PSI: Do kamene vytesat!

Konečně byl večer, asi tak devět a já očima posouvala ručičky hodin blíž k desáté, kdy mi končí odpolední směna a půjdu domů. Byl to teprve můj druhý týden v nové práci, ale zrovna ten den jsem se cítila vyčerpaná jako studna v období sucha.

Automaticky jsem vyhlédla do čekárny s tichou myšlenkou "Ať už tam nikdo není!“ Čekárna byla prázdná, tedy až na jednu paní. Seděla tam, něco kolem čtyřicítky, a u nohou měla jorkšíra. Byl to takový ten větší typ, váhově tak čtyři kila, prořídlá srst a lesklá, jakoby naolejovaná kůže. Pomyslela jsem si cosi o zanedbávání psa a příchodu až při rozvinutých problémech, ale přemohla jsem se a s profesionálním úsměvem jsem jí pozvala dál.

Čekala jsem nějaké výmluvy typu, že pes byl poslední dobou "nějakej divnej“ a teď se to "najednou“ zhoršilo. Nebo že čekali, že to přejde. Že neměli čas atd. Ale na otázku, co pro ně můžu udělat, jsem dostala šokující odpověď. "Víte,“ začala paní nesměle, "já jsem ji našla přede dvěma dny. Jela jsem z letiště a ona pobíhala jen tak po silnici. Bála jsem se, že ji něco zajede. Neměla obojek ani nic jiného, tak jsem ji vzala k nám domů, vykoupala jsem ji a musela jsem jí ostříhat chlupy na bříšku, jak je měla zacuchané. Chci si ji nechat a chtěla bych, abyste ji prohlédla, jestli je v pořádku. Taky jsem při tom stříhání zjistila, že má na břiše divnou bouli. Chtěla jsem se zeptat, co to je a co se s tím dá dělat.“

Nevěděla jsem, jak zahnat rozpaky a stud, že jsem tu hodnou paní podezírala z toho, s čím jsem se v ordinaci tak často setkávala. Nejdřív jsem vzala čtečku a zkusila najít mikročip. Nic. Prohlédla jsem jí uši, ale nebylo tam žádné tetování. Tak jsem začala s klasickým vyšetřením. Fenečka trochu při těle, spolu s tou nekvalitní srstí a kůží to může ukazovat na nějaký hormonální problém. Zuby hrozné, některé jsou vypadané, na dalších je spousta zubního kamene a z tlamy se line strašný zápach – holt už je to babička.

Oči i uši čisté, uzliny normální, žádná teplota, bříško krásně měkké. Čubinka je hrozně trpělivá a hodná, nechá si všechno udělat bez jakékoli známky odporu. Zvládá i obrácení na záda a prohlídku bříška. Nález není vůbec hezký – jasně červený nádor velký jako meruňka, na kterém není vůbec žádná kůže. Hrozí zánět nebo velké krvácení při sebemenším zranění. Volám k tomu kolegu-chirurga. Nádor je ohraničený, tak to vypadá na poměrně snadné odstranění, ale fenečka už není nejmladší a narkóza je vždycky zátěž pro organismus.

Čekám, že paní operaci odmítne s tím, že do psa, který je starý a našla ho jen náhodou, nebude chtít investovat. Ale i tentokrát se pletu! Paní si domlouvá termín a kolega se nechá, s ohledem na stáří fenky a nutnost dvojí narkózy, umluvit k vyčištění zubů zároveň s operací (normálně to neděláme najednou – na zubech je spousta bakterií, které se mohou při odstraňování kamene snadno dostat do krve a způsobit infekci někde v těle). Paní odchází a mně se hlavou honí pochybnosti, zda na smluvený termín skutečně přijde...

