O tom, že mezi dětmi a psy často vzniká velmi silné pouto, již bylo a jistě ještě bude napsáno mnoho. A někdy z toho vznikne i láska na celý život ke konkrétnímu plemeni jako takovému, což z vlastní zkušenosti mohu potvrdit.

Můj první pes Ferda byl střední knírač. Velká osobnost a také můj první psí učitel a kamarád. Jeho vliv na mě byl tak velký, že když odešel, věděla jsem jistě, že až nadejde ten správný čas (což u mne znamenalo, až získám dostatek zkušeností, abych si na to troufla), bude opět mým parťákem knírač. Fousiska se prostě stala mou životní láskou.

Protože to ale nejsou úplně jednoduché povahy a jejich výchova není zrovna procházkou růžovým sadem, troufla jsem si na fousatého parťáka až po „škole života“ s pohodovým, ale akčním choďákem Akím, a deprivantem z útulku Griffčou, z něhož se postupně také stal pohodový a věrný parťák. Akí s Griffčou mě „vyškolili“ každý po svém, a když mě pak oba postupně opustili, rozhodla jsem se, že už na knírače uzrál čas. A tak přišel Eda a já postupně zjišťovala, kolik toho ještě nevím a že se mám stále co učit.

Akí a Griffča

Zatímco mě pomáhal vychovávat pes až od mých devíti let a mí rodiče tehdy nevěděli o psech prakticky nic, moje dcera už je na tom snad lépe. Ta má mámu dostatečně „psovsky postiženou“ a hned od narození také měla dvě chlupaté „chůvičky“ – Akího a Griffču. Od dvou let už jen Akího a v jejích pěti letech po něm převzal žezlo Eda. S ním už to ale bylo docela jiné. Akí a Griffča byli skvělí chůváci miminka, batolete a školkové holčičky. Dospělí a rozumní, (do)socializovaní psi. Eda ale přišel k pětileté „slečně“ jako psí mimino a v podstatě, dalo by se říci, se stal jejím sourozencem a všechno se učil s ní. Ostatně dcera mu dodnes občas z legrace říká „fousatej brácha“.

Eda se nechá pochovat, ale opatrnost je nutná.

Spousta lidí si myslí, že děti a psi patří dohromady a já s tím rovněž souhlasím, ovšem ne bezpodmínečně a to je vlastně téma tohoto mého zamyšlení. Dnešní doba totiž klade na majitele psů a psy samotné obrovské nároky, pokud jde o socializaci všeho druhu a zejména pak tu ve vztahu k dětem.

Nejmarkantněji je to vidět ve městech. V parcích se potkávají denně spousty „psích i nepsích“ lidí s dětmi a po psech lidé často automaticky očekávají, že budou k malým dětem povinně ohleduplní, pozorní, milí a popř. se od nich nechají „otravovat“. Naproti tomu od dětí obvykle nikdo tu ohleduplnost vůči cizím psům neočekává a spousta lidí vůbec nepovažuje za nutné v tomto ohledu děti vést.

Pokud v parku přiběhne pes k malému dítěti a jen ho očichá, popř. mu přátelsky olízne ruku, dítě často reaguje pohlazením psa a vše tak nějak proběhne přirozeně a v klidu (samozřejmě v závislosti na dalších reakcích vodiče psa a rodiče dítěte). Pokud ale k malému děcku přiběhne cizí pes a třeba jen opravdu hravě na něho skočí, dítě se obvykle vyleká a jeho dospělý doprovod rozzlobí a začne se shánět po majiteli psa, kterého následně „pokárá“. Záměrně píši v uvozovkách, neboť moje zkušenost z toho, co v parcích vídám u jiných, je spíš ta, že maminky hystericky ječí „chyťte si toho zatracenýho psa“ anebo něco v tom smyslu, namísto toho, aby se věnovaly především uklidnění svého dítěte a v klidu mu vysvětlily, že ho pejsek nechtěl sežrat. Každopádně majitel onoho psa je označen nálepkou bezohledného pejskaře a v tomto případě do jisté míry právem, neb na většině veřejného prostranství je volné pobíhání psů zakázáno.

Foto: Když jsme někde v restauraci, je Eda často obletován dětmi, které vítají příležitost k pohlazení pejska jako vytržení z nudného sezení u stolu.

