A to bylo tak. Jednoho dne se přišla domlouvat chůvička Zdenička, tady povolím paničce drobnou vsuvku (tu jsem vozila v kočáře jako malá holka a teď je Zdenča vozila mně a jak čas letí, brzy budou holky vozit Zdeničce :)). No a teď už zas já. Tak se přišla domlouvat na brigádu, ale s tím, že nastoupí, až o týden později, že jede jako zdravotník na indiánský tábor a jestli děti nechtějí jet taky. A děti chtěly. A páníček hned "A pro pejsky tábor není?" A Zdenička se zamyslila a pak pravila, že když jede Cinda, tak já můžu taky a jak pravila, tak učinila, zvedla telefon a bylo to.

Panička mě nachystala granulky, igelitové pytlíky, hromadu piškotů a taky očkovací průkaz. Tak, já jsem zabalená a můžeme jet, tak nechápu, proč se ještě zdržují nějakým balením.

No ale už sedíme v autě, ještě bereme Zdeničku a můžeme vyrazit. Panička se cestou ještě domlouvá, co se mnou po celou dobu, ale jak jistě chápete, obavy byly úplně zbytečné. Na výchovu jsem tam především já, pak Cinda a hlavním naším cílem je, že není nad to mít doma dvě retrívřice, jednu ještě jako štěněčinku a druhou jako adolescentku.

Jedeme jen malou chvilku. Jééé vždyť tady to známe, tady se jezdíme koupat. To je príma budu se Cindou a s Kelišovou a s holčičkami v takové plátěné boudě, mladej chce spát v chalupě. To musím ještě domyslet, jak to zařídit, aby se mi ta smečka moc nerozeběhla. Hmm, tak já mám spát v chalupě se Zdenčou? A to zas ne, kdo dá na ten zbytek pozor.

Jé, to je psina, pánící odjíždí a zamačkávají slzy a ještě asi posté se ujišťují, že tam nevadím. Jak já bych mohla někde vadit? Takový milý, malý pejsek? Pardon pejska? No hlavně se jim posté dostalo ujištění, že to bude i se Cindou prima a že budeme hlídat. To beru a už jsem to rozdělila, Cinda, protože spí venku bude hlídat tábor, no a na mě zbyla tak nějak kuchyně. Teda i s tou chalupou.

Je tu fajn a hlavně spousta dětí, ochotných k lumpárně a taky spousta tlapek na podrbání. Hned se děti rozdělily do dvou indiánských kmenů Apačů a Komančů, každý měl svého kmenového psa, taky náčelníka a šamana a stařešinu a taky teepee a totem. No prostě vše, co takový indiánský kmen má a já jako správný indiánský pes jsem se zúčastňovala všech důležitých činností.

Jako třeba, když jsme se chystali na boj s Komančem, tak jsem taky byla pomalovaná válečnými barvami a chtěla jsem Cindě sežrat její granule. To samozřejmě byla válečná kořist a to se přece smí. A po bitvě byla velká usmiřovací slavnost a pak ještě větší indiánská svatba. No a náš Vítek si vzal Komančku a tak byli manželata až do…konce tábora.¨

Kmeny už spolu nebojovaly, ale spolupracovaly a soutěžily. Byli jsme pořád v lese a pořád se něco dělo, a když neprováděla nic smečka, tak jsem zlobila Cindu a ona se nechala zlobit, aby mě pak za to mohla prohnat. S tím spaním se mi to taky vyřešilo, celou dobu bylo chladno a často mžilo a tak se smečka přestěhovala celá do chalupy.

No a tak bez nějaké "buzerace" typu: "ke mně, k noze, fuj!" uplynul příjemný prázdninový týden.A pak dorazili páníci. Teda nevím, co čekali. Jestli si mysleli, že se z nich zblázníme nebo co?! Měli jsme velkou radost, že je vidíme, taky jsme je přivítali, ale potom, no chápejte měli jsme tu tolik kamarádů, že jsme zase šli po svých si hrát.

Taky se jim dlouho nevedlo nás dostat do stavu, kdy s námi bylo možno komunikovat a v okamžiku, kdy nám sdělili, že jedeme domů, tak jsme se zase všichni rozprchli. Přece nebudeme jezdit domů, když tady se nám taky líbí. No ale už jedem, tak čau, čau, čau a příští rok jsme tu zas taky už jsem si to s vedoucí domluvila. Hodila jsem na ni jedno Plutovo očko a bylo to. Jak snadné s těmi lidmi (aspoň někdy)...