Podle naší čubizny už začaly Vánoce. Ať si je venku, jak chce. Všechno, co si spojujeme se staročeskými vánocemi, má naše čubizna už teď. Jablíčka, štrúdl, ořechy, i ten dárek by byl...

Venku to pod tlapkami klouže, po ránu je tráva na pastvinách mokrá nebo plná jíní a odpoledne páníček s čubiznou obchází místní koupací nádrž velkým obloukem, aby jí zase nenapadalo jít si v tomhle počasí zaplavat, jak to předvedla vloni na srazu Zvířetníků u rybníku v Dubči. Je brzo tma, tak namísto dlouhých procházek večer čubizna stojí na konci napjatého vodítka a odmítá se hnout. Dřevěnej pes a nemá kolečka - tak velím: Jdeme domů! Tenhle povel funguje dobře. Čubizna přestane dělat dřevěného psa a vyrazí k domovu.

Jablíčka: jakmile si někdo očistí jablko, stačí ledva zakrojit, hned se vyskytne naše Bony a domáhá se kousku. Nic neříká, výmluvně mlčí a občas zafuní, na nevšímavé zakňučí. Pod upřeným psím pohledem si na renetě nepochutnáte. A když čistím jablka do koláče nebo na kompot? To už předem počítám s psím desátkem... Nevíte někdo, jestli jablka psům nevadí? Někde jsem se s hrůzou dočetla, že hroznové víno může způsobit i ledvinovou koliku. Takže, milá Bony, s hroznovým vínem jsme skončili! Od teď jen jablka a banány...

Štrúdl: upekla jsem tři nohavice štrúdlu, s ořechy, rozinkami, skořicí... Ó to vonělo. Díky večerní žravosti jsem si zakrojila pár patiček a dobře jsem to udělala. Větší půlku nohavice dostala dcera domů, zbytek snědl páníček k snídani a kousek jsem vzala do práce na košt. Na kuchyňské lince zbyla jedna a půl nohavice štrúdlu, pěkně na pečicím papíře...

Když jsem přijela domů, bylo to až večer, plech byl umytý a uklizený. Manžel zřejmě posvačil a zbytek přendal na tác a do špajzu, myslím si. O štrúdlu nepadlo ani slovo. Po večeři přišla návštěva. Říkám mužovi: Prosím Tě, kam jsi dal ten štrúdl? Dáme si ke kafíčku, ne? A on se úplně rozčílil: Jakej štrúdl? Tys to všechno vzala do práce, ne? Tady zbyl jen ten neuklizenej plech s papírem... Taky´s to mohla vyhodit...

Tak jsme na sebe chvilku koukali a pak jsme se oba podívali na čubiznu. Než jsem se nadechla k rozhořčenému výkřiku, čubizna poskočila jako klokan a jedním odrazem zmizela pod postelí, pěkně do rohu, ve stylu "nikdy-tu-žádnej-pes-nebyl-natož-já". No, víte, mně se zdálo, když jsem přišla domů, že je čubizna nějaká bachratá... Bodejť by nebyla, po takové hromadě štrúdlu!!

Ořechy: mám ráda zásobu ořechů na zimu. Vyloupeme, dáme do mrazáku. Je to nějaká obsese z dětství, u nás ořešák nerodil, prostě ořechy byly vzácnost. Naštěstí mám kamarádky, které mne zásobují. Tak jsme nasypali ořechy na sušáky, aby vyschly. Těch pár, co spadlo na zem - no tak ty jsou pro pejska... Čubizna to pečlivě očuchala, jemně vzala ořech do zubů a odběhla. A za chvíli zas a zas. Samozřejmě si to vyloupala v prostředku pokoje, na koberci. Manžel to obětavě zametl, uklidil... Ráno tam byla hromádka šlupek zase. Uklízela jsem já.

Když se páníček vrátil z odpoledního velkého venčení, tak nadával, že Bony pořád jen kadí a ten poslední bobek, to byly čisté vlašáky. Naskládali jsme sušáky na skříňku, že tam se snad nedostane. Spletli jsme se. Zase hromada šlupek a zase pěkně v prostředku pokoje. Ta potvora snad umí šplhat! Když jsem se hlasitě zajímala, kdo tu nechal ten binec, tak na mne čubizna chvíli hleděla a pak zas hup! A pod postel. Tedy se přiznala. Naskládali jsme sušáky na skříň a hbitě to musíme vyloupat, než se naučí lítat.

A dárek? Zpět se přistěhoval její kamarád z dětství, parťák ze cvičáku, chodský pes Kentán. Potkali se večer a to bylo radosti! Oba lítali jak šílená chlupatá torpéda a nadšenec Kentán štěkal tak, že se začala rozsvěcet okna na blízkém sídlišti. Naplánujeme nějaké společné venčení a běda, kdo se jim připlete do cesty. Bude zdupán.

Úplně nejhezčí dárek jsme ovšem dostali my, páníčci, od našeho stařičkého kocoura (14 let). Když jsme se vrátili po dvou týdnech z dovolené, tak starocha to tak nadchlo, že na kuchyňské lince šlapal mléčným krokem a z nosu a koutků úst mu prýštila čirá tekutina, jak byl šťastný. Brali jsme ho do náručí na střídačku a každému z nás proslzel rameno, jak byl rád, že jsme se mu v tom širém světě neztratili... No to si pište, že jsme slzeli s ním!