Já tohle období nenávidím!!! Vždyť si to vezměte:
Naprosto mi to rozhodí můj kalendář. Už vím, že Jana chodí do práce od pondělí do pátku. Když je doma, tak je víkend. A to znamená, že se ráno válím u ní v posteli a po obědě jdeme do lesa. Ale když má zkouškový, tak má studijní volno a tím pádem je doma. Jenže není víkend, žádný válení, žádnej les. Jen občas.
To si na mě vymyslela: náš panelák má dva vchody. Jeden je směrem na cestu do lesa a druhej na sídliště. A Jana měla hodně učení, tak se mnou schválně vyšla tím vchodem na sídliště, doufajíc, že pochopím a půjdu jen na krátkou procházku. Pfffff To určitě. Nejsem žádnej blbej čokl, takže jsem Janu vedla, že jsme obešly celý náš blok, až už byla odbočka do lesa na dohled a šly jsme do lesa. Kdepak na mě s oklikou... Přece se Jana musí trošku provětrat, aby přišla na jiné myšlenky.
Na druhou stranu je to s ní občas nebezpečné. Třeba, když jsme potkaly cizího dvojnožce s jeho psem a Jana zašveholila "Dobrý den, máte pejska nebo kočičku???" Normálně se ptá, jestli mají pejska nebo holčičku, ale tentokrát už z toho učení byla trošku mimoň. Ještě štěstí, že jsme pak trefily domů. Nebo mi v pravý poledne rozsvítila můj svítící obojek a já běhala po sídlišti jak svítící blázen. Proč si ho nevzala sama, když chtěla zazářit? Proč to musím odnést já???
Než se Jana rozhoupe, že se konečně začne učit, tak vymýšlí, co všechno by mohlo být důležitější než učení. Bohužel to většinou odskáču já. Ale hraní si se mnou, drbání a procházky jí moc důležité nepřipadají. Většinou mě začne česat, trimovat, čistit ouška, a další zbytečnosti.
Přitom vždycky hudrá, že mám v podpaží slepený chloupky, které vypadají jako dredy (holt jsem nezávislák), že mám ve fouskách drobky jako houmles (zná snad lepší místo, kam si mám schovat svačinku na pak?) a trimování už vůbec nesnáším. Vždycky si radši lehnu na záda, ať Jana dosáhne jenom na krček a hrudník a ať si při tom hudrá, jak chce. (ale má to úspěch, když potom potkáme známý pejskaře, tak se ptají, jestli Dasta náhodou nezhubla, jak po trimování prokoukne)
Když už se Jana konečně rozhoupe k učení, tak s ní není řeč. Teda, nebyla první zkouškový období. To jsem za ní přiběhla, skočila na ní a byla jsem hrubě odehnána. Ale i já se učím, takže příště už jsem věděla, že nesmím jít přímo na věc. Jen vlezu za ní do pokoje a tiše si lehnu na zem. Musím být v jejím zorném poli, ale ne přehnaně blízko, aby to nevypadalo jako dolejzání!
No a pak stačí nasadit smutný psí kukuč a začít polohlasem mudrovat "Jojo, jen se uč. Škola je moc důležitá, potřebuješ jí do práce. S tím já nic nenadělám, vždyť jsem jen hloupej čokl, copak se můžu se školou měřit? Nemůžu. Ale nech mě alespoň ve své blízkosti, ať Tě mohu oddaně pozorovat. Nebudu rušit, to neee!!!" Tenhle psychický nátlak Jana dlouho nevydrží. Za chvíli letí učení do kouta, Jana letí na zem na všechny čtyři a začíná drbání a honění se a hraní si a vůbec všechno, co je opravdu důležité. Aspoň pro mě.
Učení nežeru. Vážně, zkusila jsem rozkousat papír se vzorečkama na derivace a integrály, ale vůbec mi nechutnal. Tak jsem ho jen rozžvýkala a vyplivla.
Navíc je Jana nejsilnější článek řetězu, co se týká jídla. Páník mi dá alespoň ochutnat, nebo nechá poslední sousto. Panička je ochotná se se mnou rozdělit a přenechat mi i větší polovinu své svačinky. Jana ne! Nejen, že klidně vydrží celou dobu jídla ignorovat moje hladové oči (oči hladem umírajícího psíka), ale ještě hlídá rodiče, aby se se mnou nedělili a nekrmili mě. Takže zkouškové období pro mě znamená redukční kůru. (Tady jen doplním, že Dasta rozhodně nemá podváhu a pokud bude pár dní jen na svém "psím" jídle, tak jí to rozhodně neuškodí. A stejně rodiče 100% neuhlídám)

