19.9.2020 | Svátek má Zita


PSI: Bejvávalo (1.)

21.3.2006 18:43

Naopak, maminka byla pejskařka, v celém svém dětství a mládí měla vedle sebe psa, a v dobách, kdy jsme žádného pejska doma neměli, byla sama moc smutná. Ale byly bohužel okolnosti, kdy to opravdu nešlo, a důkladně jsem to pochopila ještě v době předškolní, kdy jsem si z jízdárny přinesla koťátko. Rozzuřený otec chtěl napřed z okna vyhodit mě. V tom mu maminka zabránila, ale koťátko již nezachránila… Už nevím v jakém poschodí jsme tenkrát bydleli, nicméně kotě pád nepřežilo. Byl to velice silný zážitek, který nikdy nezapomenu.

Asi tak v půlce první třídy mě maminka odstěhovala k babičce a dědečkovi. Ty jsem měla spojené s německým ovčákem Rolfem. Hlídával moji maličkost v kočárku, pak mám na něho ještě pár zamlžených vzpomínek, ale po pravdě řečeno si na něho víc nepamatuji. Členem domácnosti u babičky byl černý kocourek Babinský. Byl to pravý, nefalšovaný vesnický kocour, který se doma zdržoval jen na odpočinek, na pořádný dlabanec, na vyhřátí se nejlépe v posteli, a na uzdravení bebíček. Jakmile nabral sílu, zmizel zas hned za kočkama. Riki

V tom čase se naši rozvedli, maminka se vrátila ke své profesi farářky, a spolu jsme se odstěhovaly na naši první faru. Tedy zpočátku jsme bydlely ve farní kanceláři, což nebylo nic moc, ale po čase se uvolnila celá fara, a my měly svůj první byt - byť služební - i se zahrádkou. Maminka se spřátelila s evangelickým farářem v sousední vsi a s jeho manželkou, hodně často jsme tam jezdily.

Oni měli nádherného kokršpaněla, s kterým jsem mohla chodit na procházky, hrát si, povídat a mazlit se s ním. Však maminka taky vypadala spokojeně, když ho mohla poňuňat. A pak jednu neděli jsme k nim jely a kokřík nás nevítal. Místo něho na zahrádce běhala dvě bíločerná štěňátka. To bylo něco! Jak se blížil večer, byla jsem stále smutnější, vůbec se mi od nich nechtělo. Jenže pak vyšla maminka s paní domu a docela vážně se mě ptaly které štěně jsem si vybrala!!!

Vlastně mi to mohlo být jasné hned od začátku, ale nebylo. V slzách štěstí a radosti jsem ukázala na to štěně, které právě začalo mamince okusovat pásek na botě. A tak do našeho života vstoupil náš první společný pejsek Riki. Jeho maminka byla hladkosrstá foxteriérka, nositelka několika titulů CACIB, ale kdo byl tatínek - to věděla jen ona...

Rikínek nám ještě jako štěně onemocněl, prodělal nervovou psinku. Maminka ho z toho vytáhla, ale bohužel se mu to stalo osudným, po pár letech na následky nemoci umřel. Ale to předbíhám. Riki se vyznačoval tím, že byl absolutně a jen maminky. Já jsem mu byla dobrá jen na blbnutí, někdy až moc, jednou jsem si při pádu přes něho zlomila ruku. Na mazlení byl vůči mně odměřený, a ani zrovna moc nestál o procházky se mnou. Šel, to ano, ale jakmile ho to přestalo bavit, tak se otočil a šel domů. Sám.

Nebyl to tuláček, nic takového, prostě šel rovnou domů. To s maminkou by šel kamkoliv, s námi společně dělal celodenní túry, ale se mnou samotnou ho to prostě nebavilo. Taky to byl pejsek, který mě několikrát kousnul, a opravdu ve zlém. Dokonce mám na něho památku na celý život ve formě jizvy na nose. Maminka klofala na psacím stroji, on jí seděl jako vždy na klíně a já chtěla jít ven. Vzala jsem vodítko, byl mi podán do náruče a on kousl. Ale nebyla jsem sama, pokousal syna velitele VB a syna obvodního lékaře - Riki si fakt uměl vybrat :-)

Po přestěhování na další faru jsem na procházkách objevila zahradu, kde vládla něžnou packou kolie Sylva. Z jedné strany louky a pole, z druhé pak jenom zahrady, a tak jsem mohla nerušeně sedávat u plotu a povídat si s ní. Na rozdíl od Rikiho mi rozuměla, mohla jsem jí říct úplně všechno o tom jak jsem sama, bez přátel, a jak mě Riki nemá rád. Ležela u plotu, dívala se na mě svýma zasněnýma očima. Nikdy jsem neměla možnost se jí vrhnout kolem krku, pomuchlovat se s ní, pohladit ji po hlavičce. Mohla jsem ji jen jedním prstíkem pošimrat na čumáčku, víc nic, a její majitelé byli naštvaní a začali mě od ní vyhánět. Ach jo. Nešťastná láska jako vyšitá. A aby toho nebylo málo, došlo k dalšímu stěhování. Brečela jsem pro Sylvu jak blázen.

