Nejdřív jsem si zjistila, zda mi vezmou psa do autobusu. Protože jsem měla převozní tašku, nebyl problém. Vypravování bylo jako příprava na manévry. Piškotky, tvaroh, granule, oblíbené hračky, vystlávání kabely igelitem, kdyby náhodou… Moje věci zabíraly podstatně méně místa.

Před nastoupením do autobusu jsem se pokusila dát Bobše vyčurat. Každý, kdo začíná s malým štěnětem, ví, že je to problém. Jen pejsek ví, kdy a kde nastane ten správný okamžik a naprosto se místo ani čas neshoduje s představou pána. Po usazení na místo trochu kvílel, ale po rozjezdu usnul a probudil se v okamžiku, kdy slečna na vedlejším sedadle přesně ve 12 hodin začala jíst tvaroh (asi nějaká dieta). Začal se drát z tašky, připomnělo mu to snídani.

Na Florenci jsem chvíli čekala na dceru, než nás vyzvedne a opět jsem se pokoušela nabídnout, podle mého vkusu vhodná místa na vyčurání. Je jasné, že jsem v minulém životě nebyla štěně, protože jsem byla naprosto mimo. Začala jsem mít obavy, abych nemusel jet zpátky k jednomu místu u nás na zahradě, které bylo uznáno za jedině vhodné.

Popojeli jsme autem na Haspaulku, kde jsem zase zoufale obíhala. Bobeš byl jak zašpuntovaný. Asi po 4 hodinách od posledního úspěchu si našel jedno místečko, které podrobil asi dvacetiminutovému průzkumu, kde to konečně šlo. Po celou dobu pobytu u dcery jsme na to místečko vybíhali. Poněkud to bylo komplikované, když dcera nebyla doma, pod jednou paží jsem měla Anežku (dobrých 10 kg), pod druhou Bobše, protože nesmí se schodů a před sebou 3 patra... Samozřejmě, že si u dcery vybral jeden polštář, který taky poctil svou pozorností.

Pobyt utekl rychle, byli jsme se pěšky podívat na Hradě, kde byl středem zájmu, který mu očividně lichotil. Dcera podotkla, že pokud jezdila s kočárkem sama, každý obdivoval Anežku, která je modrooká blondýnka, ovšem s Bobšem neměla šanci. Když jsem se měla vracet domů, rozhodla jsem se, že psa před cestou utahám, aby spal. Popojeli jsme metrem na Malostranskou, pak jsme prošli klasickou cestu.

Na Pařížské ho děsně rozčilila sádrová kráva. Ječel tak, že z okolních obchodů vybíhaly prodavačky. Na Staromáku jsem měla strach, jak bude reagovat na koně, nějak je přehlédl (naštěstí). Když byla taková scéna kvůli krávě, nevím, co by vyprovokovali koně.

Cesta domů byla v pohodě, vyzvedl nás páneček, kterému už bylo smutno a režim zase byl normální. Příště bych napsala, jak se Bobeš seznámil s našima holkama.