***
No, aspoň, že potom se vše zase vrátí do starých kolejí. Jana chodí do práce a o víkendech chodíme do lesa. Nedávno jsme byly na dlouhý procházce s cizákama. (S mojí spolužačkou ze základky, jejím synem a jejím psem.) Nejdřív jsem se ho bála. To víte, chlap jak hora (vlčák). Ale pak jsem zjistila, že je moc dobře vychovaný a moc hodný. Tak jsem si pak na něj troufala. Jakmile byl u Jany blíž, než jsem byla já, už jsem se na něj vrhala a chtěla ho sežrat! A skoro bych i sežrala, kdyby mě nezahnaly.
Šly jsme se projít do Prokopského údolí. Mají tam takovou malou loučku s psíma prolejzačkama. (Cvičák. Ale nikdo tam zrovna necvičil) Tak jsem se prošla po kladině (dávala jsem Dastě záchranu, bylo to celkem vysoko. Po pravdě jsem jí zároveň i popostrkovala, protože se jí moc nechtělo).  Jack skákal přes překážky, ale ty na mě byly naštěstí dost vysoko. Jenže pak Jana objevila jednu překážku, která prý vypadala jako jezevčík. Rozhodně tak nevoněla.
Jana přes ní párkrát přeskočila sem tam a volala u toho "elááá hop" a pak zůstala na druhý straně a zavolala "Hop" na mě. Dělala jsem, že nerozumím. Jana chvíli poskakovala jak koza a opakovala "Hop, no hop" až konečně řekla: "Hop ke mně". Dělala jsem, že rozumím jen tomu poslednímu a poslušně jsem překážku oběhla a byla u Jany. (Sice jsem se musela smát, ale zároveň jsem Dastu musela pochválit, protože na povel "Ke mně" reagovala bezvadně. To "hop" prostě přeslechla)
Další věc, která mě štve, se přímo netýká zkouškového období, ale časově do něj spadá. K Vánocům jsem dostala svítící obojek. Když pominu, že nechápu, proč mám svítit přes den, tak stejně nechápu, proč musím svítit večer. Dvounožci vůbec nevědí, o co mě připravili. Jak bylo úžasné, když jsem se při večerní procházce schovala do stínu a spokojeně pozorovala, jak se dvounožec rozhlíží a jak mě hledá.
A taky jsem mohla ve stínu paneláku kde co v klidu očuchat. Ale teď? Jsem pod dohledem a každou chvíli slyším "Vylez z toho křoví!" "Opovaž se pod tím oknem něco sežrat!" "Přestaň se schovávat ve stínu, stejně tě vidím. Pojď k noze!". Ale už vím, že z určitého úhlu, při zvláštním postoji hlavy, to světlo vidět není.
(Po Vánocích jsem si svítící obojek moc pochvalovala. Dokonce jsem navrhovala na něj napsat "Šeroslepí sobě". I když byly tma, tak jsem měla přehled, kde je Dasta. Ona je přece jenom barvy srsti divočáka a v šeru splyne se stínem. Ovšem o to byl větší šok, když jsme šly a najednou svítící Dasta nikde. To jsem se fakt vyděsila, že jí musel někdo unést, nebo že spadla do nějaké jámy, nebo já nevím.
Až pak jsem zjistila shodu náhod, která to zapříčiní: část obojku, kde je zapínání a tak nesvítí, sjede Dastě pod krk, Dasta je přímo čelem ke mně a má hlavu zvednutou. Tím zakrývá svítící část obojku a ta není vidět. Naštěstí, pokud Dasta popojde, nebo se pohne, tak se pohne i obojek a je zase viditelná, ale ta chvilka, než se tak stane, je nekonečná. Jen doufám, že si Dasta tento postoj nezapamatuje do příštích tmavých večerů.)

***
Nakonec mám ještě jednu příhodu, u které Dasta sice nebyla, ale mohou za ní Petra a  Jack. Byly jsme s Petrou posedět a pěkně jsme se zakecaly. Doprovodila jsem Petru potom domů a ona vzala Jacka a šli mě doprovodit na tramvaj a čekali se mnou, než mi přijede. Jacka jsem si hladila a on se lísal a předváděl, jak ho doma nikdo nepohladí, protože ho nikdo nemá rád. Znáte to, to předvádí většina pejsků před návštěvou.
Pak jsem nastoupila do tramvaje a zamávala Petře. A jak vedle ní seděl Jack a smutně koukal, že odjíždím, tak jsem zamávala i jemu. Už ani nevím proč, jsem si v tu chvíli usmyslela, že musím odlišit mávání Petře a Jackovi. Petře jsem zamávala normálně a pro Jacka jsem udělala pohyb rukama, jako když člověk napodobuje pejska, když panáčkuje a prosí. V tramvaji si toho všiml jeden kluk a zaujalo ho to. Zeptal se mě, co to jako mělo znamenat. Tak jsem mu vysvětlila mou teorii o psím mávání a dali jsme se do řeči.
Než vystoupil, tak mi ještě řekl, že jsem "jediná holka, co zná, která má vápsum" Což mě potěšilo. Vznášela jsem se na obláčku své jedinečnosti. Jen mi to trošku kalil fakt, že nevím, co je to to "vápsum". Nekecám, asi 2 stanice mi trvalo, než jsem pochopila, že nemám vápsum, ale že mávám psům.
Jeho věta se tedy správně píše "...jediná holka, která mává psům". Když nad tím teď tak přemýšlím, to musí být strašně smutný, žít bez lidí, kteří mávají psům. Zvířetníci, schválně, kdo všechno z vás má vápsům???

P.S. Mé stěžování se týkalo zimního zkouškového období v lednu a únoru. Ale než to "někdo" přepsal, vyfotil, odeslal, tak tu máme letní zkouškové období. Jojo, všechno se to opakuje. Kdy tomu bude konec???