Měl jsem jako capart to převeliké štěstí, že jsem dostal vínkem do života bábinku s dědou, kteří byli jakoby z románu o kouzelných prázdninách. Trávili s námi, to jako se mnou a s mým bratrem, každou volnou chvíli v Lužických horách a vyvrcholením těchto pobytů byly pochopitelně velké prázdniny.

Bábinka mi sice každou chvíli opakovala tu strašnou větu, že "SE MI TO UŽ KRÁTÍ!", to abych prý úplně nezvlčel, ale přesto stejně byli ti nej. A tak ještě jednou všem koho se to týká: Užijte si prázdniny jak jen to jde, ale hlavně zůstaňte celí! To by zase řekl můj děda.

Mimochodem, v rámci rodinného psychologického experimentu jsem onu babiččinu pověstnou větu o krátících se prázdninách po létech teď, na začátku prázdnin, tlumočil mé ženě, po školním roce vyčerpané kantorce. Účinek byl velmi podobný, protože zrovna tak jako já před léty svraštila čelo, kysele se zatvářila a sykla to její obvyklé: "Nech toho!" Nevíte proč…?

Chtěl bych ale dnes vyprávět o tom, co všichni, a obzvlášť u nás na Zvířetníku, dobře známe. Jde o oddanost našich psích kamarádů. Jejich život je zoufale krátký a sami dobře víte, co bolesti zažije dušička člověčích kamarádů, když přijde ten den. I když je tomu ale tak, za svůj krátký život nám neustále dokazují svoji oddanost a pokoru. Dovolte mi, abych dnes vyprávěl krátký příběh o jednom z takových důkazů, jehož málem tragický konec jsem nechtěně zavinil sám, a který pouze díky náhodě si nemusím dodnes vyčítat.

Naše dámy Ája a Beruška, byly dvě salašnické berňačky. Beruška byla hrdá mamina a Ája její podařené mimino. Ája byla od narození takové čertovo kvítko a její mamina s ní měla jen kříž. Dcerka ji tahala za uši, štípala po celém těle, vytrhávala chlupy, neustále vyvolávala šarvátky a chtěla si od rána do večera hrát. Beruška, jakož i my, ti divní psi kolem, jsme z toho byli celí zmožení. Za krátký čas se ale Ája proklubala do statné psice a náhodný pozorovatel by je od sebe s její mamčou rozhodně nepoznal.

V tu dobu jsem obě kamarádky bral s sebou na pracovní výlety. Zkrátka, na jednom z mála rybníčků tady u nás v horách, jsem lovil pravidelně plankton pro ryby. Musím v krátkosti pro úplnost napsat, že rybníček to je přímo skvostný. I když není již téměř čtyřicet let udržovaný, jeho přirozená krása a tajemnost ho řadí mezi přírodní skvosty. Je výjimečný také tím, že jeden jeho břeh tvoří pískovcová skála. Ta je vysoká asi tak sedm metrů a vystupuje z vody kolmo nad její hladinu. Skálu zdobí nesčetné množství pozůstatků z doby, kdy ještě tvořila podmořskou lokalitu. Na její vrchol se z vodní hladiny lze dostat pouze s dobrým horolezeckým výcvikem. Jde to ale také z druhé strany, ze souše, kde se úzkou průrvou, kam se taktak člověk vejde, lze vrcholu také dobrat.

Ještě bych rád předeslal, že naše úsilí při výchově psů končí po zvládnutí tří základních povelů. Je to zkrátka nutnost i pro budoucí zdraví čtyřnohých kamarádů. Tedy, ty tři základní povely jsou: přivolání, sedni a zůstaň. Tyto povely zkrátka vyžadujeme dosti tvrdě a neskončíme s výchovou, dokud je do psích návyků s maminou nedostaneme. Je to ve své podstatě stejné, jako s výchovou lidských potomků, jen ty povely se malinko odlišují.

Na prvním místě je ale přivolání. To se mi zdá velmi důležité a na tom pracuji nejdůkladněji. Při výchově psího adjunkta se držím základního pravidla a tím je laskavost. Nenařizuji, ale kamarádsky vyžaduji. Mazlím, hladím, nahlas chválím, zároveň hlasem konejším a odměňuji dobrotami. To je osvědčené a každý tvoreček na tuto výchovu rád brzy přistoupí. V krátké době potom sám rád po přivolání radostně přiskotačí.

K tomuto povelu však ještě používám tzv. tabu. To je akcent v podobě hvízdnutí. Zkrátka, když se přece jen stane, že po přivolání psí kamarád nepřiběhne a je z jakýchkoliv důvodů nějaká vyhrocená situace, silně hvízdnu. To je poslední možnost. Toto ale používám velmi zřídka a pouze v těch již uvedených vyhrocených situacích. Je to zkrátka ten nejvyšší povel, kterým umím varovat či přivolat svého psa a on to ví. Tedy měl by to vědět a to hvízdnutí by mělo být i pro něj to největší varování.

