To, že jsem náš nový přírůstek objevila na stránkách ostravského psího útulku, vědí už asi všichni a není třeba se o tom dále rozepisovat. V pátek odpoledne jsme se tedy s Helou S. sešly v Ostravě na nádraží a díky ní jsem do útulku skutečně dorazila. (Nebýt jí, asi v Ostravě bloudím ještě teď).

Paní ošetřovatelky nás přijaly vlídně, ale bylo vidět, že důvěru v lidi mají asi tak stejnou, jako jejich svěřenci - nedivím se tomu. Basseťáčka nám paní ošetřovatelka přivedla do přijímací místnosti. Čekala jsem, že asi nebude zrovna ve výstavní kondici, přesto se mnou první pohled otřásl. Do místnosti vstoupilo vyděšené rozklepané stvoření s příšerně oteklou tlamou a odmítlo se k nám přiblížit.

S vědomím, že to asi nebude tak jednoduché, jsem vytáhla několik piškotů a zkusila jsem úplatek. Sice to fungovalo, ale stejně se hafan hned zas uklidil do nejvzdálenějšího kouta a tam prosil, že chce zpátky do kotce, kde se může schovat před světem. Přiznávám, pochybnost zahlodala, moje představy byly původně o něco optimističtější a tohle vypadalo na velký problém.

Jenže on za to přeci nemůže, co mu lidi provedli, přeci jsem s tím musela počítat! Zkusila jsem tomu zoufalci dát obojek a on v tu chvíli pochopil. Začal mě olizovat, podávat mi střídavě obě chlupaté ruce a přitom vyprávěl. To nebylo kňučení, byla to prosba smíšená s radostí, strachem a omluvou za svojí existenci. V tu chvíli jsem věděla, že se mnou odjede, protože další šanci už by asi nedostal.

Rychle jsem vyřídila potřebné formality a v doprovodu Hely jsme se vydaly zpět k nádraží. Buffy vzorně ťapal na vodítku a tvářil se spokojeně. Tramvaj byla sice strašidlo, ale těch pár stanic jsme taky zvládli. Do odjezdu vlaku byla ještě spousta času, který jsme vyplnili blbnutím ve sněhu a vzájemným seznamováním. Chudák Hela s námi obětavě mrzla před nádražím, dokud nenastal čas odjezdu.

Teprve na nástupišti mi došlo, že mě s tím uzlíčkem strachu a nedůvěry čeká tříhodinová cesta vlakem a vůbec nevím, jak to přežijeme my i ostatní cestující. Buffy ale opět překvapil. Do vlaku jsem ho sice musela vnést, ale uvnitř se naskládal na deku pod sedadlo, bolavou tlamu mi odložil na nohu a se spokojeným zafuněním usnul. Každou chvíli se sice budil, aby zjistil novinky kolem sebe, ale nehnul se ani na krok.

Na tomto místě musím pochválit tolik pomlouvané Pendolino. Cesta přesně na čas, personál, který nám místo rozhořčení, že jsem psovi nenasadila košík, ochotně našel nejvhodnější místo. Několikrát přišel průvodčí, jestli je vše v pořádku a nepotřebujeme něco a vrcholem byl stevard s občerstvením, který Buffymu jako pozornost podniku věnoval bagetu. Cestu jsme tedy zvládli úžasně, z nádraží domů nás už odvezl manžel autem. Naprosto nečekaný problém nastal doma. Buffy odmítl vystoupit z auta, bál se, že ho někde necháme. Rozplacatil se na sedadle a nešťastně kňučel. Jakmile ale dostal vodítko, bylo to správně a vystoupil bez problémů.

Doma samozřejmě nastal cirkus. Vystresovaný Buffy, Argus nadšený novým kamarádem, naše holky, které na nás samozřejmě čekaly, a o patro výš moje maminka, sice o berlích, ale o to zvědavější na každou novinku. Po celodenním cestování jsem opravdu něco takového potřebovala!

Nový člen domácnosti se všem líbil, pouze Píďa ho nazvala hyperaktivní stonožkou a ptala se, kolik jsem těch psů vlastně přivezla. Pravda, Buffy byl chvílemi tak trochu všude. Nezbylo, než zahájit protiútok. Péťa byla odeslána do postele, babička též, Píďa šla napustit vanu a Buffy byl odchycen a vykoupán. I tenhle proces přežil ve zdraví, přestože Argus samozřejmě asistoval a ve chvíli, kdy jsem Buffyho chtěla osušit, mi ukradl ručník a zdrhnul s ním.

Buffy dostal poněkud opožděnou večeři a doporučení jít spát a my jsme provedli totéž. Chvilku trvalo, než jsem stonožkovi vysvětlila, že se k nám do postele opravdu nevejde, tím spíš, že v ní už je Argus, nakonec se však smířil s pelíškem vedle postele. Noc byla relativně klidná, až na časté cvakání bassetích tlapek po parketách a několik kontrol, jestli v té posteli ještě jsem.

