Když nám paní chovatelka předávala Kalinku, podotkla, že při její výchově bude zapotřebí pevnější ruky a bylo jen dobře, že jsme byli takto varováni. Od začátku jsme se snažili být důslední a temperament Tornáda Cali poněkud mírnit.

Na rozdíl od Larryho, který od chvíle, co ho máme, odpočívá nejraději na klíně, Kalinku prakticky chovat nešlo. V klidu setrvala maximálně dvě vteřiny, pak se zakousla, nejraději do ucha (náušnice byla vítána). Larryho neustále masírovala, jejím nejoblíbenějším kouskem bylo zavěsit se na něj ze strany, zakousnout se mu vzadu do krku a odpochodovat s ním.

Se značným vypětím se nám podařilo Kalinku naučit, aby podání potravy očekávala v klidu na místě a čekala na pokyn "vem si". Pokud nevázl přísun piškotů, její pohyb na vodítku bylo možné nazvat (s jistou nadsázkou) chůzí. Počítali jsme pro Kalinku s výstavní kariérou; při první příležitosti jsem se s ní pokusila proběhnout ve výstavním kruhu. Prokousla mi kalhoty.

Hispánka je od samého začátku úplně jiná, však jsem jí také začala hned říkat Benjamínek Hispany. Neustále se chtěla mazlit jako koťátko (neuměla ovšem zasunout drápky a tak její mazlivé mávání tlapkou hrozilo připravit člověka o oko).

Holky rostly jako o závod a velmi rychle si ujasnily vzájemné vztahy. O tom, co se bude podnikat, rozhodovala sice Kalina, avšak Hispánka si přesto ponechávala právo vlastního názoru. Holky tvořily nerozlučnou dvojicí, každou chvíli z nich bylo klubko končetin a Larry začínal působit poněkud odstrčeně. Občas se snažil do holčičích her zapojit, ale nevěděl, jak na to; vždycky se kolem nich neohrabaně motal a hledal, z které strany se do toho klubka zavrtat.

Aby si Larry nepřipadal jako na vedlejší koleji, začali jsme mu dopřávat určité výsady: posílali jsme ho odpočinout si od holek v ložnici, snažili jsme se, aby nezůstal ochuzen o své dlouhé vycházky a nadržovala jsem mu při ochutnávkách při vaření; postavení ve smečce jsme mu ale zajistit nemohli, to musel sám. On je totiž nesmírně hodný a k holkám zaujal stanovisko MOUDŘEJŠÍ USTOUPÍ; často ovšem potřeboval mou součinnost, třeba když jim bez odporu přenechal své pochoutky a vzápětí si přišel pro další.

Jak holky rostly, Larry si začal svůj prostor získávat sám. Začínal je usměrňovat, když byly vůči němu příliš dotěrné a on o to nestál. Ukázalo se, že ho více méně respektují, ale každá po svém: Cali vždycky ještě naposled zkusila, zdali by jí to přece jen neprošlo a pokud byla opět odkázána do patřičných mezí, věnovala mu pohled TY ZASE NADĚLÁŠ. Naproti tomu Hispánka ho hned začala chlácholit a když to nestačilo, ještě se překulila na záda.

Larry byl zvyklý se čas od času předníma nohama vyhoupnout na zídku tvořící zábradlí terasy a rozhlédnout se po vnitrobloku, jako by mu patřil. Cali to od samého začátku trénovala a přestože jsme ji zvedali a ukazovali jí, co za zídkou je, nebylo to ono; chtěla sama. Asi jsme ji zastihli právě v okamžiku, kdy to dokázala poprvé: jako vždycky vyskočila předníma nohama a to překvapení, že přes zídku vidí! Po očku kontrolovala, co my na to.

Viděla, že se radujeme s ní a od té chvíle si vnitroblok vzala na starost, ale svou práci uchopila zcela jinak. Celé hlídané území přehlížela se stejnou lehkostí jako Larry, ovšem na rozdíl od něj (jeho čerta starého zajímalo, co se kde šustne, jen tu a tam zjistil, jak to tam právě vypadá) Cali neuniklo nic. Doslova každý zvuk ji vyhoupl nahoru a pokud si nebyla jistá, co si má myslet, třeba o dítěti na tříkolce nebo o mamince s kočárkem, pro jistotu je seřvala (A což teprve psy, kteří se tam poflakovali, zatímco za nimi nemohla!).