Jestliže však přiletí cizí dítě ke psovi na vodítku a vrhne se mu kolem krku, což v jeho případě znamená totéž jako to, když hravý pes skočí na dítě, pak moc a moc záleží na tom, jak se pes zachová. Pokud tento výbuch emocí malého děcka v klidu ustojí a nechá si to otravování líbit (neboť byl v tomto ohledu pravděpodobně důkladně trénován anebo je to prostě pes „salámista“, kterého nic nerozhází, či se mu to dokonce líbí), skončí celá epizoda obvykle prostě tím, že se aktéři rozchází beze slova každý svou cestou a průvodce dítěte ani nenapadne, že situace se mohla vyvinout úplně jinak a mnohem hůře. Když však dá pes najevo svou nelibost zavrčením či se po děcku rovnou ožene, hned je dospělým považován za nevychovaného, agresivního a opět nálepku „nezodpovědný“ získává majitel psa. Samozřejmě nelze házet všechny do jednoho pytle. Bohužel já byla ale zatím svědkem více těch případů, kdy došlo k nedorozumění, neboť jak majiteli psa, tak doprovodu dítěte zjevně chyběly základní znalosti psí komunikace a rovněž i jakákoli sebereflexe a ochota se domluvit.

Mí předchozí psí kamarádi Akí s Griffčou obvykle vzbuzovali v dětech svým vzezřením „chlupatých medvídků“ sympatie, a tak se nám vícekrát stalo, že se k nim malé dítě rozeběhlo a vrhlo se kolem krku. Griffču jsem před těmito akcemi vždy uchránila, neboť jemu se směla kolem krku vrhat jen moje dcera. Klidné hlazení se naučil vděčně přijímat i od cizích dětí, ale na ty prudké akce nebyla jeho nervová soustava dostatečně odolná a nemohla jsem se spolehnout, že zachová klid. Obětí těch neukázněných malých „mazličů“ se tak občas stal Akínek, který to „schytal za Griffču“. Akí ale naštěstí miloval děti bez rozdílu a na tu jejich divokost byl zvyklý odmala.

Griffča odkoukával od Akího i jak se chovat k malým dětem, ale...

Mnohokrát jsem však doprovodu těch dětí vysvětlovala, že je velmi nebezpečné nechat dítě takto se vrhat na cizího psa, že by to také nemuselo dobře skončit. Občas jsem se dočkala omluvy, ale častěji bohužel poznámky, že pokud má někdo agresivního psa, co nemá rád děti, nemá s ním co dělat v parku. Jednou jsem se vůči takové poznámce ohradila slovy, že totéž by ale mělo platit pro nevychované děti. Tehdy jsem za tu „drzou poznámku“ dostala pořádně vynadáno od matky dítěte, co mi obtěžovalo psy. Byla jsem tehdy mnohem mladší a impulzivnější. Dnes již na takové poznámky nereaguji, neboť jsem dávno pochopila, že dospělé nelze vychovávat, pokud sami nechtějí.

Zkrátka a dobře, z pohledu mnoha rodičů na vině nikdy není dítě. Mnoho rodičů dnes vychovává své děti velmi volnomyšlenkářsky, „bezstresovou výchovou“, kterou si každý vykládá po svém, a mnohdy tak, že dítě smí prostě všechno.

Ano, pokud chci mít ve městě psa, musí (už pro jeho vlastní duševní zdraví) nutně projít povinnou socializací na všechno možné, co nás jen může v běžném životě potkat, a tedy si samozřejmě musí postupně zvyknout i na děti a všechny možné eventuality, které s nimi souvisí. Ovšem žádný pes není povinen strpět obtěžování od cizích, ale ani „vlastních“ dětí, čímž myslím cokoli, co pes v dané situaci za obtěžování považuje. Na majiteli každého psa je, aby mu jeho právo na „svůj klid“ dokázal zajistit.

Foto: Štěně nikdy nenecháváme okusovat malé děti, ale tohle už je skoro slečna a Charlie jen tak „něžně ochutnával“.

