Na dovolené jsme byly s mamčou. V malé vesničce na Drahanské vrchovině. Na stařičké chalupě, kam jezdíme bez přerušení už asi třicet pět let, téměř mimo civilizační vymoženosti. V dobách, kdy jsem byla školou povinná, to býval pravidelně poslední srpnový týden. Majitelé chalupy byli učitelé a tak poslední prázdninový týden byla chalupa volná a s bráchou jsme se na ten konec prázdnin těšívali od vysvědčení. Bývaly to ty nejlepší rodinné dovolené. Dvoutýdenní putování se stanem bylo skvělé, ale chalupa byla zlatý hřeb. To místo miluju.

Když jsem v osmi letech konečně vyloudila svého prvního psa - skorojezevčíka Broka, jezdil na chalupu samozřejmě s námi. Pod stan to nešlo, psi na tábořiště často nesměli, na chalupě to byl pro nás ráj. Už cesta tam autíčkem Spartakem byla zážitek. S babičkou a tetičkou jsme se do něj naskládali čtyři dospělí, dvě děcka a psík...

Postupem času se "náš termín" posunul na začátek září. A už dlouho jezdíme samy dvě. Vždy v doprovodu našich psů. Posledních pět let máme v partě ještě Elsu. To je kočka cestovatelka, přesun jí nedělá problém a na chalupě s uzavřeným dvorem si to náramně užívá. Těch zákoutí, myšek, ptáčků a motýlů co tam je! Pokaždé se trochu bojím, jestli se jí nějakým způsobem nepodaří dostat do polí, mimo bezpečné zdi stavení, ale kočena je s námi tak spokojná, že nad její účastí neváhám. Nejradši bych s sebou měla i koníky.

Pséků se už vystřídal celý zástup a kdykoli se na chalupu vrátím, jako by tam byli i oni. Ožijou vzpomínky, vidím je na jejich oblíbených místech, vidím je hrát si na trávníčku na dvorku, jen pohladit je nemohu. Broček, Bárt, Bodie, Andy, teď Alík a tram-ta-da-dáá - to je to naše překvapení a radost veliká! Dáreček! Dáreček s velkým "D". Kdo hádal štěňátko, tak se trefil! Proč Dáreček - Darek - Dar? Protože ho mamča dostala v červenci k narozeninám. Týdenní štěňátko, jedno z pěti černých krásných stvořeníček, které nám celé prázdniny okupovala koupelnu.

O novém štěněti do našeho domečku jsem uvažovala od okamžiku, kdy jsem pohřbila bíglíka Andyho. Dvojku psů máme doma od doby, kdy jsem k stárnoucímu Bročkovi přivedla německého ovčáka Bárta. Dospělého psa, kterého po smrti majitele nikdo nechtěl. Už tenkrát jsme se s mamčou podělily a měly každá svého při společných túrách a procházkách. Můj zůstal Broček...

Plány na štěně mi zkomplikoval Alík. V okamžiku, kdy mému hornímu patru přestal vládnout Andy, řekl, že teď konečně on bude mým psem. Maďar bláznivý si mě prostě vybral. Nemohla jsem si pořídit štěně. A maminka se štěňátku začala bránit. Rok a půl jsem byla bez svého psa. Strašné!

Borisek je pánečkův věrný stín, ten mi v mé bezpsí osamělosti nemohl pomoct, i když je taky domácí. S Alíkem jsem samozřejmě podnikala různé aktivity, denně s ním byla, ale na noc zůstával u mamči. Přitom on jen čekal na mé zavolání. Nechtěla jsem jí Alího sebrat bez "náhradníka". Začala jsem se nezávazně dívat po vhodném plemeni. Útulek jsem si zakázala, potřebovala jsem malé, bezproblémové, veselé štěně s jistotou, co z něj vyroste.

Kamarádka mě navedla na peruánského naháče. Chlupatý psík střední velikosti se mi jevil jako vhodné řešení. Navíc se často vyskytlo zbarvení, jako měl Alího předchůdce Bodie. Mamča neustupovala ze své zamítavé pozice, ale na zimní výstavě v Brně jsem si přesto vybrala budoucí rodiče našeho chlupatého peruánka. Krycí pes byl jeden z krasavců běhající coursing na Losince.