Hispánce bylo dění ve vnitrobloku vždycky úplně fuk. Ani jednou se nepokusila zvednout a podívat se, co je za tou zídkou tak zajímavého, že s tím má Kalina tolik práce. Spíše se jako tichošlápek šla věnovat něčemu zakázanému, třeba okusování koberce nebo stěhování předmětů; také s oblibou kontrolovala kuchyňskou linku. Byla jediná, kdo si to dovolil; Larry s Kalinkou ji vždycky jen obdivně pozorovali. Když jsem ji přistihla, ohnala jsem se po ní utěrkou, Hispánka beze spěchu vrátila přední tlapky na zem a s noblesou vítěze odkráčela středem.

Když jsem při lumpárně přistihla Kalinku, nikdy nic nepředstírala a vrhla na mne přimhouřený pohled NO CO, MÁLEM MI TO PROŠLO. Hispánka se při podobné příležitosti vždycky rozhlédla kolem (TO ŘÍKÁŠ MNĚ?) a s naprostým klidem dělala hodnou. Tohle časem to propracovala k naprosté dokonalosti: vyskočí do svého typického "sedu v pozoru" a úpěnlivě na mne hledí TADY JSEM! CO POTŘEBUJEŠ? Stávalo se, že si nebyla jistá, byla-li přistižena, protože neuměla vyhodnotit, jestli zrovna tohle se smí; v takovém případě se jakoby nic zvedla a ledabyle odcházela, protože už měla přece na práci něco jiného.

Podobným způsobem se Hispánka projevovala i při věčném psím zápolení (u nás platí, že psi smějí na sedací nábytek, ale jen chtějí-li odpočívat, hrát si musí dole); Kalince bylo úplně jedno, kde právě zápasí a po napomenutí kroutila hlavou CO ZASE DĚLÁM? To její mladší kolegyňka se vždycky zklidnila o zlomek vteřiny dřív, než se se mnou setkala očima a začala vysílat HNED JSEM JÍ ŘÍKALA, AŤ TO NEPŘEHÁNÍ!

Naprosto odlišně holky rozdělovaly své sympatie mezi lidi a psy. Cali se jako malá hrnula k lidem a s nedůvěrou pohlížela na psy. Jednou jsme při procházce potkaly známého bernského salašnického psa, jmenoval se Casatto a byl právě v pubertě; jakmile ho Cali zaznamenala, pokoušela se ho vyděsit štěkáním.

Casatto toho nedbal a jak se přibližoval, Kalinka se přikrčila a dělala nenápadnou. Ukázalo se, že obr si chce jen hrát. Naše Kalinka však nechtěla ztratit tvář a tak s nosem nahoru odkráčela. Byl to mezník v jejím životě, od té doby se psů nebojí. Hispánka naopak vždycky chtěla vehementně zdravit psy a před lidmi couvala; až když viděla, jak je Kalinka ke každému srdečná, začala ji napodobovat (pokud je sama, distanc si udržuje dodnes).

Naši občasnou (a vždy krátkodobou) nepřítomnost holky přečkávaly z bezpečnostních důvodů zavřené ve výstavních klecích. Aby jim to nepůsobilo zbytečné trauma, chodily tam na chvilku po každé ranní vycházce; jako odškodnění dostávaly pochoutky z buvolí kůže. Kalinka, která odjakživa nesnáší, pokud není po jejím, byla přes všechna opatření zvyklá dost bědovat. Časem se Hispánka svým přehlubokým hlasem přidala a působily slušný kravál.

Netrvalo dlouho, a Kalinka se naučila zip u své klece rozepínat (když se to stalo prvně, přiběhla mi nadšeně v ústrety a očekávala, že se budu radovat s ní); časem pak zvládla osvobodit i Hispánku. Nepovažovala jsem za nutné provádět nácvik, když se ze zavírání sešlo. Všimla jsem si, že Kalinka po ranní vycházce hned ode dveří fofruje do klece, vzorně se posadí a hypnotizuje mne. Nedávalo to smysl, ale zaměstnávalo to mou mysl. Jednou jsem jí nabídla pochoutku a bylo to ono: jen co ji spořádala, z klece odešla. Zvyk je opravdu železná košile.

Kdo chce vědět víc, ať navštíví www.bernsky-honic.cz