Možná to bylo tím, ze vypadal jako kříženec psa, medvěda a lva, jinými slovy možná proto, že to byl čau čau. Byl to nádherný blonďatý chlupatec s fešným ksichtíkem (a nejkrásnější štěně, co jsem kdy viděla :o)), ale nikdy neměl chuť obtěžovat se aportováním, štěkáním, běháním, lovením, soupeřením s jinými psy, prostě to byl jen takový zvědavý psí samorost.

Když se uveřejňují žebříčky inteligence psích ras, čau čau se pohybuje u dna žebříčku. Za ním už je, myslím, jenom chrt a doga (ovšem chovatelé a zarytí obdivovatelé čaú tvrdí o jejich inteligenci opak :o) ). Bylo pro nás dost těžké se s tím smířit, když si uvědomíte, že si lidé vybírají psa podle své povahy - tedy takové kopie sebe sama.

On si například nikdy nezapamatoval cestu k veterináři a ještě v ordinaci netušil, co ho čeká a pouze tam pokaždé dobrotivě a trpělivě stál a koukal. I když někdy jsem ho podezřívala, že tu blbost jen předstírá. Vždycky když jsem po něm něco chtěla, co on nechtěl, upřel na mě čistý pohled Švejka, vyplázl svůj černý jazyk, zhluboka dýchal, funěl a chrochtal a i když to vypadalo, že mi fakt nerozumí, drzá jiskra se mu v oku zaleskla.

Taky to byl pořádný tvrdohlavec. Např. uhnout z jeho vycházkové trasy, i když už ho k stáru bolel celý pes, nebylo možné. Když do něj veterinář chtěl dostat prášek a táta ho varoval, že to s ním není tak jednoduché, že Foky prášek nepolkne, pokud si to nepřeje, tak se veterinář pousmál, že má svou osvědčenou techniku. Otevřel Fokymu tlamu, nacpal mu prášek hluboko do chřtánu a tlamu pevně uzavřel, takže Foky překvapen tím, co se mu děje, polkl. Poté se to klidné lvíče na chvíli bez emocí zahledělo veterináři do tváře a hned nato ho komplet poblilo.

Další psí schopností, kterou neoplýval, bylo plavání. V horkých dnech na dovolené jsme ho sice do rybníka dostali, ale okamžitě se mu ten jeho hustý kožich nasákl vodou a Foky šel ke dnu, aniž by se obtěžoval významněji hrábnout packou. Asi to byl drastický pohled, protože okamžik nato se v kempu ozval rozhlas, který vyhlásil zákaz koupání psů.

Jinak si psíček dovolenou užíval, ale jakmile okoukl naše bezprostřední okolí, probudila se v něm jedna jediná vynikající psí vlastnost, a to zvědavost. Dosud se nás vždy držel, takže nemusel být na vodítku. Proto když se ozval rozhlas, že lidé nemají nechat potulovat psy volně po kempu, říkali jsme si, jak jsou "ty lidi" hrozní, že si neumí ohlídat psa. "Ty lidi" jsme samozřejmě byli my.

Foky se v nestřeženém okamžiku vydal na obhlídku celého kempu a nesmírně ho bavilo vykračovat si po hlavní cestě a očumovat všechno kolem. On je sice čau čau jen střední pes, ale přeci jen budí respekt a potkat ho samotného, byť je to dobrák od kosti, není nic příjemného. Když se nám ho podařilo odchytit, jednak byl překvapen, že ho obtěžujeme a jednak dost naštván, protože jsme si dovolili zabránit mu v dokončení jeho průzkumné činnosti.

Doma pak svou zvědavost změnil na své řemeslo. Bavilo ho ležet hodiny na balkoně a sledovat hemžení dole na ulici. Na vycházce ale svůj přístup změnil, nezajímali ho lidi, psi, kočky ani jiní živočichové, jediné, čeho byl schopen, bylo dívat se na ně tázavě. Ovšem očmuchávání, očurávání a žel i oblizování svého rajónu dělal s neskutečnou vášní.

Svým poctivým přístupem ke svému "řemeslu" připomínal policajta z dob Rakouska-Uherska, protože měl přehled o všech místních, přespolních, o psech s trvalým i přechodným pobytem, včetně místní galérky a komandoval je prostřednictvím svých "úředních" vzkazů.

Jednou večer po pečlivé pochůzce a obhlídce, prostě po dobře vykonané práci, ho popadla radost ze života a ač to nebyl žádný běžec, rozběhl se a krásnými psími skoky uháněl s požitkem kupředu. Vypadal jak z reklamy na psí konzervu. Zničehonic se ale zastavil ve vzduchu a tichem noci se rozlehla rána jak z děla. Poté jsem ve tmě zahlédla žuchnutí psího tělíčka na zem.

Hrozne mě to vyděsilo a začala jsem přemýšlet, kde teď seženu veterináře a jestli více než dvacetikilového psa unesu, když v tom otřesený, ale jinak zdravý Fokánek vyskočil na všechny čtyři a začal zuřivě svým hlubokým hrdelním hlasem štěkat na neviditelného a podlého nepřítele. Když jsem prozkoumala, co se vlastně stalo, zjistila jsem, ze náš ostrovid trefil v letu kebulí tyč na které jsou upevněné provazy na sušení prádla. Ještě štěstí, ze měl tak tvrdou hlavu. Holt ani orientace ve tmě nebyla jeho silná stránka.