Čas plynul a já na tu příhodu skoro zapomněla. Je tu zase jedno pracovní odpoledne, pacientů tentokrát není moc a čas se vleče. Vykouknu do čekárny a zvu do ordinace paní s pejskem. Paní je mi povědomá, ale poznávám jí až podle většího jorkšíra. Tak se ptám, jakpak se mají a co potřebují. A taky jak dopadla operace? Fenka už je odoperovaná a zahojená, už má i čip a pas a dnes jdou jen na očkování.

Paní hrdě ukazuje, jak má fenka krásně zahojené bříško. Srst se leskne, i když je jí pořád málo (a lepší už to asi nebude). Nikde žádné lupy a kůže už vypadá skoro normálně. Fenečka se tváří spokojeně a nebojácně i přes to, co už u nás zažila. Dělám zběžnou prohlídku a vše se zdá OK. Po očistě zubů v tlamce ještě ubylo, ale jsou aspoň zdravé a bez kamene.

Připravuji očkovací látku, ale nedá mi to a vyptávám se. Co manžel a děti na to, když viděli tohle nadělení? A fenečka, jak si zvykla? Rodina je prý v pohodě – vždycky u nich nějaký pes byl, a kdyby nenašla tuhle holčičku, stejně by si zase časem nějakého pořídili. Takže nikdo nic nenamítal, dali jí jméno Ela a všichni si jí oblíbili. Fenka je čistotná, hodná a za všechno vděčná. Není to žádné torpédo, ale radost ze života jí nechybí. Nechá se ošetřovat i koupat – také proto už vypadá líp.

Naočkuju a zapisuju očkování do pasu a v hlavě se mi honí jedna myšlenka. Ještě než paní propustím, vyslovím jí nahlas: "Víte, na internetu existuje takový časopis o zvířatech, kam lidé píší různé příběhy. Chtěla bych tam popsat to, jak jste se Elinky ujala, protože si myslím, že si tento příběh zaslouží zvěčnit.“ Paní se na mě překvapeně dívá, evidentně je na rozpacích. "Ale vždyť to nestojí za řeč. Je to normální, každý by to udělal! My jí máme rádi a ona nás.“

Snažím se jí vysvětlit, že to zas tak normální není. Jsou lidé, kteří by tam fenku nechali běhat dál. Jiní by možná zavolali odchytovou službu nebo by jí odvezli do útulku. A i tací, kteří by si jí ze začátku chtěli nechat, by si to rozmysleli po tom, co by zjistili, že je fenečka stará a potřebuje operaci. "Vy jste si jí nechala přes to všechno a jen za ten měsíc jste do ní investovala spoustu peněz. Chtěla bych, aby se o tom dozvědělo víc lidí. Chtěla bych vám alespoň nějak tenhle dobrý skutek oplatit.“ "Nakonec jsem dostala svolení s tím, že neuvedu žádné bližší údaje o dotyčné paní.

Možná řeknete, že je ten příběh úplně obyčejný a nezajímavý. Že jsou tu lidé, kteří si zaslouží naši pozornost a obdiv mnohem víc, např. vedoucí soukromých útulků a domácích depozit. Ale to jsou většinou lidé, kteří pracují "v týmu“ (byť jen dvou lidí). Mají jakési zastřešení nějaké větší organizace a podporu od soukromých dárců, ti šťastnější i od státu. A to, co dělají, berou jako poslání.

Jsem ve veterinární praxi teprve měsíc a půl, ale o majitelích zvířat jsem už většinu iluzí ztratila. Často zanedbávají vlastní zvíře a přivedou ho ve stavu, kdy už mu není pomoci. Nebo zvířeti pomoci lze a oni smlouvají o zákrocích a ceně, jestli by to nešlo udělat jinak nebo vůbec, protože se jim to zdá moc drahé – a to jde o člena jejich vlastní smečky. S takto nezištným přístupem "soukromé osoby“ jsem se setkala poprvé a obávám se, že i nadlouho naposledy. Ale přesto doufám a volám: "Jen houšť a větší kapky! A jména takových lidí do kamene vytesat!“