28.3.2024 | Svátek má Soňa


PSI: Ešus tůůůristou (1)

20.3.2007

Jak bylo odzkoušeno loni na Šumavě, dovolená s Ešusem půjde v pohodě a tak bylo na letošek naplánováno velké cestování. I bylo opětovně zabaleno. Tato činnost uvádí Ešusa v nadšení a jeho pískací zařízení v činnost. Asi potřebuje neustále zvukově připomínat páníčkům, že jest zde a je tedy nutno na něj při balení taktéž pamatovat.  Kolaříková Ešus doma

To by si panička ovšem nedovolila, zapomenout zabalit jeho psí cestovací batůžek!! Teda spíš krosnu, páč jen toho žrádla, co se musí pobrat, aby náhodou nebožáček netrpěl hladem. Když jsem viděla ten pytel granulí, měla jsem obavy, že si budeme muset dojít někam vypůjčit přívěsný vozík. Jako první šel do batohu opět preventivně šampon a ručník, to pro případ psího dobytčení. Misky a zbytek věcí jsem tam narvala jen s použitím násilí. Letos jsem díky kolegyni přibalila i jednu vychytávku pro psí turisty. Je to cestovní plastová láhev s miskou ve tvaru té lahve. Celé to zabere minimum místa a pesan se v pohodě může kdykoliv napít pohodlně z misky.Ráno jsme nafutrovali auto zavazadly, předali byt a Kostičíka do užívání kamarádovi, já ještě 2x zkontrolovala, jestli je Zrzavec opravdu v kufru auta a tradááá, vyrazili jsme.

Jako vždy byl pro mě cíl cesty překvapením, takže jsem jen odhadovala. Jediný údaj který jsem měla, byl, že jedeme daleko. Takže jsem tipovala Moravu. Když jsme ovšem minuli nájezd na D1, byla jsem nahraná, neb směr Brno jsme tedy tím pádem opravdu nejeli. David se smál a Ešusovi to bylo buřt, hlavně kdyby ho nerozčilovali nezodpovědní motorkáři, který jsou nejdřív za autem a pak s hrozným řevem zmizí. To se prý psím cestovatelům nedělá tohleto! Když jsme se blížili k oblasti Pardubic, říkala jsem si - jej, mohli bychom se stavit za Ešusovou mamičkou. Jenže, Pardubky jsme minuli obloukem. Že by Orličky? Taky ne. Kolařík se bavil a komentoval to tím, že mi přece říkal, že jedeme daleko.

No jo, no Kolaříková. Morava přeci není jen Brno a vinařská oblast. :) Dojeli jsme do Jeseníků, kde na nás čekalo ubytování v penzionu Zlatý potok. Ešus vystřelil za auta jako zátka ze šampáňa, protože byl po cestě nabitý jako Leidenská láhev a uspořádal majitelům ohňostroj přemetů a blbinek na uvítanou, to asi aby věděli, s kým budou mít tu čest. Získal si je během vteřiny. Sami mají pejsky dva, dříve byli v majetku bernardýna, takže se ničemu nedivili.

Ráno na nás čekala velká tůra. Dobytí Kralického Sněžníku. Pro nás tam a zpět 15 km, pro Náčelníka Zrzavou Hubu minimálně 3x tolik, protože se sám osobně vysílal jako průzkumná četa vpřed, aby zjistil, zda je vzduch náležitě čistý. Musím ho ale pochválit, že se civilizovaně pohyboval pouze po cestách - a to po celou dobu naší dovolené. Tady jsme zúročili povel Cesta! a jeho natrénování loni na Šumáku.

Už první etapa výstupu byla vzhledem k tropickému vedru poměrně náročná, ale to mě ještě zachránil les, do kterého jsme se pak dostali Tam zase ovšem hrozilo, že na úzké cestě, po které trasa vedla, dojde k několikanásobnému zranění, či spíše k ubití obou psovodů, neb psí tůůůrista byl tak rozradostněn výpravou za dobrodružstvím, že to musel, prostě musel, dát najevo. Nejlépe tak, že se popadne větev velikosti vánočního stromku ze Staromáku a mlátí se s ní ze strany na stranu a ještě se běhá kolem dokola. S několika šrámy a náběhem na infarkt jsem se vyškrábala do prvního záchytného tábora - do restaurace Návrší.

