Že nevíte, co se pod tím nadpisem skrývá? Tak si uvařte kafe nebo čaj, pohodlně se usaďte a já vám to povím.

Začnu ale smutně. Letos 21. ledna jsem vyprovodila za Duhu moji milovanou Miunku. Byla hodně nemocná a život by se pro ni stal jen utrpením. A tak mi zůstala jen veliká bolavá rána v srdci a dvůr bez hlídače. Jo, taky ještě jezevčice Betynka, patnáctiletá stará dáma, skoro slepá a silně nahluchlá. Sice pořád hlásí všechny návštěvy ječivým štěkotem, ale strach nikomu nenažene.

Taky mi chyběly chuchvalce chlupů, nepravidelně rozmístěné po bytě a jak tu někdo trefně podotknul, ani to kafe jsem neměla o chlup lepší.

Cambu zamlada. Tibetská doga.

A tak byla svolána rodinná rada a ta rozhodla – bude štěně! Všichni členové rodiny se mi zavázali rukoudáním, že se postarají, kdybych já už nebyla. Nejsem mladá, nejsem už ani postarší, jsem prostě stará a tak tahle možnost nastat může. Tím vlastně padla jediná moje námitka. Bydlím na samotě, sice se synem, ale jsem tu hodně často sama a to i v noci. A bez psa, tedy myslím velkého psa, bych se tu bála.

A tak začalo pátrání po štěněti a jak jinak, opět tibetské dogy. Nemuseli jsme pátrat dlouho, přímo kousek od nás (asi 30 km) byla štěňata k mání. Tedy zatím k nahlédnutí, byly jim jen čtyři týdny. A tak jsme vyjeli na průzkumnou cestu. Dopadla dobře, o měsíc později jsme si přivezli domů malou zlatou (rozuměj zrzavou) slečnu. Říkáme jí Kami, Kamča, Kaminka, Kamínek zlatej a nebo ZíZí (zmetek zrzavej). A nastalo tóčo! Zpočátku samozřejmě bydlela doma. A nastal čas nespočetných loužiček a bobků. Ale naše přičinlivá Kamiška se dokázala postarat. A tak mi sundala v noci z věšáku moje tepláky a proběhla s nimi všechny loužičky. Prostě po sobě uklidila! Zlatej pejsek!

Na triku má ovšem taky několik (čti hodně) rozžvýkaných věcí. Moje pantofle – vlézt pro ně pod postel nebyl problém. Noční košile – ze zastlané postele provokativně koukal cípeček. Deka na křesle – než jsem se vrátila z koupelny. A dalo by se pokračovat ad libitum.

Ze začátku byl i problém s Betkou. Kamča si moc chtěla hrát. A hlavně s Betynou. Ale stará dáma neměla náladu na divoké štěně a navíc to byla prostě jiná váhová kategorie. A tak Kamču párkrát řádně seštěkala, já jsem se přidala se svým velmi hlasitým „nesmíš!!“, ale po krátkém čase vše uklidnilo. Dneska už ta velká „stodola“ s pochopením toleruje i to, že jí Betka občas z postele skočí na záda, nebo jí přeběhne přes natažené nohy, případně přišlápne ocas.

Cambu odpočívá.

Na zahradě, kam jsem na jaře vystěhovala „mobilní zeleň“, bylo taky veselo. To už jí bylo pět měsíců a rozhodla se, že bude bydlet venku, tedy aspoň občas. Hlavně když neprší a je dostatečně teplo. A tak jsem ráno nacházela po dvoře vkusně rozmístěné ožvýkané zbytky mých milovaných kytiček a mnoho, mnoho rozžvýkaných plastových květináčů všech velikostí.

Když začala přezubovat, dostavil se průšvih. Najednou byla Kamča smutná, jako bez života. Málo jedla, jen ležela a radostné štěně bylo to tam. A tak honem na veterinu! Po dvou dnech byla stanovena diagnoza: zánět ledvin. Pravděpodobně se jí dostala do těla infekce z otevřené ranky po zubu. Strávila na veterině dva nekonečné dny, pak byla propuštěna do domácího ošetřování s nákladem antibiotik na čtrnáct dní. A s přípodotkem v propouštěcí zprávě: „Hravá, aktivní hlavně v noci, vyje“. Asi se jí po nás stýskalo :-)

Snad byste mě nevyhnali?

Teď už je dávno v pořádku, žere jako mlejn a začíná hlídat. Na návštěvy se tváří velmi vlídně a očekává, že si s ní budou hrát, případně že mají v kapse dostatečnou zásobu piškotů. Ale jakmile někdo jde okolo, neujde Kamiščině pozornosti a všechny oštěká.

Hračky Kamča moc nemusí. Měla několik míčků všech velikostí, cosi pískacího, asi dva uzly a plastovou kost. Všechno skončilo kdesi na rozlehlém dvoře a už jsem to nikdy nenašla. Ostatně Kami taky ne! Zato miluje klacky, klacíky a polínka. Máme otevřený dřevník a odtamtud tahá polínka. Takže mi stačí ráno oběhnout dvůr a můžu zatopit, mám i třísky! Všechny tibetské dogy prý milují hryzání dřeva, asi proto, že v Tibetu je ho tak málo.

Cambu. Tibetská doga.

Jsem moc ráda, že Kamišku mám, je tu s ní veselo. Když krmím králíky, Kamča položí hlavu do králíkárny a čučí na králíka. A králík na ni :-) Neublížila by ani kočce Amálce, jenže ta na ni syčí a prská, hrát si nechce. A tak ji Kamča jen prožene, ale dává pozor, aby ji nedohnala. Pár facek už od Amálky dostala.

A proč je v názvu článku ta lichotka? Inu protože lichotka se tibetsky řekne Cambu a to je i pravé jméno naší ZíSí (zrzavé slečny)

Tak nám prosím přejte, ať si ten společný život s naší Cambu ještě dlouho užíváme!

PS. Nejnovější zpráva. Kamiška chytila předevčírem krtka. A s ním zřejmě i jeho blechy. Takže ten diamant do huby to jistí. Neb krtků tu máme víc!

Foto: autora. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!