Předchozí část najdete zde.

Jedním z bodů dovolený byly i ty přes Dennyky domluvený ryby. A Brtnik na ně vyrazil dokonce hned dvakrát. Prvně v tu středu, kdy si šel sám a užil si po sto padesáti letech nejen rybaření, ale taky klidu, toho, že nic nemusel a byl sám se sebou. Ryby jsou klid a ticho. I proto jsem v tu středu zůstala s ohaříkama doma.

A byla jsem ráda, když se v pátek ráno rozhodnul, že by šel ještě jednou a že půjdeme s ním. Nejvíc to uvítaly moje rozedraný nohy. Ty totiž, když nás ve čtvrtek večer vyzvedli Dennyky s Romanem u toho Pytláka a vezli nás na tu grilovačku, tak po příjezdu na místo, kde jsem nohy nemilosrdně narvala do ledovýho potoka, tak jen zasyčely. Z potoka se odpařilo asi sto hektolitrů vody za vteřinu a totálně vyschl 🙂

Takže druhý den ráno očekávaly s hrůzou v oku (asi kuřím?), s čím se přijde a kam zase budou muset šlapat. A když uslyšely, že nikam, hlasem štěstím zaplakaly 🙂 Helejte, a byl z toho tak báječnej den! Nohy jsme dopravili autem k tomu rybníku.

Kde už na Brtnika čekalo „jeho“ místečko. Nikdo na něm nebyl a tak se šel utábořit. Já nás tři utábořila u lavičky, která byla opodál. Dokonce aji pikníkdeku jsem nám vzala. S možností přesunout se posléze do stínu stromu, který stál vedle. A hodlala jsem tam setrvat značnou dobu. A užít si taky toho pocitu jen tak být, tiše čučet a nic nedělat. Odsouhlaseno to bylo i oběma ohaříkama.

No jenže jak jsme si tak kempovali, přijelo najednou terénní auto a z něj vystoupili dva maníci a šli se s Brtnikem na něčem domlouvat. Odhadovala jsem, o co jde, a pak přišel Brtnik s tím, ať se přesuneme k němu, že pán tam bude taky chytat. Jasný, nejni to tady naše celý 🙂 Takže jsem nás přesunula do stínu stromu, hnedle Brtnikovi za záda, a pán začal vyndavat z auta neskutečný množství rybářských potřeb a serepetiček. V porovnání s tím, co tam měl Brtnik, to bylo teda něco. Jojojoo, dneska už se chytá jinak. Musela jsem se v duchu smát, připomnělo mi to podobnou scénku, kterou jsem já měla kdysi na horách. Kam jsem si vzala starý běžky. A když jsem je pak viděla stát v lyžárně vedle těch hypermoderních s moderním vázáním a všema udělátkama k tomu, přišlo mi to ftipný a bylo mi mých starých prken trochek líto. Jak si tak tam asi musely připadat. Jako chudý příbuzný, no. Jak jinak.

Pán se dal s Brtnikem do řeči a obdivoval jeho starý kousky, který měl nahozený 🙂 A já si řekla, že se půjdem s ohaříkama trošku cournout, protáhnout si kostřičky.

Byl to úžasně strávený čas. Až mám sto chutí – nespravedlivě – napsat, že to byl ten nejlepší čas dovolený. Ale, ale bylo to opravdu úžasný. Vydali jsme se směrem k lesu, kde rybník končil. Cestu lemoval potůček, který napájí rybník a k němu přilehlý bažiny. A do kterýho se hnedle vodnice flekatá vydala courat si ťapičkama.

Po cestě jsme došli ke krásně posekaný louce. Kde jsme se na nějakou dobu upíchli. Rumíček že bude hopikat po balících sena, ale... mají tady o něco větší velikost, než známe, a tak to skončilo držkopádem, neb tam hópnul se samozřejmostí profika a… narazil. Do balíku :D. Tím pádem to byl první a taky poslední pokus, protože nehodlal dále ztrácet svou důstojnost, když jsem se mu řehtala : -) Nechala jsem ohaříky poletovat a sama se kochala květenou. Já jsem ještě nikdy neviděla vřes někde jinde než v lese na tvrdém podloží. A tady – hnedle uprostřed louky, ve společnosti zvonků a kopretin.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli. Když už nám bylo od sluníčka horko, šli jsme zpátky. A pak to přišlo.

