Ale celý život jsme měli jezevčíky a souběžně s nimi nalezence psí i kočičí. V červnu roku 2003 jsem přijel na chalupu a za chvíli dorazila moje paní s dcerami a synkem, a vytáhli z auta úplně prťavého, sladkého boxera.

No, co se dálo je zbytečné dlouze rozepisovat,ale vzhledem k tomu, že byl odstaven v 7 týdnech, tak si mě hned vybral za náhradní mámu a 12letého synka za spoluštěně. Rozhodnutí, že nebude spát v posteli se nějak vytratilo, prostě to s tím rozhodnutím dopadlo asi jako s reformou zdravotnictví...

S tím spaním je to vůbec legrace, zásadně spí v nohách, občas na zádech, tlapy rozcapené a ta strašlivá boxeří tlama je ohrnutá, takže jsou vidět růžové dásně a obrovské tesáky... A spí mezi mnou a zdí. Onehdy moje paní a velitelka ve tři hodiny ráno si potřebovala popovídat a položila se na druhou stranu. V ten moment byl bdělý a ostražitý, rozčileně kýchal a práskal ušima.

Když Dáša odešla, přelezl mě a položil se tam, kde předtím ležela Dáša a brumlal mně do ucha něco jako: "Neboj pane, už se to nestane," a tvářil se jako interbrigadisté ve Španělsku, když říkali to svoje "No Passaran!!!"

Krásné jsou i chvíle u stolu, kde sedí na vlastní židli. Ze stolu si nikdy nic nevezme, v tomhle jsme zvítězili, ale chce být s námi v úrovni, aby mohl sledovat co se povídá. No, a když se mu chce spát, tak mu padaj víka, dokonce se mu podařilo ze židle už i spadnout, když se kácel a já nebyl dost pohotový. Jinak umí významně a strašlivě zívat, když se rodina dlouho nechystá do hajan!

No a mimo jiné je velký fanda motorismu, hlavně tedy historického. A protože druhou životní láskou po boxerech jsou veteráni, jde to báječně dohromady a dovoluji si fotograficky presentovat. Jindy bývá ještě v kožené kukle s brýlemi, ale tentokrát zapomenuto na chalupě.

Jinak pro rozpoznání - já jsem ten v bílým! :-)))

Kromě tohohle holomka s náma ještě jezdí slečna jezevčice Bára a občas rezavý kocour Garfield, akorát rybičky necháváme doma.