Předchozí psí povídání najdete na tomto odkazu. A lidské povídání k dnešnímu tématu najdete zase na tomto odkazu.

Rumíček: „Na jakejch rybách? Žádný nebyly! Jen kachny, ale to zato teda bylo.“

Talinka: „Jezdila tam jedna taková sem a tam, jak pitomá a ta na mě furt volala. A volala. Až já sem to chtěla jít zkoumat, ale pánčička řikala, že nemožu, že mám ležet a bejt zticha a nedělat kazirybolova, nebo co. Tak sem teda ležela, nebo vobčas trochu i seděla, když ta krůta furt kvákala (kachna, pochopitelně, ne pánčička, to si nedovolim) jak žába nějaká, nebo jak dělaj kachny. No to je jedno, no. Ale pánčička na mě byla pyšná, že nějak moc neruším pánikovi ty ryby, co neměl. Teda měl, ale pod vodou jen. Nějakej záběr tam byl, ale ven z vody nešlo nic.

R: „A to je škoda, já se těšil, že to uvidim a že to prozkoumám. Rybu živou sem na suchu nikdá neviděl. Jen ty v misce a… T: „No a fuj, ty maj voči, a co se na mě kouká, se mi ekluje to jíst, to nejim prostě.“

R: „Ale čerstvá rybička by mohla bejt dobrá. Řikala pánčička, že nějakej náš předchůdce je dostával hned z vody, ulovil si je sám a měl je úplně čerstvý. Takový ty malý.“ T: „Čerstvý nečerstvý, má to voči a to nejim. Když to je bez hlavy, dobrý, ale s vočima to prostě nejim. A stejně tam žádná nebyla. Jen ta kachna bláznivá, uřvaná.“

R: „Taky něco vzadu v rákosí, v křoví se šmrdlalo občas. Třeba to byl ten bobr, co tam byl od něj pokácenej stromek.“ T: „Bobr? Jako bobrman? Ten pes bobrman? Že by bydlel v bažině? Dyk to nemá chlupy, byla by mu zima, je to jen větčí punč.“

R: „Pinč! Ty punči! Jehehéééé.“ T: „A jako by to nebylo jedno. Hlavně, že sme tam nemuseli ležet do skonání světa. Že se pak pánčička zvedla a řekla: ,Dost bylo odpočívání, hezky vám to šlo ohaříci, být takhle v klidu a dem se procházkovat.’ Nechali sme tam pánika s těma jeho klackama, co je ráchal ve vodě – ani to houskový těsto mi nedal vochutnat, co tam na ty klacky uvazoval. Ryby klackem nakrmí a mi nedá!“

R: „Bys taky furt žrala jenom.“ T: „A co by ne, to vyběhám. Jako na tý louce, kam nás pánčička zavedla. Ta byla! Táhla se do dálav. Mezi lesem a bažinama. Dlouhá byla. Letět sem mohla jako konik…“

R: „Jako konik, jo? Jako konik prej! Jehehééé, hihihihííí, škyt! Pomoooc, já cípnu smíchy asi.“ T: „Co se směješ, ty vobludo jedna rezatá! Bacim tě. Ne, já tě rovnou zardousim a bé pokoj na věčnost!“

R: „Pokoj na věčnost, s tebou, jo??? Jehehééé, hihihííí, škyt, pomoooct. Dneska co slovo, to perla!“ T: „Sklapni smrade, nebo tě… prostě uvidíš, co s tebou provedu.“

R: „Jasně, ty pádivej koniku!“ T: „Ale dyk sem pádila, pádila, letěla sem jako vítr…“

R: „Spíš vichřice podoba… jehehééé, hihihííí, škyt.“ T: „Šecko zkazíš, bylo tam tak krásně a já mohla skorem všade letět. Jen do bažiny ne, řikala pánčička, že to bych se taky nemusela vrátit a…“

R: „A to by svět vo něco přišel teda!“ T: „Nic neřikám, žádnej Rumouš pitomej tu neni… nemusela vrátit a to já už nechci, já se právě vracim ráda…“

R: „A že ti to trvalo, nežs na to přišla a že…“ T: „Tak a já tě mám právě dost! Já fšem řeknu, jakej ty si ministr světa vomeleta.“

R: ??? T: „No řeknu, řeknu jim to. Všem, ať viděj, jak seš děsně šikovnej!“

R:…

T: Tak a tetkonc si zticha, co? Tetkonc došel humor! Ale to já se tetkonc právě budu smát. Hodně, hodně, tak jako na tý louce, protože já to viděla. Hááhááá jehehééé, helejte lidijové drazí, dyby vy ste to šickni viděli. Jak von běží, soustřeďuje se jako blázen, vodpíchne se, letí a… prdho! Držkou se zastaví vo ten velikej balik slámy, na kterej chtěl vyskočit. Háháhahaha jehehééé, eh, škyt. Slzy mi kanou a rozhodně to nejni lítostí. Todle, todle si, ty smrade rezatej, budu pamatovat do konce svejch dní. A že budou dlouhý, protože sem si právě prodloužila smíchy život do stofky! Pomoct, sem se smíchy vysílila.“