Nová fara byla úžasná, dodnes na ní vzpomínám, a přesně takový domeček s tak obrovskou zahradou je můj sen. Ale na začátku jsem to přes bolest srdce a duše moc nevnímala. To až když přišel den, kdy mi maminka řekla, že jestli se mi chce, že bych mohla dojet tam a tam. "A co tam?" zeptala jsem se. "Tam na tebe čeká Regina. Štěně zlaté kolie." Vůbec si nepamatuji, jak jsem se tam dostala! Jestli mi máti stačila vůbec říct kudy mám jet! Prostě střih.

Najednou jsem stála mezi štěňátky, hladila jejich kouzelnou mámu, a koukala po fenečce, která by se co nejvíc podobala Sylvě. Ve výběru mi velmi překážel jeden černý pejsek. Motal se mi pod nohama a tvářil se jako by říkal: "Čéče co to zdržuješ! Já tady na tebe takovou dobu čekám, těším na svůj nový domov, a ty tady převracíš ty moje bláznivý ségry. Dělej!"

No ano. Pravda, v autobuse na mě doléhaly výčitky svědomí, že místo zlaté fenky, maminkou již pojmenované, si vezu černého pejska, ale když on byl tak sladký! Doma se pochopitelně nic nedělo. Máti na něj koukla a navrhla jméno Black. Byl opakem Rikiho. Visel na mně, byl jen můj. Za boudu měl můj pokojíček, pelíškem mu byla moje postel. S maminkou přátelsky komunikoval, ale to hrozně nerad viděl Riki, Blacka odháněl, vrčel na něho, a i jako malého ho ošklivě kousnul. Black

Při procházkách s malým Blackem jsem v našem městečku objevila psí cvičiště. Chodila jsem pozorovat co tam s pejsky vyvádějí, a strašně moc mě to tam táhlo, až jsem nevydržela a šla přímo tam s dotazem, jestli by nás s Blackem nevzali. Všichni se usmívali, Blacka hladili, a výcvikář mi řekl, že samozřejmě, ale až bude pejsek vidět v trávě. Dědeček - v té době již bydlící sám v Praze - mi po knihkupectvích sehnal všechnu dostupnou literaturu o výcviku psů, a pak mi taky nakoupil stopovačku, různé obojky, vodítka, předváděcí vodítko (to jsme si ještě všichni mysleli, že budeme s Blackem i jezdit na výstavy).

A den "D", kdy jsem poprvé oficiálně přišla na psí cvičiště, ten byl! Přišla jsem do kolektivu bezvadných lidí, kteří mě vzali mezi sebe, kteří si se mnou povídali, stali se kamarádi, přátelé. Konečně jsem patřila někam kde mi bylo dobře. Možná že toto zná každé dítě ze školy, ze své třídy. Ale tím jak jsme se s maminkou často stěhovaly, tak jsem byla všude nová, s nikým se neznající, no a v neposlední řadě i všem k smíchu - dítě té farářky!

Někteří učitelé v tom děti i podporovali. Trochu volněji se mi dýchalo na jednom působišti, kde byl astronomický kroužek, do kterého jsem docházela, ale i tamní děti se se mnou kamarádily jen v rámci kroužku, mimo něj už ne. Ale na cvičáku bylo všechno jinak. Tam se mi nikdo nesmál, brali mě takovou jaká jsem byla, a brzy jsem byla jednou z nich.

Blacka cvičení bavilo, nebyl mu ani rok a už byl vyhlášený stopař! To mu opravdu šlo. Trošku problémová byla obrana, ne že by nevěděl co má dělat, uměl se i naštvat, ale aby udělal zákus do rukávu, tak to musel mít figurant starý, okousaný rukáv, jakmile byl rukáv novější, nedokázal ho Black udržet, beznadějně sjížděl dolů. Bylo mi to líto, ale ne tak, aby mě to snad od cvičení odradilo. Navíc jsem si pořád říkala, že až bude větší, dospělejší, tak se to třeba zlepší. 

Ale k tomu abych zjistila, jestli to bude lepší, nikdy nedošlo. Black, ač byl kolie, tak se moc rád se psy popral. Po návratu z kina, kde jsem byla - jak jinak než s několika holkama ze cvičáku - jsem šla s Blackem ven, byl na vodítku, a na druhém chodníku na něj zablafal pes. Black vyrazil, karabina praskla, a v cestě byla jedoucí motorka. Na veterinu jsme ho již dovezli mrtvého...

Maminku i nejbližší cvičákové lidi jsem velmi překvapila svým rozhodnutím, že další pes již nebude kolie. Ne že bych na kolie zanevřela, to v žádném případě, jen jsem chtění po ní odsunula na dobu, až z nějakého důvodu nebudu "cvičáková". Ale teď "cvičáková" jsem, a tak chci psa, který se tam víc hodí. Logická varianta byl německý ovčák, ale toho jsem nechtěla. Bylo jich moc, a jen málokterý mě skutečně zaujal exteriérem.

Pokračování ve čtvrtek (pozn. red.)

Lída Švecová