V psím útulku v Maršovicích u Benešova se každý den upírá 35 párů psích očí na dveře. Také čekají na splněné přání. Čekají na svého pána.

Psi jsou mnohdy jako děti, tak proč jim nepomoci, stejně jako dětem, s dopisem Ježíškovi. Budou Vánoce a možná se jim jejich přání splní a třeba už o Vánocích budou doma, u svého nového pána.

Milý Ježíšku,

jsme opuštění pejsci z útulku v Maršovicích u Benešova. Myslím, že se o nás moc neví. Naše útulková teta má totiž jenom 2 ruce a nás je tady 35, tedy 35 hladových krků, 35 pejsků co touží po pohlazení, 35 pejsků, co se chtějí venku proběhnout a taky 35 pejsků, co si umí kotec někdy pěkně "zaneřádit". Takže je nám všem jasné, že jedna teta (i když jí pomáhá ještě jedna teta) má práce tolik, že už jí nezbude čas hledat nám nové páníčky.

Tak to bereme do svých pacek a píšeme Ti sami.

Dej o nás prosím vědět všem lidem, vyřiď jim, že na ně čekáme. Že právě tady, v útulku možná naleznou ten nejkrásnější Vánoční dárek. Co je krásnějšího než oddaný pohled psích očí, láskyplné olíznutí ruky, a někdy i hubička přesně mířená, radostné vítání a štěkání, kterým každému oznamujeme, že tenhle člověk je jenom můj.

V tom šťastném zmatku se pak nějak vytratí zdánlivé hubování za mokrou hubičku přímo na pusu, za ušpiněný kabát z radostného vítání, za štěkot, který jsem ze samé radosti z Tvého návratu nedokázal potlačit.

Ježíšku, prosím pošeptej lidem, že místo do hypermarketu pro dárky, ať zajdou k nám do útulku. My jsme totiž taky pěkní dárečkové.

Např. jeden můj kámoš z útulku, ač je mu 10 let, hrozně rád jezdí autem. Jinak je smutný, ale jízda autem ho vždy trochu rozveselí. Další kamarád, to je takový turista, strašně moc miluje procházky. Nebo třeba ty 2 tříměsíční holky, s nimi je tedy opravdu psina. Nebo kamarád co, má v krvi kousek dobrmana, to je tedy temperament (Italové by mu ho mohli závidět).

Někteří z nás jsou ale bázliví. Jenom oni vědí, co všechno prožili. Třeba jeden psí kluk od nás byl vyhozen z auta. Věřili byste tomu? Z auta bych já nevyhodil ani papír a ten člověk vyhodil svého psa. Fuj. Ježíšku, tak k takovým nechoď a radši jim ani o nás neříkej.

A kdybys zašel někam, kde jsou děti, tak jim ještě připomeň, že živý pejsek není hračka, kterou mohou později odhodit. Jo, jo , já bych mohl vyprávět, vím o těch živých vánočních dárcích svoje. Někdy končí v popelnici a někdy taky uvázaní v lese. Ježíšku tak tyhle lidi k nám taky neposílej.

Ježíšku, prosím Tě za sebe i za svých 34 psích kamarádů, pošli nám dobrého páníčka, to potřebujeme nejvíc. Ale nějakou tu dobrotu na vánoční přilepšení, nebo alespoň přátelskou návštěvu, abychom tu nebyli tak sami, to bychom s radostí taky uvítali.

Teď nám sice začali pomáhat lidičky ze sdružení Cibela o.s., kteří nám chtějí udělat hezčí bydlení a sehnat dobroty do bříška, ale vlastní páníček je něco jiného, to ví každý pejsek nejlíp sám.

Na pomoc obyvatelům psího útulku v Maršovicích napsala Anna Doležalová

(Foto: útulek)