Pro představu - jako měřítko vyčerpanosti zde uvádím, že když jsem se po příchodu do restaurace obsluhy dotázala, kdeže mají toaletu a číšník mě vtipně poslal do šestého patra, poslušně jsem zakývala hlavou a až s rukou na klice jsem si uvědomila, že v horské chalupě bych 6. patro asi marně hledala :). Abych jim tu jejich vtipnost oplatila, poslala jsem Ešusa, ať si jde koupit tatranku. Seděli jsme venku na dřevěné terase, kam z restaurace vedlo obsluhovací okénko.

Protože se Ešák nudil a je zvyklý, že v hospůdce vždycky kápne tatranka, řekla jsem mu, ať si jde tentokrát tu tatranku koupit sám a ukázala jsem rukou k okénku. Tak tam šel a kecnul si na zadek a čekal. Řekla jsem mu, že musí zavolat (Doma jsem ho totiž naučila, že "volá" na synovce Petra, co je u nás bytem, když chodí do školy. Vždycky ráno Ešusína pošlu ke dveřím pokoje a řeknu mu, ať na Petra zavolá a tak on prostě spustí.) Tady taky spustil. Pan Vtipná obsluha přišel, vykouknul a s očima na vrch hlavy pravil: "Co chce ten pes?"

"Tatranku," opáčila jsem. Ještě to chtěl uhrát na vtipnost a tak se ptal jakou. Řekla jsem, že nevím, ať mu dá vybrat, že záleží na tom na co bude mít chuť. S pozdvihnutým obočím nabídnul čoklovi dva druhy tatranek. Ešus kouknul na jednu, pak na druhou a vybral si tu první. Já už jenom zaplatila a pan Vtipná obsluha si radši sednul.No, neměl mě posílat do toho šestýho patra, ne? :)

Posíleni, občerstveni jsme vyrazili dál. Tady se nám zatraceně hodily zásoby vody pro všechny pochodující, protože cesta vedla nezalesněným terénem a sluníčko to do nás rvalo, co to šlo. Ešusovi z toho žíznivění dokonce přestalo vadit, že při napouštění vody z lahve do misky voda syčí a chlemtal jí přímo jak natékala. Když ovšem narazil na potok, vlítnul tam pochopitelně a ráchal se jak saharskej poutník, když dorazí do oázy. Hledal záminku aby mohl potápět hlavu a pouštět bubliny. Pak už měl po zbytek cesty s koupáním smůlu a mohl se smočit tak maximálně jazykem ve svojí misce.

Proto když jsme dorazili k prameni Moravy pod vrcholem, byl by tam řádil jak černá ruka. K jeho velkému zklamání jsme ho museli kapek zkrotit. Zdolali jsme závěrečné stoupání a já se upustila na první kámen v dosahu, na kterém se dalo sedět. Pak jsme se k Zrzravohubcově zděšení zcela nezodpovědně s Davidem natáhli na trávu!! No chápete to? Jak může někdo takhle zdržovat?? Když nás ještě čeká tolik věcí??? Lidi jsou hrozný povaleči. A pak se stala ještě mnohem horší věc!! Páníček rotujícího Zrzavce vyzval, ať dá chvilku pokoj a svalí se. To už byl teda vrchol všech vrcholů! Kolaříková Ešus zadumán pod stromem

Poslouchat se ovšem musí, takže se svalil kousek od nás. Ale protože on fakt nemůže být ani na vteřinku v klidu, začal se aspoň vyvalovat na zádech, huhlomumlat, kopat zadníma nohama a tím nás ohrožovat na zdraví, protože tak činil v blízkosti našich hlav a hrozilo, že budeme mít obličeje jak po rvačce s tygrem. Následoval výkřik: "Nech toho ty dementěve a okamžitě se pojď svalit sem!" Ach jo! Hrůza, hrůz, zrzavý dementěv byl znehybněn mezi páníčkem a paničkou a MUSEL! být v klidu. Aby si to vynahradil, aspoň hrozně vzdychal, koulel očima a vůbec se tvářil, jako retardovanej brontosaurus. Takže jsme se samozřejmě oba smáli a on, protože je komediant komediantská, si tu pozornost náležitě užíval a vzdychal o to víc.