Pes příjemný v povaze. Fenka byla stejně milá. Krytí bylo plánováno na jaro, hlásila jsem se jako vážný zájemce o chlupatého psíka. Majitelé fenky byli rádi, chlupatí peruáni nesmí do chovu a chovatelé jim shánějí mnohdy těžce nové domovy. Čekala jsem a přesvědčovala mamču o nutnosti mít dva psy. Na Losince jsem se dozvěděla, že teprve proběhlo krytí, čekala jsem dál a věřila, že bude stačit ukázat mamči štěníky až se narodí a neodolá.

Ale taky už jsem věděla o jednom neplánovaném krytí z veliké psí lásky. Láska těch dvou nešťastníků nepřenesla horu, ale zoufalého milovníka navedla přes téměř nepřekonatelné překážky do bezpečné "hárací cely". Milovník, v časové tísni, překonal složitý výstup k poklopu na půdu, zamoklý strop nad tou správnou místností a třímetrový seskok k vyvolené. Ani se nedivím, že mu neřekla ne.

Musela být naprosto ohromena jeho výkonem. A pánečka téměř trefil šlak, když otevřel dveře a koukaly na něho dvě rozesmáté tlamy. Chovatelský průser byl na světě. Potratovou injekci jsme zavrhli, fenka má být chovná a injekce by mohla způsobit konec všech plánů. Samozřejmě to pánečk konzultoval s vetem i s majiteli fenky. Aby toho nebylo málo, fenka není jeho...

Po měsíci bylo jasné, že obě krytí se povedla. V táboře peruánů vládlo radostné očekávání, u nás zoufalá snaha najít ještě před porodem dostatek budoucích hrdých vlastníků černého stoprocentního hladkosrstého ohaře. Sono odhalilo asi šest plodů. Zájemci, navzdory nízké ceně, inzerci a nabízení všude možně i nemožně, žádní. Chtěla jsem pro mamču menšího psíka než je Alík. Začala jsem se úspěšně přesvědčovat, že budoucí vraníci budou menší než on, kolohnát nohatý. A když nejsou ti zájemci...

Mamince jsem říkala, že už jí roste dáreček k narozeninám a ona přestala protestovat a nějak zapomněla na rozumné argumenty, proč ne druhého psa. Myslím, že poslední kapkou ještě před narozením štěňat bylo, když jsme u ní v kuchyni měly Alího, sestřičku Aurum a tatu Borka. Alí a Aurum nám civěli na stůl a mezi jejich ještě rezavé hlavy se vsunula Borkova, už hodně bílá. Mamču ten rozdíl zaujal a já to doplnila, že za čtyři roky budeme mít z Alího stejného bělouše a starocha. Zamyslela se a prohlásila, že skutečně nutně potřebujeme štěně. To černé...

Poslední týden před narozením štěníků se najednou napjaly rozhozené sítě. I s náma bylo zájemců dost. Nejvzdálenější až z Krkonoš. Ten balvan, který se mi odvalil, ze srdce musel způsobit v Klokánii menší zemětřesení.

V probdělé noci na 9. 7. 2009 jsme pomohli s pánečkem na svět pěti nádherným černým psím miminkům. Třem fenečkám a dvěma pejskům. Asi to tak mělo být. Peruánské mamince se v jejím prvním vrhu narodilo šest nádherných nahatých štěňátek. A ani jedno chlupaté! Myslím, že Centrální Distribuce zas jednou pěkně zaúřadovala.

Drobnějšího celočerného psíčka jsem hned prohlásila za našeho. Ostatní štěníci měli malé bílé znaky, všichni byli snadno rozpoznatelní. Budoucí noví páníčkové ohaříků si Dárečkovy sourozence rozdělili během dvou dnů. Brzy dodali i jména. Když jsme se štěníky manipulovali, vážili je, odčervovali, oslovovali jsme každého jménem.

Nepřestane mě fascinovat, jaké mají psí mimina kožené tlapičky, sražené čumáčky a slepé uši i oči. A každým dnem se mění a ve třech týdnech už zdatně koukají na svět a pochodujou. Taky naprosto stejně jako Li marně přemýšlím, kdo jim řekl, jak se ve snu kluše, když po probuzení se sotva batolí.

Fenka se ukázala být ne zrovna vzornou matkou, tím víc jsem si malých užívala. Srpen byl počasím ukázkový. Každý den jsme vraníky vynášeli na zahrádku a hoďku-dvě "pásli" štěňátka. Byla to moje veliká radost tohoto léta. Ti tvorečkové byli kouzelní, když se nenápadně a rychle změnili z nejistých buciků v demoliční četu a řádili jak černá ruka. Žádná kytka si před něma nebyla jistá.

