Miláčci celou cestu točili paničku. "Proč tam musíme jít?" "Proč musíme jít tam?" "Proč, proč, proč....?" Panička trpělivě vysvětlovala. Klid jí došel v okamžiku, kdy jsem se chtěla servat s vlčandou a Vítek převedl jeden ze svých šipek do sněhu a jako obvykle trefil jeden ze psích produktů látkové výměny.

Slyšela jsem i jiné termíny než "kerej debil", ale panička míní, že to není příliš publikovatelné. Myslím, že i dlaždiči by ten pestrý repertoárový slovník záviděli. A tím se přesvědčila, že potomci mají plno energie. Tím pádem sešlo z kratší verze procházky a bylo demokraticky paničkou rozhodnuto, že si nezasloužíme žádné ohledy, že se půjde delší trasa.

V lese se panička poněkud neúspěšně snažila s prvorozenou navázat debatu na téma: spolužáci a ještě spolužačky, a kdo se jí z těch spolužáku líbí... Andulka tématu statečně odolávala, "hele mami, Bettyna žere hovno" a tak podobně.

Dobrodili jsme se na naše oblíbené kochací místo v lese. Panička navrhla "budeme válet sudy?" a zalehla do sněhu. "Mamí, ty taky děláš blbiny?" Kroutil hlavou nevěřícně Vítek. A dělali je všichni. Klouzali se po zadku, ve stoje, váleli sudy a já se mohla zbláznit radostí.

Ze shora to vypadalo, že na poli je vyšlapaná cestička. Chyba lávky, to tmavé místo byl jen sníh jiného druhu.

Když se všichni dosyta vyklouzali, panička vydala povel "jedeme dolů a pak domů". Jenže líp se řekne než udělá. Když se chtěli postavit zas na dvě (čti: chodit jako lidi), zjistili, že to nejde. Zapadli do sněhu až po pás. Bavila jsem se dál, aby se dostali, tam kam chtěli, tak zhruba kilometrovou trasu, byli nuceni absolvovat po čtyřech. Panička si cestou libovala, že má každá noha místo bot svůj soukromý bazén.

Vítek se úspěšně zbavil psího razítka z bundy a Andulka se přidala k paničce se soukromými bazény. Když jsme dolezli ke statku, paní tam žijící zažila asi šok. Odnikud se najednou objevily čtyři promáčené příšery, jedna řvoucí "pohyb, ať se nenastydnete!" "Mami, myslíš, že můžu jít domů potokem?" Zkoušel trpělivost paničky nejmladší. "Ono by to asi bylo jedno," usoudila panička, "ale nevím, co by tomu řekl tatínek."

"Mami, tak nevím, jestli mám Báře závidět anebo jestli má Bára závidět nám." Dumala Anda. "No, já si myslím, že ona nám. Myslím, že na to hned tak nezapomenete, jako na tu hřebenovku v bouřce? To byl taky dost dobrý zážitek. Nebo myslíš, že na to zapomeneš?" Vece na to panička. "To asi ne, tak jo, tak Barča nám musí závidět," rozhodla Anička.

Doma se páneček netvářil vůbec nadšeně, když nás viděl. Andulka s Vítečkem soutěžili, kdo je víc mokrý a kde všude... A já jsem se sebou soutěžila o titul prasopsa. Vyhráli oba a já ve své kategorii také. Páneček potomky vrznul do horké vody, do paničky narval ferneta a pak se ptal, jestli jsme byli na bazéně nebo kde vlastně. No, jen na procházce, řadící se do těch šílených :-D.

Betty vlastní tlapou

P.S.: Panička má pěkně odřené nohy, vypadá to jako kdyby ji pustili z káznice a měla tam po celou dobu pobytu na nohách okovy. Dnes si radši vzala ven tenisky a radši pochodovala po cestách.