Cestou dolů jsme pod vrcholem potkali fenku boxera, která toho sice měla už tak jako "plný brejle", ale na taneček s naším potrhlíkem ještě sílu našla. A to v takovém tempu, že měla panička strach, aby ji to neskolilo. Spustili jsme se až do prvního záchytného bodu - do hospůdky Návrší, kde už pana Vtipného obsluhu nemohlo z naší strany nic překvapit a dali jsme si dlábes (Zrzavohubec si opět došel koupit tatranku - tentokrát tu v modrém balení,když už dostal na výběr). Cestou k penzionu jsme se stavili v obchůdku, koupili si občerstvení na večer a snídani na ráno a šli si užívat zaslouženého odpočinku. My. Pes ne. Ten blbíkoval po zahradě, dělal pukrlata pro slečny majitelky a vůbec obecně působil značně svěžím dojmem.

Ráno jsme po snídani vyrazili na odpočívací výlet. V plánu byla prochajda k Rejvízskému jezírku a do jeskyní. Cesta k jezírku byla příjemná, vedla lesem a Ešus měl snahu se kolemjdoucím předvádět s tou největší kládou co po cestě sehnal. Poslední fáze cesty se jde celkem dlouho po dřevěném chodníčku a tady jsem vážně byla vděčná za naše psí cvičákování, protože chůze u nohy se nám tu vyplatila. U jezírka byly kachny a tak jsme měli o zábavu postaráno. Byly to totiž ostřílené kachny, frontové bojovnice, zvyklé na turistický ruch a rozhodně se nehodlaly nechat rozhodit nějakým čoklem zrzavým, když tam bylo tolik lidí s přísunem potravy.

Ne tak ovšem Ešus, ten byl tedy rozhozenej jako zrní po dvorku. Bubnoval tam do dřevěnýho chodníku tlapama s vyšpulenýma očima a tančil tam ty svoje tanečky. Nechápu proč zrovna kachny na výletech ho tak berou, když normálně si jich nevšimne, ani když vedle nich plave. Asi jsou tyhle výletní kachny něčím výjimečné, protože pokaždé, když se s nějakými na výletě potkáme, tak se Zrzavohubec neodkladně potřebuje družit a s kachnama seznamovat.

Takže David vzal tu zmítající se kouli a šel se kochat krásou jezírka do ústraní. Naštěstí je vysoký, takže o nic nepřišel. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u domečku, kde se platí vstupné a mně se tam zadařil úlovek. Koupila jsem si tam nádherný keramický džbánek a celý zadrátovaný! A leštěné kamení, které se snažím všude kupovat, jenže teď už většinou mívají jen ty velké a já z důvodů úspory místa kupuju mrňouse a ty tady právě měli, takže jsem se blaženě prohrabovala haldou kamenů a Ešus si zatím užíval společnosti teriéří holčičky, která byla v domku na letním bytě.

Tady jsme si všichni užili lehké formy turistiky a hodlali v tom pokračovat prohlídkou jeskyní, jak naplánoval David. Jenže! David míní, Petra mění! Cestou k jeskyním jsem si všimla, že projíždíme místem, kde by se dalo vyšlápnout za dvěma turistickými známkami, které nám svým číslem chybí do dosažení ucelené desítky. Kdo tyhle dřevěné placky zná a sbírá je, ví o čem je řeč. Pro ty kdo nezná - jedná se o dřevěné známky s emblémem místa, kam jste dorazili či jste se dosápali, případně vodáci dopádlovali. Jakýsi důkaz, že jste tam opravdu byli. Začíná se z toho stávat fenomén. Původně jich bylo pár stovek, teď se číselná řada přehoupla hluboce přes tisícovku. Kolaříková - Ash běžící

Čísla nejdou úplně za sebou, jsou rozházená po celé republice, takže dát dohromady deset za sebou jdoucích čísel někdy není jen tak. Zvlášť, když po nich nejdete cíleně, ale prostě je sbíráte na místech, kam jste si udělali výlet. Takže když jsem viděla, že tam kde jsme, jsou dva výlety za známkou v jednom, podala jsem návrh, ten byl přijat a tak se šlo. David mě tedy varoval, že to nebude jen tak, zvlášť, když máme v nohách ten Kralický Sněžník, ale odmávla jsem to s tím, že vylézt k nějaké rozhledně nebude žádná velká fuška. Cestou se koukneme hezky na ty Čertovy kameny a bude. Prostě pohodička. No. Ešus byl nadšen, že se zase děje něco nového a tak šup jdeme.