Moc ráda jsem jim sloužila jako žíněnka a kořist při jejich pranicích a honičkách. Byla jsem doslova blažená, když jsem si sedla na trávě na jejich deku a zavolala "Štěňata, štěňata, pojďte mě sežrat!" A vraná horda se na mě sesypala ze všech koutů dvorečku. Pravda, jak rostli a sílili, bylo jejich řádění drsnější a likvidace kytek účinnější. Taky se daly pozorovat rozdíly v povahách. A Darek, kterému se mamča věnovala nejvíc, začal brzy vyhledávat k odpočinku místečko blízko ní.

Naprosto nadšené ze štěňat byly i bráchovy děti. Babička měla jedno až čtyři vnoučata celé léto. Nejmenší v kočárku většinou spokojeně spal mezi tou hordou, Honzík se s malými mazlil a tahal o hračky a děvčata, to byly zdatné opatrovatelky. Ty zvládaly nošení vraníků ven a domů a stejně jako já jim sloužily za hrací plochu. Odchody do nových rodin byly naplánovány, nestrašilo nás, co s malými štěňátky nechtěňátky bude. A jistota, že doma zůstane Dáreček, bránila zdatně smutku z jejich odchodu. Děvčata byla nadšená, že si babička nechá pejska.

V šesti týdnech dostali vraníci první očkování a v sobotu po sedmém týdnu zůstal doma už jen Dáreček. A hned ho čekala veliká cesta a "adaptační" pobyt na chalupě. Stejně jsme začínaly před čtyřmi lety s maličkým Alíkem. Jemu dělal hodného strejdu dobrák Andy. Teď padla role strejdy na Alíka. On má štěňata rád, i když nebyl nadšený tolik, jako dvouletý při auvergnerech. Z malinkých vraníků byl nejistý a ke všemu mu jejich máma ošklivě nadávala. Ale jak rostli, zajímali ho víc, a fenka byla ráda, když měla od malých klid. Alí si začal opatrně hrát a roztomile se mezi tou hordou motal a nechal je na sebe skákat, nechal si brát hračky.

Na chalupě Alí spolehlivě propadl radostné a hravé náladě sotva vystoupil z auta. A velice rychle se jí nakazil i Darek. Ranní a večerní zběsilé honičky po trávníčku na vnitřním dvorku byly na denním pořádku. Přetahování o plyšáka a lovení strejdy Alíka bylo skvělou zábavou nejen pro Darečka. Jen s tou Elsou nevěděl, co si počít. Moc ho zajímala, moc se mu líbilo, jak s naježeným ocasem "prchá" před Alím. Ale když se jí pokusil prohnat sám, vždycky to skončilo Dárečkovým úprkem s ježatou Elsou v závěsu.

Černá mňaudáma se též velice bavila. Psů se nebála ani jako malé polochcíplé koťátko a za svých pět let už jich poznala hodně. S Alím jsou sehraná dvojka. Nějaké hloupé černé štěně jí rozhodně nemohlo vyvést z klidu. Naopak, byl to zdroj skvělé zábavy. Však s důslednou výchovou začala hned doma, když nevzrušeně procházela mezi smečkou vraníčků na naší zahrádce a jediným tichým "Pchééé!" je odkazovala do patřičných mezí. Schválně si lehala blízko a my pak počítali šest štěňátek místo pěti...

Po společném týdnu na chalupě se Dárečekova téměř posvátná hrůza změnila v občasnou hysterii, že to černé stvoření s blýskavýma očima je naprosto neuchopitelné. Když konečně sebral odvahu očichat Else čumák, ta zákeřňačka mu bez varování v dalších důvěrnostech zabránila dobře mířeným políčkem tlapičkou bez drápků. Zpočátku na to reagoval úprkem se staženým ocáskem a Elsa se smála.

Ke konci týdne Darek odskočil do bezpečné vzdálenosti a začal na ni bezmocně štěkat. Hluk mňaudáma nerada, přitáhne uši k hlavě, načuří se a nakonec prchne. Nechtěla jsem Darkovi ukázat, že ji štěkotem dokáže rozpohybovat, tak jsem hysterického vraníčka vždycky popadla a zabavila hračkou. Vzhledem k nepoměru velikostí až prdík vyroste, nesmí zjistit, že by mohl mít nad kočenou navrch. Úplně bude stačit, že budou s Alíkem v přesile.

