíčky, ale přece jen kapek jiný a větší taky. Ale byly tak dobrý, že se pánčička nechtěla dělit moc.

A taky pani kuchařka peče skvělý domácí buchty - povidlový, ty jsme dostali na rozloučenou. A pánčička s pánikem dostali na rozlučku od slečny číšnice a pana číšníka ešče zmrzlinovej dezért s čekuládou. To byla pánčička celá překvapená! Jak často se vám stane, že je vám někde na cizím místě tak příjemně a skámošíte se tak, že se jdete rozloučit do restaurace, že jo?

No a pak už jsme fordili dom. Popadli jsme Kostižera, pánčička vybrakovala můj mrazák s masem, naložila do auta a tradááhafhaf, přejeli jsme na chalupu. Tam se to regenerovalo u myších děr! Však taky sem měl za sebou no... voni ušli 85 kiláků, tak já tak jednou tolik.

Ale určo sem dalších dvacet ešče naploval. Víte, jak se mi potom v noci dobře spalo? Asi takhle - číhněte. A ani mi nevadilo, že pánik kvůli přestavbě všecko sestěhoval do jednoho pokoje. Hlavně, že sem měl pro sebe měkoučkou postel a pod hlavou polštář. Zasloužil sem si to.

No a tady, tady jsou fotky fšecky