Z toho věčného sezení nad učením Janu bolela záda, tak si pořídila balonek. Takový velký, mnohem vyšší než já když se postavím na zadní a nechce mi ho, hamoun, házet! Vždycky si na něj sedne a pak se po něm válí, že má nohy na jedný polokouli na zemi a ruce na druhý polokouli! (Jana: Jedná se o gymnastický míč a dělám na něm "most", fakt to pomáhá, protáhnout si záda a nebát se pádu. Bez míče bych most nezvládla)

Sedla jsem si z toho na zadek, když jsem to viděla. Jana si toho všimla a vzala mě na míč taky. Posadila si mě na břicho, přidržovala jednou rukou a zaklonila se. Nevěděla jsem co dělat, naštěstí mi pudy poradily, abych couvala, že tak zůstanu na špičce míče a ono to fakt fungovalo. Janě se to strašně líbilo a sezvala celou smečku, ať se jdou podívat, jaký jsem cirkusový pes.

Ale dopřála jsem Janě to povyražení, protože jinak jsem musela Janu uklidňovat, ať se nebojí, slíbit jí, že jí budu mít ráda i bez státnic a že jí stopro budu držet vratidrápky. Na to si Jana potrpí. A ještě na pusu pro štěstí, to musím před každou zkouškou. Má snaha a péče nepřišla vniveč, Jana státnice udělala napoprvé a jeli jsme na promoci.

Sice jsem nevěděla, co přesně promoce je, ale těšila jsem se, protože pak měla být oslava s příbuznými. Ty jsem zatím znala jen z vyprávění, ale jsou taky psí a měli drsnosrsté jezevčíky, takže vědí, jak se mnou jednat.

Co mi vadilo, že před promocí mě Jana vykoupala, trimovala, česala, dredy z podpaží odstřihla, uši čistila, .... A to jsem byla jen host. Ani nedomýšlím, co dělala Jana sama se sebou, když na promoci byla jako aktér.

Promoci jako takovou jsem neviděla. Dvounožci mě nevzali s sebou do auly. Jana sice navrhovala mě propašovat v kočárku jako miminko, ale nakonec jsem čekala v autě. Aspoň jsem si schrupla. Prý jsem o nic nepřišla. Jana chodila ze schodů, pak do schodů, pak třikrát oběhla stůl (jednou jen tak, podruhý šahala na nějaký klacek a potřetí dostala papír) a do toho furt někdo mluvil, nakonec zase všichni odešli a do toho hrála hudba. Jana prý ani jednou nezakopla a nespadla, takže se vážně nic nedělo.

(Jana: Dasta má ráda moje pády. Buď je tak škodolibá, nebo to bere jako něco, co vybočuje a je to zábava. Zrovna včera jsme šly lesem z kopečka a já šla před ní. Podjela mi noha po listí, ale jen jsem "popojela" a vyrovnala to. Nespadla jsem. Otočila jsem se dozadu na Dastu, Dastě zářila očička a ocásek si mohla umrskat, jako by říkala "Už zase? S tebou se vážně pobavím!")

Před promocí jsem Janě alespoň pogratulovala. Panička mě neuhlídala a já si o Janu otřela packy od bláta a písku. Jana už nestihla jít na záchod si ruce umýt, ale prý si je otřela o děkana, když jí gratuloval. Takže se vlastně nic nestalo.

A pak už se konečně šlo do hospody. Hospody mám ráda. Hezky to tam voní, obzvlášť v době oběda. Nejdřív mi přistavili ke stolu židli a dali na ní mojí deku. Ale pro jezevčíka byla židle moc krátká, nemohla jsem si na ní pořádně lehnout. Doma máme lepší židle! Nakonec jsem radši ležela na dece na zemi.

