PSÍ DOVOLENÁ: Ohaři Rumíček a Tali v Lužkách (2)

Začátek najdete zde.

Nemáme plán. Žádnej. Oproti všem předchozím dovoleným tentokrát nemáme žádný plán, žádný naplánovaný místa, kam vyrazíme, kam se podíváme. Tentokrát prostě budeme jen tak a hlavně se bude odpočívat, různě se jen tak procházet a placatit se. Ano, chápu, že to může být pro někoho divný, ale my čtyři roky usilovně pracujeme, plánujeme a koukáme furt dopředu, tak si teď dopřejeme prostě to, že nevíme, co bude 🙂 .

Takže v neděli ráno Brtnik vstal, mě nechal spát a vytáhnul ohaříky do okolních luk. Vyspávala jsem si do půl devátý a pak se pustila do přípravy snídaně. Oooo ooo, vítej pohodičko dovolenková. Ohaří banda se za chvíli nařítila dom a šmrdolili se kolem mě v kůchni. Jasnej signál, že jim hrozí smrt vysílení hladem 😀 . Tomu bylo nutno zabránit, to je jasný, takže nejdřív snídaně pro ohaříky. Aby hned poté mohl jít Rumíček opět postávat nad pytel s hračkama. A mohli jsme se jít najíst my. Jídlo člověka na dovolený leckdy tak vyčerpá… 🙂 Jo, čtete správně, šli jsme se ještě svalit. l ten Rumouš nakonec.

Mně se nakonec nepodařilo překvapivě usnout a tak jsem si šla psát články. Abyste měli co číst. Pak vstal i Brtnik a přemítali jsme, co s načatým dnem. A nakonec jsme zavolali Dennyky. A domluvili jsme se, že nás vezme na prochajdu lesama, dojdeme si na jídlo a lesama zase zpátky. Přesně vhodný nenápadný program pro nás.

Skorem v momentě, kdy jsme už měli vyrážet, se rozpršelo. Rozpršelo je ovšem velmi slabý termín. Slušně řečeno lilo jak z konve. A nevypadalo to, že by to hned tak přestalo. Tož odjezd posunut. Nakonec se opravdu nebe rozmyslelo a my vyjeli. Ovšem nejdřív pro holinky. Protože jsme nechtěli mít boty durch a druhý den nemít v čem jít. Objeli jsme pár místních vietnamských obchodů a nakonec uspěli. Supr, mise zachráněna. Zaparkovali jsme u Dennyky, ohařiska se pozdravili s Koníkovou, řečenou Koněv, či také pro její dlouhej čumes Kuní xicht, a šlo se.

Dovolená v Lužkách - Rumíček u rybníka

Krásnou loukou do lesa a lesem k rybníku. A podél rybníka k potoku. Je tady tak krásně, že nemusíte hltat kilometry, abyste měli zážitky. Můžete vidět třeba nádhernýho luňáka nad hlavou, volavku, jak usedá na strom. Mimochodem, kolikrát jste viděli usedat volavku na strom. Já doposud ne. Vždycky jsem viděla volavku na kraji rybníka, v louce, nebo několikrát letět. Ale nikdy ne přistávat na strom. Volavka na stromě? No asi teda jo. Přelétat ledňáčka jsem jako jediná neviděla. Ani jednou ze tří případů. Ale co! Tolik jiný krásy kolem.

Čoklidi byli stejně nadšení jako my. Mohli lítat – jako by doma nelítali, že jo? Jenže tady je toho tolik novýho a neznámýho. Moc hezky se mi dívá na ohaře, když objevují, a moc hezky se mi dívá na to, že to může Tali prožívat do plnejch. Já vím, píšu to pořád, opakuju se, ale to jen proto, že mi to pořád dělá stejnou radost. Že ji člověk může nechat, ať si jde rybníkem, potokem a užívá si to, co má nejradši. To mě tak blaží.

Stejně jako pohled na Rumíčka, který se vrhá do potoka hledat ztracený špalík, který jsem mu hodila tak, aby ho musel hledat v tekoucí vodě. A kterýmu skorem skočí na hlavu bláznivá Koněv, která chce ten špalík najít jako první. Hodně často jsem se flákala vzadu a něco si s některým ze psů kutila.

Pak ovšem zůstal vzadu Brtnik a... nám bylo dopřána zajímavá podívaná. Naše hrdinná kapitánka Kormoránka Talinka vyletěla z lesa jak střelená. Totiž vyděsil ji strom s rukama :D, neboli Brtnik za stromem, který rozpažil ruce. Tak málo stačilo 😀 😀 .

Došli jsme lesama až k bývalý slepičárně. Což je budova vysoká, třípatrová, kde vůbec nechápete, že by to slepičárna mohla být. V podstatě tam tak jako čekáte vlka a zajíce v tý počítačový hře, kdy z budovy jakýsi vyletujou vajca a vlk to musí chytat. Vlk tu teda nebyl, i když tady jsou, to víme. Zato tu byla kousek ta restaurace. Kam jsme dorazili přesně v momentě, kdy se spustil neskutečnej ceďák. Tak jsme se usadili a jali se čekat na jídlo. Protože jsme si vybrali pizzu, čekalo se dlouho, dlouho, dlouho, ale to nevadilo, máme dovču.

No a přesně v momentě, kdy jsme dojídali a zaplatili a vyrazili, tak… se spustil zase ceďák. To ovšem nebylo to nejhorší, to mi osobně bylo fučik. Co mi fučik naopak nebylo, byla bouřka nad hlavou. V lese. Nic moc pro mě. Bojim. A vim, že nesmím před psy panikařit. Tak jsem se do sebe zamkla a mechanicky pochodovala. A ani jsem si teď neužívala pohledů na poletující ohaříky a les kolem sebe. Krásnej, já vim, les typu Maruškó, Maruškóó! – jestli si vybavíte, kde se pohybovala Maruška v pohádce Sůl nad zlato. Vždycky, když vidím takhle uklizenej les, mech a tak, začnu volat Maruškoo. Teď sem nevolala, vzývala sem šécky svatý, ať jde bouřka do… do pryč. Povedlo se. Pak už ani necedilo, jen lehce pršelo, a když jsme vyšli z lesa na louku, bylo to už všechno pryč.

Talířovna uondána

Rumíček taktéž

Došli jsme bez úhony k autu, Dennyky skočila domů pro sklenici kimči – nebo jak se to nakládání jmenuje – a my se nasáčkovali do auta a jelo se domů sušit. Ještě, že jsme měli ty holinky. To byl strategickej tah. Ohaříci si nacpali pupky a svalili se povinně do pelíšků, aby nerotovali. Vytuhli. Klid a mír se rozhostil kolem. Brtnik se šel povalovat a já psát tuhle reportáž v přímým přenosu. Nebo skoro přímým no.

Foto: Petra K. Osobní stránky autorky: www.zrzavec.com.cz