Od Alího se mu taky dostalo výchovné lekce, když se Alík rozhodl sežrat jablko, za kterým se nejdřív svorně honili. Že zrzoun ukončil hru, jsem pochopila, Darek ne a nestihla jsem ho zadržet, takže vlítnul strejdovi Alíkovi téměř do tlamy. A strejda mu drsně po psím vysvětlil, že jablko je už jen jeho. Dáreček se vyděsil a začal ječet tak, že vyděsil nás včetně Alíka a všichni svorně jsme se chvíli klepali. Ubohému štěňátkovi se krom velkého úleku nic nestalo, taky byl první, komu se vrátila dobrá nálada.

Ze zážitku se poučil a při pozdějším opětovném přetahováním s Alím okamžitě pouštěl hračky, sotva Alí v zápalu hry zavrčel. Alča rychle pochopil, že když vrkne, má po srandě a začal si hrát naprosto tiše, na rozdíl od Darka, který vrčel a ňafal v zápalu boje často a drze strejdu kousal. My jsme se taky poučily a při krmení důsledně dbaly, aby malé potrhlo nevběhlo Alíkovi do misky.

Spousty výchovy se dočkal Dáreček taky od nás. Bylo to téměř tak, jak prohlásila neteřinka Terka, když Dáreček zůstal sám doma: "Teď už to nebude žádný život, teď už to bude jen samé fuj a nesmíš!" Spousta lákavých předmětů vhodných do huby se stala FUJ.

Ale vůbec jsme neměli problém s loužičkováním. Když si psi hráli v kuchyni, vynášeli jsme prdíka vždycky na travičku ven, když začal obzvlášť řádit. Spal zavřený v Aliho cestovní bedně vedle své paničky. Když v noci zakňoural, vynášela ho ven, kde na pokyn hned čůral. První noc s ním byla čtyřikrát, druhou dvakrát a pak jen jednou nad ránem. Tak to je i doma, jen bednu vyměnil za drátěnou ohrádku s boudičkou na spaní.

Darek vypadá jako nadané štěňátko. Už na chalupě jsme začali s navykáním na aportek, povelem sedni a na místo a samozřejmě to fuj a přivolání. Naučil se spát na zádíčkách na klíně paničce u televize. Taky si musel zvyknout na obojek - ta příšernost mu pořád podrážela zadní nožičky - a vodítko, které mu pro změnu nevadilo vůbec.

Chodili jsme na dlouhé procházky. Myslela jsem si, že ho budu nosit v batohu, ale psík důrazně protestoval. Líbilo se mu nošení v náručí. Taky se ukázal být náramně ukecaný - po mámě. Komentoval, když se nesl, komentoval, když se chtěl nosit, důrazně protestoval nad větrem a mokrem, když jeden den nebylo sluníčko.

Zvuky, které vydává ze sna, se ani popsat nedají a komentáře v autě po ostřejší zatáčce nebo hrknutí na výmolu se nedaly přeslechnout. Hlasitě zívá, když se probudí, mrčí a vzdychá, když usíná. Taky by rád komentoval vykázání do ohrádky, když ještě nemá chuť spát, ale to mu nekompromisně zakazuje ten protivný povel Na místo!

Za ten týden nám z vraníčka bucíčka vyrostl nohatý miniohařík. Z maminky je hrdá panička. A ja jsem konečně zas ve vlastnictví svého psa. Alík se rád přesunul do horního bytu. Když jsem v práci a on se vyspí, sejde k mamči, je u ní, dělá strejdu Darkovi a čeká, kdy dorazím domů...

Tolik radosti nám přineslo štěňátko nechtěňátko, bezcenný kříženec, chovatelská ostuda nebo jak by se ještě ten nádherný tvoreček dal nazvat. Ve skutečnosti to je stoprocentní ohař s plným původem, ze dvou zdravých, zaručeně nepříbuzných jedinců, pečlivě a s láskou odchovaný.

Věřím, že s námi bude rád a spokojený, že všem vraníčkům se bude v nových domovech dobře a budou správnými parťáky pro děti ve svých rodinách. Předpokládám, že všichni vraníci jsou stejně skvělí, jako náš Darek. První ohlasy nových majitelů byly pochvalné. Snad teď po světě běhá pět šťastných psíků.