K jídlu jsem si dala steak (od páníka) a kuřecí maso (od paničky) Jana je krkna, ta mi těstoviny se sýrem nenabídla. Nechala jsem dvounožce vykecat a pak se jelo domů. Spala jsem ještě cestou autem. (Jana: Dasta většinou nesnáší cestování autem. I když je někdo s ní vzadu, nebo když je tam sama, pobíhá a pofňukává. Jedině, když sedím vzadu já a usnu, tak to bere jako povel, lehne si mi na nohy a usne taky.)

Jinak mi tu promoci a hospodu byl čert dlužnej. Ti příbuzní sice potvrdili, že jsem krásný jezevčík, ale zároveň, že i tlustý. Kdyby tušili, jak krušná nás čeká zima, tak by se nedivili a taky by si radši pořídili tukový zásoby. Ale Jana se toho hned chytla a rozhodla se, že budu držet dietu. To ona říká často a mně to vůbec nevadí. Ona je totiž přes den v práci, zatímco já jsem doma s paničkou a ta mě hlady nenechá. Jenže tentokrát do toho uvrtala i páníka, aby přes den hlídal paničku, aby mě nepřekrmovala.

(Jana: Ze začátku šlo hubnutí dobře. Ale máma se neustále snaží Dastě "přilepšit" a tak se hubnutí nejdřív zadrhlo, pak se Dasta vrátila na svoji váhu. Mámu neodradí ani to, že Dastu každý týden vážíme, stejně jí překrmuje. Momentální stav je, že Dasta sice něco zhubla, ale pořád je to málo. Snad teď na jaře se "tukových zásob" zbaví líp.)

Jana se aspoň snaží se mnou v lese běhat, abych měla pohyb.Jak teď s Janou hodně couráme, tak máme novou hru. Říkám jí "Stopař" nebo "Objevitel" (Jana: Já jí zas říkám "Zmatený orientační běžec". Hra spočívá v tom, že na první křižovatce se dáme doleva, na další doprava, pak zas doleva, zase doleva, pak doprava, mezi tím proběhneme prostorem mezi cestičkami... Hra trvá tak dlouho, dokud jsem ještě schopná se orientovat, kterým směrem je domov a dokud mě to baví. I když s tím objevování má Dasta pravdu.

Onehdá jsme objevily troje! džíny. A ne u sebe, ale každé jinde. Navíc to nebylo, jako když se nechává oblečení u kontejnerů, že se třeba budou někomu hodit, to nebylo u žádný cesty, kalhoty byly zahrabaný v listí a každý někde jinde. Rozumíte tomu? To jako jdu do lesa, vrátím se bez kalhot a nevšimnu si toho??? Nebo jdu do lesa s dvouma kalhotama a vrátím se jen s jedněmi? Ještě bych pochopila, že jdu do lesa ve svých kalhotách. V lese najdu jiné kalhoty, tak se převléknu a nechám v lese ty své. Jenže to mi pořád nevysvětluje, kde se v lese berou ty první kalhoty?)

V lese mám nejradši chození mimo cestičky. Je tam sem tam jamka, kamínek, povalenej stromeček, pařízek schovanej pod listím... prostě samý překvapení. No a protože Jana chce, abych co nejvíc běhala, tak mi vychází vstříc a zkoumáme nový cesty. Jana občas frflá, to třeba, když jsem našla špičkovou cestičku, která končila v roští. Ale protože to byla dlouhá štreka a roští bylo sice hustý, ale nebylo vysoký, tak si mě Jana vzala do náruče a skrz roští mě přenesla. Pak mi ukazovala krvavý šrámy na holeních, ale má nosit pevnější kalhoty, no ne?

Nebo, to taky nebyla špatná cesta, jenže končila u skály a pod skálou byl potok. Tak mě Jana snesla ze skály k potoku, že půjdeme kolem potoka a potom přes most (Jana: Byl to terén spíš pro kamzíky, než pro jezevčíky.) U potoka Jana zjistila, že mostík je v nedohlednu a hlavně, že břeh není dost široký a rovný, aby se po něm dalo chodit (Jana: Jít by se dalo, ale ne s bláznivým čoklem, který se rozhodl ulovit si rybičku, kachničku, vodníka...) tak jsme šly zase do kopce.