Pes, kterému je odmalička dopřáno se s dětmi po všech stránkách seznamovat a má rozumného páníčka, jenž dovede určit, kdy psa kontakt s dítětem ještě baví a kdy už má naopak dost, obvykle vydrží docela hodně. Samozřejmě vždycky záleží na míře psychické stability (ale i momentální nálady) konkrétního jedince. Nicméně i ti nejpřátelštější a nejhodnější psi, kteří si jinak nechají od dětí líbit leccos, zkrátka nemusí mít zrovna svůj den a mají na to stejné právo, jako lidé. A člověk by na to nikdy neměl zapomínat a být ve vztahu dítě – pes neustále ve střehu.

Týká se to jak rodičů dětí, tak majitelů psů, a to bez výjimky i tehdy, jde-li o rodiče a majitele psa v jedné osobě. K nejvíce případům pokousání dětí totiž statisticky dochází v rodinách. Rodiče mají tendenci polevovat v opatrnosti v případě vlastního psa. Alibisticky se domnívají, že rodinný pes by přece jejich dítěti schválně nikdy neublížil. A ono jde často opravdu o nehody (bohužel někdy i tragické).

Zrovna nedávno na to přišla i moje kamarádka, když musela na pohotovost se svou ani ne dvouletou dcerou, kterou jejich pes omylem udeřil zubem nad oko, protože ho v nestřeženém okamžiku zatahala za ucho, když spal. Pes se jen hrozně lekl a prudce zvedl hlavu. Ale hned z toho byla nutnost ošetření tržné rány. Pes nechtěl ublížit. Svou malou holčičku zbožňuje. Když byla ještě úplné miminko, stačilo, aby jen zavrněla v postýlce a už letěl pro paničku a táhl ji k postýlce. Když se malá po ráně psí tlamou rozbrečela, pes ji také okamžitě začal olizovat a utěšovat, ale problém byl již na světě.

Ani já jsem jednou nedokázala zabránit tomu, aby došlo k úrazu mé vlastní dcery. Tehdy se u nás stavil její kamarád se zakrslým králíčkem, že ho půjdou děti dozadu na zahradu napást. Edu jsem samozřejmě zavřela do domu, neboť pro něho to byl velký objekt zájmu a za tak malou chvíli bych mu zkrátka nevysvětlila, že králík není na hraní. Děti (tehdy 10leté, kde už by člověk čekal nějaký rozum) jsem nechala na zahradě a sama byla se psem v domě. Děti věděly, že nemají lézt dovnitř, aby pes neutekl, a budou-li něco chtít, mají na mě houknout do okna.

Co čert nechtěl, musela jsem psa na chvíli nechat bez dozoru v chodbě (na záchod si ho dobrovolně brát nebudu), ale nenapadlo by mě, že během té chviličky dojde k maléru. Děti pochopitelně neposlechly a šly si pro něco do domu a nezavřely ani zadní branku, ani domovní dveře. Eda jim prosvištěl pod nohama a už jsem slyšela ječení (pištění králíka i hysterický řev dětí). Vylítla jsem ven tak rychle, jak to jen šlo, ale to už mi dcera ukazovala rafnutou ruku. Chtěla prostě králíka vyrvat Edovi z huby, takže přitom došlo k úrazu.

A co jsem měla dělat dřív? Ošetřovat ruku nebo zachraňovat králíka? Letmý pohled na ruku stačil, že mohu nejprve zachránit králíka. Čapla jsem Edu za ušima, zvedla ho a zařvala „půůůůůsť“ a honem odvedla pryč. Dcery kamarád si mezitím ušáka, kterému se, jako zázrakem, nestalo víc, než že byl pořádně oslintán, polapil do „nosítka“. A oba s mou dcerou buleli, že králík i tak dozajista chcípne.

Tehdy mi ruply nervy, a zatímco jsem ošetřovala zranění, seřvala jsem obě děti, že když neumí poslouchat, že králíka už na zahradě nechci nikdy vidět, dokud tu bydlí pes. Pak už mírněji jsem dodala, že králík určitě nechcípne, protože byl zjevně opravdu pouze oslintán. (To není myš nebo potkan, které by Eda mechanicky rovnou cvaknul. Pro něj to byla hračka... živý plyšák.) Dceři se zas tak moc naštěstí taky nestalo a za týden už nebylo po zranění skoro ani památky. Celý incident měl ale tragikomickou dohru, neboť klukovi králík cestou domů z „nosítka“ někde vyskočil a utekl a už se nenašel. Kluk tehdy dostal doma pořádně za uši a má dcera kamaráda ve škole dodatečně taky seřvala, že se kvůli jeho ušákovi nechala pokousat a on si ho pak nechal zdrhnout.