Jo, už na tý pastvině, kudy vedla první část cesty, jsem si měla uvědomit, co jsem to zase vymyslela. Jenže asi nadmořská výška či co, mi zatemnila mozek a tak jsem zaprutile lozila do kopce, který se čím dál tím víc stával z nakloněné roviny strmou stěnou. Rudá jsem byla jak záře nad Kladnem a funěla jak rozzuřenej nosorožec. David se za mnou pochechtával, Ešus rotoval prostorem. Pak jsme vlezli do pohádkového lesa a bylo hnedle líp. Cesta byla fakt skvělá - tedy myslím na pohled, terén radši komentovat už nebudu, páč takovej krpál svět neviděl :) a to jsme ještě nebyli ani u Čertových kamenů . Odtamtud to pak bylo ještě flák cesty a to teprve bylo něco.

Jednu chvíli jsme měli za to, že někde poblíž je pramen vody a tak jsem zkusmo Ešátorovi řekla, ať hledá vodičku. Našel jí a byl pyšnej jak celý stádo pávů, dostal piškot a jal se blaženě ráchat v potůčku. Ve vodě mi připadá jak vodníkovo dítě, vždycky se celej rozzáří a cáká jak zběsilec. Vyrazili jsme dál a já si radši ani nepředstavovala, že stejnou cestu půjdeme dolů, protože jsem si nedovedla představit, jak to v praxi bude vypadat. To si sedneme jako na zadek a pojedeme? Protože normální chůzí to asi nepůjde, když je to taková strmota. S touhle myšlenkou jsem dorazila do cílové stanice a upadla do komatu z vyčerpání. Probudila mě až sklenice oroseného piva :). Zeptala jsem se, kdo měl ten blbej nápad sem jít a Davidův výraz bych vám přála vidět.

Cesta dolů byla doslova a do písmene strhující, poněvadž jsem během slalomu mezi sosnama strhávala kdejakou haluz nebo křoví, ve snaze se aspoň na chviličku zastavit a vydechnout si z toho šílenýho úprku strání. Zastavili jsme se až o restauraci u Čertových kamenů. Zrzavohubec si to jednak užíval a jednak celý sestup značně komplikoval v nadšení nad tím, že se páníčci konečně taky rychle hýbou a motal se do cesty s takovou vehemencí, až se divím, že nikdo z nás neskončil dole v několika kusech, rozebraný na součástky.

Vyhládlo nám a tak v nás objednané jídlo zmizelo stejnou rychlostí, jako jsme se my dostali od rozhledny k restauraci. Zbývající sestup byl taktéž zajímavý, protože jsem si ho vyšperkovala o balvan, který jsem nutně potřebovala na zahradu a který jsem vláčela až k autu přes jeho značnou váhu. David navíc ještě zvolil trasu, která připomínala výpravu neprostupnou džunglí. Jako odměna na nás čekal dole nádherný a obří křemeňák, kterého David našel. Podarovali jsme s ním po příjezdu majitelky penzionu.

Já si šla chladit nohy do potoka, který zahradou protéká a Náčelník Zrzavá huba se opět postaral o divadlo. Píchla ho totiž vosa. A protože je to naše malá hysterka, předváděl tam opravdu věci nevídané a taktéž neslýchané. Divím se, že jednak nezešílel a jednak na sobě neudělal uzel z těch jeho prostocviků. Uklidnil se až za drahnou dobu, když jsem přinesla kapesník a s procítěně proneseným: "ááááá", jsem mu ho namočený nepřipleskla na postižené místo, kde se udělala boule. Ještě třikrát jsme takto "operovali", než byl jakž takž ve formě. I tak pořád zmateně pobíhal prostorem protože: "Venku je to nebezpečný!! Všade jsou ty bestie píchavý. Uvnitř domu ale zůstat taky nemůžu, páč to bych tam byl sám a nedej bože, kdyby tam ta pruhovaná vražedkyně byla zas!"

Takže - kmital do a z baráku rychlostí světla a vytvořil tak působivou zrzavou čáru. Když už to začínalo být únavné, konečně se tedy plaše posadil u stolu, ale kdejaká zbloudilá muška ho přivedla do stavu panické hrůzy. Spolubydlící nám sdělili, že takhle bohatý program při ubytování ještě nikdy nezažili :). V noci se Zrzavci zdály tutově hororové sny, kde na něj útočily celé roje vražedných vos, protože krom obvyklého běhání navíc ještě ze spaní vyhrožoval. Nu, byl to vskutku "odpočinkový" den.

 

Petra Kolaříková