Druhý den ráno jsem se probudila a hned jsem věděla, že včerejšek se mi opravdu nezdál. Přímo do obličeje mi funěl Buffy a byl rád, že mě vidí. S Argusovým doprovodem pečlivě prozkoumal zahradu a zbytek domu a vypadal, že se mu u nás líbí.Ten den jsme absolvovali i první procházku a pohled na kratinožku nadšeně lítajícího ve sněhu byl k popukání. Nakonec jsem ho i pustila z vodítka, byl to sice risk, ale nezklamal moji důvěru a nevzdálil se od nás ani na kousek.

Až večer se ukázalo, že takhle dlouhá procházka po čtyřech měsících v kotci nebyl dobrý nápad. Buffy sotva chodil, koukal vyčítavě a nakonec byl odnesen do té zakázané postele, přikryt dekou a uspán drbáním za ušima. V neděli ráno už byl ale čilý jak rybka a po zahradě lítal jak torpédo. Se všemi členy rodiny už uzavřel kamarádství, jen manžela se stále strašně bál. Bál se tedy mužů jako takových, asi neměl nejlepší zkušenosti. Ale i tenhle strach ho postupně opouští, teď už s manželem kamarádí a stále se chodí ujišťovat, že je ta náklonnost vzájemná.

Při podrobnější prohlídce tetování v uchu, o kterém mi v útulku tvrdili, že je zcela nečitelné, jsme v pohodě kód přečetli a nastala otázka, jak moc se zajímat o Buffyho původ. Nedalo mi to, a přes informace o plemenné knize jsem našla nejen chovnou stanici, odkud Buffy pochází (je to ve Francii), ale posléze i původního majitele. Přiznám se, že jsem měla strach ho kontaktovat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím.

Ozval se velmi sympatický pán, který měl velikánskou radost, že je Buffy (jeho pravé jméno je Odin) na světě. A pak jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo: Buffyho si přivezl z Francie jako chovného psa, protože u nás Gaskoňáci prakticky nejsou k sehnání. V 7 letech ale začala Buffyho chovná úspěšnost klesat a pan D. se rozhodl, že ho daruje někomu, kdo ho bude mít moc rád a nebude mu vadit, že už prakticky není v chovu upotřebitelný.

Našel vyhovující rodinu v Ostravě, osobně jim ho odvezl…a od té doby (červen 2005) už o něm neslyšel. Zkoušel ty lidi několikrát kontaktovat, ale neúspěšně. Zbytek příběhu se můžeme jen domýšlet. Hafan byl v říjnu dovezen policií ve zbídačeném stavu do Ostravského útulku a bylo znát, že mu někdo strašně ublížil.

Nastala otázka, jak vzniklou situaci řešit. Rozhodně jsem netoužila pátrat po Buffyho majitelích, ale rozhodnutí nebylo na mě. Pan D. okamžitě navrhl řešení: Sepíše darovací smlouvu, pošle mi Buffyho průkaz původu a provede přeregistraci na moje jméno. Pokud budu souhlasit, možná by ho ještě vyzkoušel v chovu, protože tohle naše ušaté neštěstí je prý mezinárodní šampión.

Co se týče zdravotního stavu našeho kratinožky, není to tak špatné, jak to původně vypadalo. Pan doktor ho prohlédl, provedl všechny možné testy, zrentgenoval mu zuby, abychom zjistili, odkud pochází ten otok, důkladně mu je vyčistil a nakonec nasadil antibiotika, protože otok není od zubu, jak jsem si původně myslela, ale od jakéhosi pozůstatku kořenu mléčného zubu, který se zanítil a teď působí takovéhle špatnosti. Otok postupně mizí, Buffy baští vitamíny a den ode dne vypadá lépe. Je tak strašně hodný, že je to až neuvěřitelné, a s Argusem jsou ukázková dvojka.

Jsem strašně ráda, že jsem se nedala nahlodat pochybnostmi a nedbala na zdravý rozum. I když už Buffy není žádný mladík, je to báječná, přátelská bytost, která si zaslouží strašně moc lásky, kterou on sám umí nezištně rozdávat. Tím, že jsem si ho vzala, jsem získala možná mnohem víc, než on sám.

Mám super kamaráda pro Arguse i pro naše holky, zjistila jsem, že na světě ještě jsou dobří a ochotní lidé a získala jsem i přátele v Hele S. a v Buffyho původním majiteli. Všem těmto lidičkům chci moc poděkovat za sebe i Buffyho, který mi teď leží u nohou a spokojeně spí, zatímco Argus přes něho stěhuje deku z pelechu.

Co dodat na závěr? Pejsci v ostravském útulku se nemají špatně, starají se o ně dobří lidé včetně veterináře. Zarazila mě jediná věc: Tetování v uchu bylo poměrně dobře čitelné. Mě osobně stálo vypátrání chovatele tři nepříliš dlouhé telefonáty. Proč to tedy nezkusil někdo z útulku, když basseťáka našli? Byli by mu tím ušetřili čtyři měsíce trápení v kotci, protože pan D. by si pro něho byl okamžitě přijel.

Vím, mají toho moc, ale tohle by snad měla být jedna ze základních věcí, nebo si to maluji moc růžově? Nabízí se otázka, kolik psů s podobným osudem zbytečně strašně dlouho čeká na umístění? Mám pocit, že to je jen otázka zájmu útulkového personálu, před kterým se jinak hluboce skláním za to, co pro psy dělají.