Již několik let pořádaný dogtrekking „Za štěkotem bígla“ letos sliboval lákavé vybočení do extrému – přechod Krušných hor, 180 kilometrů. Těšila jsem se neskutečně a zase jednou trénovala. V plánu třídenní pochod, v cíli setkání s přítulem a víkend dle stavu šlapajících.

Na start v Děčíně se nakonec postavilo 12 statečných. Noc v kempu uprostřed Děčína za moc nestála, rušná silnice nad hlavou, brr, sem už nikdy. Start je v 7 ráno, odevzdávám malý batůžek k převozu do cíle a vyrážím. Okolo zámku a už stoupám na Pastýřskou stěnu. Dobré zahřátí a rozhýbání po ránu, uff. Shazuji těžký batoh a jdu fotit Děčín z výšky, nádhera.

Děčín z výšky - zámek z Pastýřské stěny

Sesypat se dolů a za chvíli nekonečný výstup na Děčínský sněžník. Dohánějí mne zdravotní komplikace – nic, s čím by se nedalo jít, ale bolí to pekelně. Nedokážu mít zapnutý bederák. Batoh má 15 kilo a bez bederáku je to masakr. Skládám se v půli kopce, cítím se mizerně. Tohle nejde, takhle to nemůžu ujít!

Rozhled z Děčínského Sněžníku

Šlapu dál, vnitřnosti se trochu zklidnily, jen nesmím zapnout ten bederák. Konečně nahoře, neskutečné výhledy na České Středohoří, to nejde vyfotit, to se musí zažít. Sešup dolů, projít okrajem Tiských stěn.

Tiské stěny

Panenská, Adolfov, kus asfaltu a po slunci do kopce na Komáří Vížku. V nohách 40 km, vody ubývá. Před Cínovcem zkouším nový vodní filtr – sice se dá napít téměř ze všeho, ale dost to zdržuje. Moldava, nahoře na pláních značení za moc nestojí, dost váhám, ale strefila jsem se. 60 km, třetina trasy.

Horní ves, báječná studánka, plním všechno, co mám. Jen už je dost hodin, potřebujem někam zalézt a v mapě to moc nevypadá – dvě dlouhé obce a pak kilometry kolem potoka, kde bude jistě zima. Volám příteli, jenže penziony okolo jsou zavřené, ty v Německu pak neúnosně drahé. Vyšlo to, zalézáme do lesa na rozhraní Horní vsi a Jiřetína, pár kroků pod námi už je pěkná zima. Honem nakrmit a spát, v nohách 66 km.

Vyrážíme brzo, Vašek vesele loví vodítko. Rozcestí Pstružný potok a mně v hlavě zabliká kontrolka – jdu blbě! Vracím se k rozcestí, vyjdu dobře, nikde odbočení, ale po téhle silnici jít nemám! Nakonec nacházím velkou odbočovací ceduli povalenou stranou ve vysoké trávě. Nahoře ještě trochu bloudím, konečně značka. O kousek dál jsem přešla odbočku naučné stezky, do háje! Už se nevracím, trochu si zajdu, ale bude to lesem, to jde.

Komáří vížka

Mníšek, Nová Ves, protivný asfalt, vedro. Konečně zase v lese, jenže za chvíli nastává zrada – lesní cesty jsou zavezené vyfrézovaným asfaltem, Vašek se na to moc netváří a to nás brzy čeká šest kilometrů asfaltu. Ach jo, zkouším dát botičky, to se mu nelíbí už vůbec. Bažina, psí botky dolů, já do sandálů, brodíme. A už je tady asfalt, nasazuju botičky a mažeme co nejrychleji. Pekelné vedro. Konečně První Dolský Mlýn, ale Vašek má dost. Sundávám botičky, přináším mu vodu z potoka, masíruji, dlouhá pauza. Tohle je zlý. Udělala jsem botičkama dobře nebo ne? To, co v nich předváděl, nebyl jeho normální klus. Neměla jsem je dávat? Dala jsem je pozdě? Ještě nikdy je neměl, ale nechat jej šlapat tak dlouho po rozpáleném asfaltu? Čekat půl dne až se trochu ochladí? Nevím, dodneška nevím.

Moldava

Nádrž Křimov, další asfalt mojí vinou, ach jo. Silnice do Celné, nekonečná serpentina. Sláva, uhýbáme, jdeme podél Prunéřovského potoka, ale Vašek není ve své kůži. Dávám zas pauzu, koupu se v potoce, Vašek odpočívá, nechce dál, kruci! Ale když potkáme fenečku, ožívá tak, že jej musím okřiknout. Výsluní, je osm večer, pořád vedro a dusno, v nohách 56 km, v mapě penzion, tak to zkusíme. Sama, na jednu noc a se psem, no co mám s váma dělat. JO! Vyšlo to! Ustýlám psovi svůj spacák. Sprcha. Peřiny. Nechce se mi spát, Vašek se taky pořád mele – na postel, na zem... V noci přichází bouřka, samozřejmě zrovna v tu chvíli potřebuje Vašek vyvenčit.

Lesní setkání

Vyrážíme po deseti hodinách odpočinku, Vašek kulhá tak, že kdyby se nepotřeboval vyprázdnit, otočila bych to zpátky do postele. Domlouvám změnu plánu – vzdáme, přítul to vezme rovnou pro nás a dál se uvidí. Šlapeme po trase, není kam spěchat. Potkáváme srnčí dvojku, nechci je mezi oplocenkami vyplašit, zastavujeme. Pomalu přicházejí k nám, fotím, až po dlouhé době se jim něco nezdá a odskočí. Sbírám houby, jenže do neděle v autě nevydrží, naštěstí potkávám houbaře s prázdným košíkem a nákladu se zbavuji. Fuj, zase asfalt, tak tohle ne. Stejně to nedojdem, tak zkracuji asi o tři kilometry, vyhýbám se Mezilesí a jdeme rovnou do Kovářské.

Po 140 kilometrech se potkáváme s přítulem. Moje vnitřnosti jsou už v pohodě, otlačeným ramenům prospěla dlouhá noční pauza, chodidla bez jediného puchýře, nohy trénované běháním o ničem neví. Vážně uvažuji o tom dojít bez psa. Jenže – tady máš psa, je to rozbitý, postarej se? Tohle se nedělá. Pes nevypadá nijak zle, kulhání je nepatrné. Jenže do cíle zbývá čtyřicet kilometrů, další úseky po asfaltu... to ne, přece jej nezničím. Vzdávám. Popojíždíme ke zbytkům vápenky. Po trávě jde Vašek vesele, lítá s klacíkem, ale na tvrdém jej pohyb bolí, rozhodla jsem dobře. Zastávka na Klínovci, rozhledna. V kempu se hlásím pořadatelům, vyzvedávám věci a pak už se spolu touláme autem. Vracíme se až na nedělní vyhlášení, z dvanácti došlo sedm.

Vyhlášení výsledků

Úžasný trek, po počátečních problémech mi neuvěřitelně sedl. Nádherná příroda Krušných hor. Velký botičkový otazník. A čím dál větší touha dát si to znovu. Víkendovka bez zátěže, s maximální pojízdnou podporou a s možností odložit Vaška na dlouhých tvrdých úsecích do auta? Nebo znovu jako třídenní natěžko, jen v přívětivějším počasí? Nebo... časem... obojí?

Foto: archiv autorky. Další obrázky uvidíte přímo zde na Rajčeti.