Jenže protože tam bylo hodně napadaného listí, do kterého jsem zahučela, tak mě Jana vynesla i nahoru. To bylo fajn, jen mi Jana nemusela tolik funět do ucha. A jestli jsem se nepřeslechla, tak pronesla i nějaký to sprostý slovo, že už se nenechá nachytat na moje zkratky. A hádejte, jestli to vydržela?

(Jana: Akorát občas vyděsíme spořádané chodce na cestičce, když najednou zaslechnou funění, praskání větviček, dupot a pak se z roští vynoříme my dvě! Tohle jsem, ale obráceně zažila v Německu. Prohlížela jsem si jednu pěknou zříceninu z 13. století. Široko daleko žádný živáček, jen havran tam lítal a po očku mě pozoroval. Jsem přesvědčená, že to byl převtělený hradní pán.

Pak jsem šla lesní cestičkou, pořád sama a najednou se zjevil velký černý pes a najednou ještě nějaká shrbená paní s dlouhejma bílejma vlasama. Ve mně by se krve nedořezal! Zvlášť, když najednou zase oba zmizeli. Kdyby ta stařena měla černou kočku na rameni, tak je mi jasný, kdo to byl. Ten pes mě mate. Leda by existovaly i psí čarodějnice)

Od té doby, co je Jana bakalář, tak spolu vedeme zajímavé filosofické debaty. Naposledy na téma "pán tvorstva".

Já: "Pusť mě na židli!"

Jana: "Ne!"

Já: :Pusť mě na židli, aspoň na kousek!"

Jana: "Ne. Hele pes, já jsem pán tvorstva, ne Ty. Ty jsi nejlepší přítel, Ty máš poslouchat!"

Já: "Pusť mě na židli!"

Jana: "Ach jo, ale jen na kousek. Nech tam místo pro mě"

Já - mlčky přelezu na židli

Jana: "Pusť mě na židli!"

Já: "Ne!"

Jana: "Pusť mě na židli, aspoň na kousek!"

Já: "Túúúdle, právě jsi mi vysvětlila, že kdo má svojí židli je pánem tvorstva a kdo nemá, musí poslouchat. Nebo mi něco podstatnýho uniklo? Mám židli, mám, tak co!"

A taky jsem už byla na mejdanu. Jana mě tam vzala. Ona od promoce snad pořád jen slaví. Jenže ten den byl páník v Německu, panička šla popřát příbuzným na oslavu narozenin a tak musela Jana slavit se mnou. Protože se jednalo o oslavu u kamarádky v bytě nedaleko nás, tak se s ní Jana domluvila a šly jsme spolu.

Jana se snažila, vzala mi s sebou deku, misku na vodu, psí mlsky, dokonce i balonek, buřtíky a plyšového koníka (Jana: Vybírala jsem hračky, které nevydávají hlasité zvuky. Jen koník řehtá, ale Dasta ho má ráda.) Nechala jsem Janu, ať mi pěkně vybere v cizím bytě místečko a tam mi rozloží deku i s hračkami. Pak jsem si stejně lehla pod stůl a nakonec na křeslo. Jana si nejdřív sedla ke mně, ale zabírala moc místa. Ta jsem jí skopla. (Jana: Nakonec to dopadlo tak, že Dasta spala na křesílku sama a my se s holkama tísnily na sedačce)

Snažila jsem se Janě radit, když hrála karty, ale nějak se jí to nelíbilo. Navečer, když se už vrátila panička, mě odvedla domů a sama se tam vrátila. Ale já vím, kde to bylo, a když jdeme při procházce náhodou kolem, tak si to ženu k tomu paneláku, co kdyby byla zase nějaká oslavička??? Jana to už s holkama probírala, že zas něco pro mě uspořádají.

P.S. Jana: Fotky jsou z loňského léta, kdy se Dasta snažila "roztrhat vodu". Její oblíbená zábava na zahradě. Tu stříkací kytičku dostala k narozeninám.

Zdraví