KTERAK UDĚLAT OHAŘE MEGAŠČASTNÝM? Nepotřebujete mnoho. Resp. vy osobně nepotřebujete vůbec nic. Stačí se podívat do lesa a tam… meandruje potůček. S krásnou čistou vodou a písčitejma plážičkama. Já jsem úplně hekla úžasem, když se můj letmý pohled zastavil právě v tomhle místě. Tam musíme jít!! A tak jsem si vyrobila megaščastný čokle. Došli jsme tam a oni byli stejně unešený jako já. Zula jsem si boty a vlezla do tý průzračný a studený vody a… nedělala nic, nic. Jen jsem je nechala být psem.

Rumoušek ščastliv ulehl do vodičky. Bylo tam tak krásně, klid, ptáčci zpívali… vodička tekla…

Rumíček.

A pak… šécko bylo pryč. Kolem mě se prořítilo vodou, břehem, rostlinstvem, prostě fšade kolem… flekatý tornádo. Tornádo Lů. Ščastný Tornádo Lů, který mělo výraz totální blaženosti, křížený s nejvyšším stupněm demence 😀 😀 😀 Běželo kolem mě… no běželo, běželo, fakt se řítilo a dívalo se na mě tak přeščastlivě a nadšeně a ešivá já to vidim, ešivá vidim, jak je to tady boží, jak je to skvělý, úžasný, nejlepčí… a zmizelo. Na pikosekundu, aby se kolem mě zas řítilo v opačným směru s totožným výrazem naprostý blaženosti a vnitřní radosti. Moc, moc bych vám to přála vidět. Nepovedlo se mi to bohužel zachytit. Protože jsem jen tiše stála a s totožným výrazem naprostýho idiota se na ni dívala, jak lítá nadšeně sem a a tam a vždycky, když kolem mně proletí, tak mi celým svým tělem říká… ne, křičí: „PSÍŽIŠ TO JE BOŽÍÍÍ, BOŽÍÍÍ, VIDÍŠ TO, JE TO ÚŽASNÝ!! JÁ TO MILUJU.“

A já jsem byla ščastná, že jsem tohle místo objevila a mohla jí to dopřát. S tím, že tam prostě jen jsem, nic neříkám a ani říkat ale nemusím, jen zkrátka stejně unešeně čučím. To místo mělo a má svou atmosféru – nevím, zda ji z fotek uvidíte. Šécko tam ze všech spadne (hadry na mně teda zvostaly 😀) a jen existujete, ani vlastně nejste moc hmotný...

Do tý doby, dokud se z potoka nezvedne – kraken! Mocný rezatý kraken, který též propadne slastnýmu běsnění a tu plážičku z jemného písku, na který ščastně stojíte a mačkáte písek nohama v geniální masáži… prostě nerozhrabe 😀 😀 Pan profesor. Bývalý 😀 😀 Teď je to kraken, který hloubí jámy a chce po vás, ať výkopujete vodičku.

To místo je prostě začarovaný. Každej, kdo tam přijde, stane se z něj dement 😀 A já jsem moc ráda, že jsem to kouzlo potkala. Tak ráda, že jsem se rozhodla, že je sice už na čase vrátit se za Brtnikem a jeho rybařením, ale! To jen proto, abych mu s výrazem ščastnýho idiota oznámila, že: „My sme si našli potůček a deme si tam ešče hrát.“ 😀

Ten pán, co tam s Brtnikem spolu rybařili, zvostal koukat v němém úžasu, co vše lze očekávat od dospělý pani 😀 😀 Jedno, jedno mi to bylo. A vám by taky ale bylo. Protože… a co já dál budu říkat, podívejte se sami, něco málo jsem natočit stihla 🙂 (videa najdete na tomto odkazu) To už se z šíleného flekatého torpéda stala důstojná flekatá dáma, z půvabné písčité plažičky, která vám masíruje plosky nohou, je kaliště pro prasata a z něžného meandrujícího potůčku je kalná stoka 😀 Ještě že příroda je mocná čarodějka a po našem odchodu se zanedlouho vše vrátilo tam, kde bylo. I ta půvabná plážička po prvním dešti, když bublající potok přinesl další vrstvy písku.

Foto: Petra K. Videa z výletu si můžete prohlédnout na tomto odkazu. Osobní stránky autorky: www.zrzavec.com.cz