A jelikož je panička pro každou špatnost, tak přišla jeden den s tím, že pojedeme na víkend na Vysočinu a bude tam prý asi tak 25 pejsků. Chtěla jsem to spočítat na tlapkách, ale umím zatím jen do desíti…

Všichni jsme se moc těšili, celý leden bylo krásné, skoro jarní počasí, beze sněhu, bez náledí, sem tam sluníčko a teplo tak akorát na zimní kožíšek. Ale těsně před odjezdem přišla kalamita. Ve středu napadlo sněhu na výšku 2 trpasličích jezevčičích štěňat a panička začala být nervózní. Chodila od okna k oknu, sledovala oblohu, sledovala padající "bile sfinstvo" a pod fousy si brebentila něco sjízdnosti silnic a dálnic. Nakonec jí to nedalo, vytáhla zbrusu nové běžky a jela se uklidnit do té chumelenice. Vrátila se jako sněhulák. A já byla ráda, že jsem doma v teploučku…

Do pátku se silničáři probudili, protáhli dálnice a také silnice prvních tříd a my jsme mohli vyrazit. Jeli jsme s naší kamarádkou a cvičitelkou Alčou a její fenkou Parsona - Abbynkou autem. Po cestě jsem zase usnula a tak jsem si ani nevšimla, že od sjezdu z dálnice až k RS Želiv už silničáři zase spali a celá cesta byla pod sněhem.

Ubytovali jsme se s páničkem, paničkou a novým kamarádem, francouzským buldočkem Blueberrym (Borůfkou z Brna) na jednom pokoji. Berry je super kámoš. Jeho panička Marťa říkala, že Borůfka prý "ojede na co přijde". Nevím co to znamená, ale za celou dobu co jsem byla s ním, nikam nejel, ale asi jen na nic nepřišel.

A náhodou s ním byla moc veliká legrace… naučil mě všechny možný důležitý věci, jako třeba jak ráno vzbudit páníčky skákáním po hlavě, že pivo je veliká dobrota, že se po něm dobře chrupká s hlavou na stole, nebo jak zlobit velký pejsky a taky, jak je důležitý obsadit správné místo na gauči. Chtěl mě naučit i chrochtat a chrápat, ale to mi moc nejde, prý na to mám moc dlouhý čumáček. Tak třeba to zkusím příště zas.

Nedala jsem po příjezdu jinak, než se jít seznámit se všema ostaníma. Byla to děsná legrace, nevím proč, ale od toho víkendu se mnou táhne pověst o zlodějce pelíšků, a to jsem si jen chtěla vyzkoušet, který pelíšek je nejlepší a jestli náhodou, někdo nemá lepší než já…

V sobotu začalo zase hodně sněžit, a já jsem blbla s Berrym v závějích, protože ostatní šli na velikou procházku, na kterou já jsem nemohla, protože na ten velikej sníh jsem ještě moc malá a Berry měl trochu kašel a dojídal prášky, tak zůstal se mnou. Panička ten den slavila narozeniny, tak jsem ji dala sněhovou pusu a za odměnu ze mě mohla očistit sníh a usušit mě :)

Sněžilo celý den, sněžilo celou noc a já už se taky začala strachovat, jestli se v neděli vůbec dostaneme do Prahy, protože silnice do vsi byla celá pod sněhem a Alča neměla řeťezy, do vsi to byl pěkně příkrý kopec, samá zatáčka, no nevím, co bych tam ještě dělala, protože všechny pelíšky jsem už měla odzkoušené, Berryho i Abbynku jsem prohnala a všechny ostatní už jsem taky znala. Naštěstí jsme si řetězy půjčili a kopec vyjeli…i když cesta k dálnici byla ještě krušnější než v pátek.

Všude byla spousta sněhu a nikdo z nás pěti nějak nepochopil systém sypání silnic. Někde bylo posypáno všechno, někde jen kopečky, někde zase jen zatáčky a někde jen levá strana silnice…občas nebyl posyp nikde. Ale ta příroda pod sněhem to byla krása… Ještě že je Alča tak dobrá řidička a dovezla nás až domů úplně v pořádku. Byl to ale krásný víkend. Můj první veliký výlet, a já si ho fakt krásně užila! Děkuju paničce, že mě tam vzala.

Vaše Bettinka