I stalo se před lety, že jsem se, jako téměř každý den, chystal na lov planktonu. Naše holky či opice, jak chcete, se vždy ohromně těšily, a když jsem otevřel zadní dveře našeho mikrobusu, doslova do něj vletěly a zabraly si svá místa. Po příjezdu na flek se již samy odebraly k rybníku a přečetly si noviny v podobě čmuchů, které jim tam zanechala ostatní zvířata. Já jako vždy rozbalil síť a začal lovit. Lovím vždy pod skalou a holky se zatím dostatečně obeznámily s novinkami a za chvíli si lehly, téměř vždy na stejná místa. Tak jsme to dělali takřka každý den již několik let. Sem tam se stalo, že se během lovení vzdálily, ale v takové situaci stačilo téměř neslyšitelně zašeptat povel a měl jsem je u sebe.

Ten den se však stalo něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Bylo to tak v polovině lovu, kdy se holky téměř neslyšně vytratily. Byl jsem zabrán do práce a až po nějaké době jsem si všiml, že vedle mne neleží. Zavolal jsem tedy známý povel, ale nic. Podruhé se zvýšeným hlasem, také nic. Malinko jsem znervózněl a zavolal nahlas. Ticho. To už ale nešlo, jen tak volat a spoléhat, že se pouze trošku víc vzdálily. Zkrátka jsem ustal v lovení, položil síť na břeh a začal jsem pátrat. Po holkách ani stopy. Volal jsem, šišlal jsem, ale nic. Nezbude, než použít nejvyšší výstrahu, pomyslel jsem si a nadechl se k pronikavému hvizdu.

V tu chvíli jsem však koutkem oka zahlédl pohyb nahoře na skále. Byl to zlomek vteřiny, byl to ten moment, kdy chcete něco vzít zpět, ale je již pozdě. Z mých rtů se ozval ostrý hvizd. Byl sice přiškrcen vzápětí, ale vyšel. Několikrát v životě jsem zažil podobný okamžik. Je to přesně ta chvíle, kdy do morku kostí litujete svého činu, ale ten se již nedá vzít zpět. Vzápětí se ze skály oddělilo veliké černé tělo a letělo ze sedmimetrové výšky k zemi. Druhý černý stín se přikrčil a hodlal následovat svou matku. Až nečekaně pohotově jsem zařval "zůstaň!"

Ája se předníma nohama zapřela o okraj propasti a víc se nepohnula. Veliké, těžké tělo, jakoby ve zpomaleném filmu se zatím řítilo k zemi. Hlavou mi bleskla jediná myšlenka. Vždyť má přes padesát kilo. Bylo mi jasné, že takový pád nemůžou, byť masivní nohy Berušky vydržet. Na nic nebyl čas, věřte mi, kdybych byl v tu chvíli schopen se dostat pod její tělo, stalo by se tak. Bylo to vše ale příliš rychlé a jen s hrůzou jsem bezmocně čekal, co bude po dopadu.

Bylo tenkrát veliké štěstí, že zrovna v tu chvíli, když jsem hvízdl, byly obě holky nad místem, kde se na úpatí skály pod nimi zvedala hráz a pozvolna stoupala ke skále. Dopad byl sice tvrdý, ale šikovná Beruška se dokázala tak rychle po svahu rozeběhnout, že vyrovnala hrozivou rychlost pádu a pouze na konci už to nohy nestačily a udělala kotrmelec. V rychlosti ale vstala a dokončila vzorně průběh celého povelu. Prostě doběhla ke mně a s vyplazeným jazykem se na mne smála. Už si ani nepamatuji moje pocity v ten okamžik, ale za ta léta se slily v jediný vjem a tím je štěstí.

Nebyl to ale zdaleka konec této děsivé příhody. V ten moment jsem znova pohlédl na skálu, kde zůstala stát Ája. Přikázal jsem Berušce aby zůstala na místě a vydal se oklikou na skálu. Když jsem vylezl nahoru, přivolal jsem Áju, ta byla tak deset metrů ode mne. Nic se ale nestalo. Šel jsem tedy k okraji skály za ní a všiml si, že je v šoku. Její nohy se klepaly jako listy osiky,ona byla celkem mimo. Uklidnilo mě, že Beruška leží na svém místě pod skalou a začal jsem pozvolna a opatrně Áju hlasem uklidňovat. Potom jsem ji vzal do náruče a přenesl dál od okraje skály. Stačil pouhý krůček vpřed a bylo by neštěstí dokonáno. Čekal mě ještě nelehký úkol, snést Áju dolů, ale i to se nakonec podařilo a do auta již vyskočila sama.

Co dodat, snad jen to, že ony projevy oddanosti jsou skutečně opravdové a po prožití této příhody jsem se přesvědčil, že skutečně, až za hrob.