A proč že to vše tak dopodrobna líčím? Jen pro ilustraci toho, že někdy člověk (z vlastního pohledu) i při nejlepší snaze nedokáže zabránit tomu, aby nedošlo mezi dětmi a psy k nějakému nedorozumění. Pes prostě není hračka pro děti, ale živá bytost s vlastní osobností, a jako takový si zaslouží i náš respekt. A pokud tento nesporný fakt někdo odmítá vzít na vědomí, nikdy by si psa neměl pořizovat a už vůbec ne k dětem.

Všem lidem (včetně těch, kteří psa nemají a nechtějí) by v jejich vlastním zájmu prospělo získat alespoň základní znalosti psího chování a komunikace, aby se tak naučili předcházet zbytečným nedorozuměním. Žijeme v době, kdy se neustále musíme přizpůsobovat něčemu novému. Zvykáme si např. na stále častější elektronickou komunikaci všude na úřadech, kdy někde je již dokonce přijímána pouze elektronická forma a na předepsaných formulářích. Byl by tedy takový problém, kdybychom do všech těch novinek, na něž si musíme zvykat, přibrali ještě úplné základy psí komunikace?

Říci: „Psa nemám, nechci, tak proč bych se měl něco takového učit?“ je velmi krátkozraké. Možná by takové tvrzení obstálo u někoho, kdo žije „úplně mimo civilizaci“ a vystačí si komplet se vším sám. Ale kolik takových lidí reálně existuje? Česká republika je považována za „pejskařskou velmoc“ a zejména ve městech není dne, kdy byste na ulici nepotkali alespoň nějakého psa. A už jen kvůli tomu, že, ačkoli psa třeba nemáme, jsou určitou součástí našeho každodenního života, měli bychom se o nich ve vlastním zájmu (a zájmu našich dětí) chtít něco dozvědět.

Fletka Kasie je mazel k pohledání a děti zbožňuje.

Velmi mě proto těší fakt, že čím dál více školek a základních škol občas zpestřuje dětem výuku vzdělávacími programy se psí tématikou. Má dcera měla možnost zažít takový v posledním roce školky, ale i ve škole v páté třídě. Když jsem se jí po tom školním programu ptala, jak to probíhalo, řekla mi, že to bylo fajn, že přišla paní s choďákem, kterého si všichni mohli pohladit a zkusit mu dát nějaký povel a paní jim mezitím vyprávěla, jak se ke psům chovat. Ale že všechno, co bylo řečeno, už věděla a ve vědomostním testíku se pak také patřičně blýskla.

A ještě více mě potěšilo, když ke mně s Edou jednou v parku přistoupila holčička asi tak do první třídy a zeptala se, zda si může Edu pohladit. Řekla jsem, že pokud jí to rodiče dovolí, tak že ano, že Eda má děti rád. Holčička se běžela zeptat přicházející maminky a já slyšela: „No samozřejmě, že můžeš, na to se nemusíš ptát.“ To mě naopak šokovalo. Řekla jsem tedy holčičce (naschvál tak, aby to maminka slyšela), že je naopak velmi správné, že se zeptala, protože ne všichni pejsci jsou k dětem přátelští, jako ten můj. Holčička mi na to řekla: „Já vím, nám to říkala jedna paní s pejskem ve školce, že se vždycky musíme zeptat, abychom byli my i pejsek v bezpečí.“

Tato příhoda mě opravdu zahřála u srdce a vždycky si na ni vzpomenu, když začnu propadat smutku nad lidskou nepoučitelností. Dospělé sotva kdo přesvědčí, aby se ve vlastním zájmu učili něco, co nemusí a nezajímá je. Že tak ale nechtějí často činit ani kvůli vlastním dětem, to osobně dost dobře nechápu. Jsem proto moc ráda, že alespoň ty dnešní děti mají šanci na to získat otevřenější a lepší přístup ke psům i někde jinde, pokud jim patřičného poučení není dopřáváno doma. Třeba z nich pak jednou budou lepší rodiče, než jsou ti jejich...

Foto: Eva Zvolánková