R: „No to je jako směšný, jo? Smát se kamarádovi, že měl neščestí!“ T: „Ne, to nebylo neščestí, to byla čirá tvoje neschopnost si to správně vypočítat!“

R: „Řiká ta, co při prvním pokusu vyskočit na balíky slámy skončila mezi nima zapadnutá!“ T: „A kolik mi asi bylo? A kolik je tobě? Byl to můj prvni balik tehdá, a ty tetkonc po sto letech to neskočíš, pche heheheheh jehehééé!“

R: „Byl vjetčí než jindy, ten balik.“ T: „A ty sám seš balik a pěkně velkej!“

„CO TADY ZAS ŘVETE VY DVA?“

T: „Gdo? My dva?“ R: „My nic, my nic, fakt.“

„TICHO TADY BUDE.“

T: „Jasný, ticho tady bude, to určitě!“ R: „Pšt.“ T: „Jaký pšt zase? Vona si pánčička může vyprávět, jak to bylo na dovolený, a já enem furt pšt? Tak to ne teda! To ne. Protože to já musim všem říct, jak to bylo potom celý. Úžasný. Aby mohli závidět.“

R: „A to je pravda ale. Byl to malej, co malej! Velkej ráj! A neřekneme jim, kde, aby nám to někdo nezabral.“

T: „No to vůbec, to neřekneme. Páč jen a jen já tam možu pádit. Nikdo další. V tom pohádkovým lese s potůčkem. Bože lidijové, to mě to tam vzalo, jako ešče nikdá. A mohla sem úplně šécko. Letět vodou, dusat vodou, cákat vodu, hrabat vodu a… bejt ščastná. Já sem byla nejvíc ščastná v svym životě. Vopravdivě a svobodně ščastná. To byl pocit, až sem se zajíkala. A pánčička jen stála a vypadala jako usmívající se idiot.“

R: „Páč taky byla ščastná, to vona dycky vypadá jako usmívající se idiot.“ T: „A ty si taky vypadal jako usmívající se idiot, jaks tam ležel v tom potoce.“

Rumíček blažen

R: Pánčička řikala, že to je začarovanej les, že kdo tam vstoupí, stane se z něj rázem usmívající se idiot.“ T: „Mně vám bylo tak, tak moc dobře na duši.“

R: „Víš proč? Protožes tam v duši neměla zlobení žádný. Protože si byla NORMÁLNÍ PES.“ T: „A! A! Takže já jediná sem tam byla normální? A vy dva ste byli idioti? Na mě to kouzlo působí vopačně nějak?“

R: „Já se z ní zbláznim asi už jednou, nebo co.“ T: „No ne nebo co, ne nebo co! Todle já si musim zapamatovat, že si vo mně řeknul, že sem byla normální.“

R: „Tady sou dvě důležitý věci. Ad jedna – ten minulej čas – BYLAS normální, ad dva – si to nezapamatuješ.“ T: „Si zlej jako. Proč mi to musíš zkazit?“

R: „A dyk jo, promiň, to já ze zvyku. Bylo tam fakt úžasně. Až sem se vod tebe nakazil a taky šel hrabošit. A hrabošil sem a hrabošil…“ T: „Až si pánčičce vodhrabošil tu její plážičku pískovou, jehehehééé, stála tam jak prasnice v bahně potom. Jako my! Byla jedna z nás. I stejně špinavá, zablácená, jaks ji zaházel.“

R: „Dobrý, viď? A pak nám házela balonky do vody, až lítaly gejzíry…!“ T: „A my za těma balonkama! Jako todle, to si budu pamatovat dlouho, ne že ne.“

R: „Bylo nám tam všem tak dobře, viď?“ T: „Jo, hotový „Ludry pro duši.“ R: „Lurdy! Lurdy, psíbožemůj!“ T: „No dyk to řikám, Ludry pro duši.“

Tali blažena

R: „A vono je to stejně jedno. Hlavně, že ti to tu duši uzdravilo, jak se zdá.“ T: „Myslíš, že se nám to zdá?“ R: „Eh, nic, tak asi se zázrak nestal, nebo možná na duši jo, ale mozkovnu to nechalo netknutou. Což nevadí, my si za ty roky zvykli a jeden nemůže chtít těch zázraků najednou tolik. A my tě máme rádi takovou, jaká seš.“

T: „A já vás má taky moc ráda, moc. Pánčičku nejvíc. Já sem se dokonce tetkon vyučila, jak dávat pánčičce pusinku a to tak, že jí zvostanou potom i šécky zuby!“ R: „Tak se zdá, že ten les byl vopravdu začarovanej!“

Konec seriálu :-) Foto: Petra K. Její osobní stránky najdete na tomto odkazu.