Mě bylo asi jedenáct let, když otec jednou přinesl domů černou chlupatou kuličku, s tím, že to je štěně vlčáka. Řekl mi, že si ho můžu vychovávat a já byl radostí celý pryč. Štěně rychle rostlo a brzy z něho byl nádherný černý vlčák. Samozřejmě jsme se stali nejlepšími kamarády. Postavil jsem mu boudu, ve které jsme mnohokrát společně strávili noc. Stali jsme se opravdovými přáteli.

Jak to ale bývá, hezké věci většinou dlouho netrvají a to bylo i s naším kamarádstvím. Princ, tak se ten pes jmenoval, byl dobrým hlídačem a měl rád celou naší rodinu. Večer byl puštěný volně na zahradě a když se měla maminka vracet večer o půl jedenácte z odpolední směny, Princ přeskočil plot a chodil jí přes půl vesnice naproti.

Tehdy neexistovalo veřejné osvětlení a on byl černý, tak tím pádem nebyl vidět. Chodil také velmi potichu a polekal někdy i maminku, když se jí najednou otřel o nohu. Neštěkal, chodil jako duch. Když ale náhodou potkal někoho cizího,došel k němu a těsně před ním bafnul. Nic jiného, ale umím si představit ten šok. Lidé si začali stěžovat, že je ohrožuje a nakonec na něho začali svádět všechny roztrhané slepice a další lumpárny, které se ve vesnici staly.

Soudruzi z Národního výboru tatínkovi vyhrožovali pokutami a nakonec mu nařídili, že pes musí být utracen. Nikoho nikdy nenapadl, nepokousal, nikdy nic nebylo dokázáno, ale přesto došlo k tomuto rozhodnutí. Tehdy to bylo jednoduché, však je to jen pes. Sehnal se myslivec a ten ho měl zastřelit.

Rodiče nechtěli abych u toho byl, tak se to mělo odehrát, když jsem byl ve škole. Jak to bývá, vrátil jsem se když za domem zazněla rána. Utíkám na dvorek a tam stojí přivázaný Princ a kousek od něho se snaží chlap s puškou dostat do takové pozice aby se dobře trefil. První rána se nezdařila a já hrozně vykřikl.

Princ byl zjevně vyděšený a když zazněl můj hlas,otočil se radostně na mě a podíval se mi do očí. V tom zazněla rána a mě se zatmělo před očima. Princ se v nohách zlomil a já se díval do jeho očí, ve kterých byla zoufalá otázka: "To jsi udělal ty? Ty kterého jsem tolik miloval?"

Moje zavolání totiž otočilo Prince tak, že myslivec mohl dobře zamířit. Je to čtyřicet devět let a já mám stále ten jeho pohled před očima. Celý den mě rodiče nemohli nalézt a trvalo dlouho, než jsem s nimi začal mluvit.

Od té doby jsem ztratil dva své psí kamarády. Museli být pro nemoc utraceni. Když dostali injekci na uspání, zůstal jsem u nich dokud neusnuli. Celou dobu jsem na ně mluvil a ujišťoval je že jsem s nimi, ať se nebojí. Poslední fena brazilské fily měla rakovinu mléčné žlázy a přes operaci a náročnou léčbu muselo být její trápení ukončeno. Když usínala, do poslední chvíle se na mě dívala a viděl jsem v jejích očích klid.

Možná ,že se vám moje povídání bude zdát přehnané, vždyť je na světě tolik trápení a nespravedlnosti, které musí prožívat lidé. Mám rád lidi, ale nemám rád zbytečnou smrt, žádné živé bytosti.

Na fotografii je brazilská fila Katy, sedmiletá, odložená po mnoha vrzích do útulku, odkud jsme ji získali. Možná jednou napíši i její příběh. Jestli to bude někoho zajímat.