Aronka totiž byla psí koketa. Lákala psíky všech velikostí, barev, věku, plemen... bez ohledu na období fenčího cyklu. Mnohokrát si majitelé zblblých psíků mysleli, že naše psice hárá a proto je jejich jindy tak poslušný psík trošku z formy - nikoli, byla doba klidu. A pokud hárala, to byl teprve provoz nápadníků...

Akce první:

Úplně první hárání, mladinká Aruša (bylo jí 9 měsíců - na dozí slečnu velmi brzy), nezkušená panička (před Aronkou jsme neměli ani křečka). Chytré knížky tvrdí, že první říje může být slabá, krátká, netypická a zkušení psi, že se až tak nevzrušují. A tak, když uplynulo asi 14 dní, fenka už tolik nebarvila, jsem si řekla, že jsme z nejhoršího venku (pochopitelně, byla v nejlepším :o)).

A inteligentně jsem vyrazila i s čubinou na půlhodinovou cestu do školy, kam jsem potřebovala něco odpoledne zanést. V polovině cesty se k nám přidal střední knírač. On měl jediný cíl, Arona byla nadšeně pro. A tak jsem odháněla psa a nadávala psici. V tu chvíli zabrzdilo vedle chodníku auto a kamarád Ivan (majitel báječného malamuta) se mě ptal, nechci-li pomoct, že nás doveze. A já hrdě pravila, že se takové drobnosti musím naučit řešit, že to zvládnu.

O deset minut později jsem si nadávala, jak jsem mohla být tak blbá. Pes byl neúnavný, já už měla hlasivky vyřvané, ruce vytahané... táhla jsem Aronu za sebou jak kozu a neustále skopávala naskakujícího čokla. Když za náma zapadly těžké dveře fakulty, tak jsem měla dost. A došlo mi, že psík se snadno nevzdá a bude čekat. Pohled z okna mně to potvrdil... Naštěstí jsem našla ve skříni poklad - staré prvomájové mávátko na plastové pružné tyčce. Cesta zpátky byla veselejší - mávátkem jsem nezdravila jásající tribunu, ale mlátila střídavě Aru a knírače... Ten zmetek nás neopustil u své zahrady, ale dovedl nás až domů.

Akce pravidelně se opakující:

Ráno opatrně vykouknu, kde spí který nápadník. Starý jezevčík Rynek býval na rohožce u hlavního vchodu, černý skorojezevčík u dveří do sklepa. A tak Aronu připnu na vodítko (při hárání nesměla navolno ani na zahradu - psi byli všude a ona se nedala v jejich přítomnosti odvolat) a opatrně vyjdeme z obýváku do zahrady. Cílem je stihnout alespoň první vyčůrání.

Protože jak ji ženiši objevili, tak už kníkala, pózovala s ocáskem stranou a na takové podružné věci, jako je vyvenčení neměla čas. Často jsem nutila k venčení dogu, která měla na třech tlapách zavěšené jezevčíky (naštěstí jí násilnili tak maximálně kotníky). Kde se vzal ten třetí? To byl Ferda ze sousedství. Ten měl naštěstí zodpovědné páníky a tak byl brzy odloven a odtažen.

Ostatní jsem posbírala a zavřela - jednoho do garáže, druhého k bramborám (pohromadě se rvali) a pokračovala v zahradní procházce. Často přicházel i Oranžový Expres, středně velký kříženec sytě rezavé barvy. Ten šplhal po drátěném plotě jak opička a velmi rychle se přemisťoval. Jezevčíci lezli pod ploty, uměli i rozplétat pletivo.

Když jsem odcházela do práce (pochopitelně převlečená), tak v těch "správných" dnech mě jezevčíci doprovázeli až na fakultu. Co kdybych měla Aronu v kapse. Jeden mě jednou našel až v laboratoři na katedře :o) Mívala jsem strach, aby se jim na cestě nic nestalo, ale zbytečně. Odpoledne už zase hlídkovali na naší rohožce a vítali mě vrtěním ocásků. Zmetci - v zimě jsem těm nocujícím dávala i teplou snídani.

Procházky byli možné jen ve dvou. Jeden vedl Aronu, druhý měl náhradní vodítka (skvělé bylo tenké výstavní - otravující psík nemusel mít ani obojek) a odchytával na ně toulavé nápadníky. Takže jsem na procházce mívala i dva cizí pejsky a přemýšlela, co řeknu jejich majitelům, pokud je potkám. Ale jen tak se Aruša mohla v klidu vyvenčit.

Akce malamut:

Ráno opatrně vycházíme dveřmi z obýváku do zahrady. Aronka se venčí a najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí u nás krásný malamut (ne ten kamarádův, ale zcela neznámý). Aroně se moc líbil, takže začal boj - já se snažila dostat doguši zpátky do pokoje, oba zaláskovaní velepsíci byli proti. Konečně za mnou zaklaply dveře, já si oddychla a sundala Aroně stahovák. A v tom klika cvakne dveře letí a malamut vchází do dveří. Ten zmetek vzal za kliku a drze vstoupil.

Můj řev vzbudil polovičku a spojenými silami byl malamut uloven a zavřen do sklepa. Čest čubiny zachráněna. Dopoledne jsme potřebovali pracovat na zahradě - takže u jednoho stromu uvázaná fena, u druhého malamut. Naštěstí kolem pomaloučku jelo auto a z okýnka volala panička psí jméno. Opravdu hledali malamuta. Celá šťastná si uprchlíka naložila do vozu, a on hned tím otevřeným okýnkem zase vyskočil a ladně přeskočil plot zpátky k dámě svého srdce. Na podruhé už nakládka neprobíhala v takové radosti ze shledání a atmosféře plné porozumění, panička už byla dostatečně vytočená.

Akce Rynek:

Tento věrný nápadník - dlouhosrstý jezevčík - si zaslouží vlastní odstaveček. Bydlel u nás každé hárání od prvního dne po poslední. Byl starý, hluchý, skoroslepý, špatně chodící. Pokud ho majitelé zavřeli doma, byl schopný ve svém stavu vyskočit z okna v prvním patře na šikmý kmen třešně a zdrhnout. A tak to neřešili. On občas zašel domů na stravu, ráno jsem ho krmila já. Byl neúnavný a chytrý jak hejno opic. Stačil kabel od sekačky v pootevřených dveřích od garáže a on dokázal proklouznout dovnitř a po strmých sklepních schodech přijít za Aronou až do kuchyně. Naštěstí jsem byla přítomna jejich nadšenému shledání a vynesla ho ven. Ale taky musím napsat, že to byl zatím jediný pes, který mě procvaknul zuby kůži. To když jsem ho naštvaného vyhazovala před branku a jemu se nechtělo obíhat celý blok zahrad, aby se dostal zpátky ke své rozpletené dírce v pletivu.

Jeho nejskvělejší kousek jsem nazvala chudák pes. Seděl na chodníku, plakal u naší branky. Tlapičkou do ní strkal... Pravidelně se našla citlivá kolemjdoucí duše, která mu branku otevřela a pustila chudinku ztracenou domů. Občas mě i seřvali, že chudáka psa nechám venku... a než jsem stačila zareagovat, byl uvnitř. Takže nemusel obíhat.

Akce další:

A tak bych mohla pokračovat. Jak přišel nápadník s těžkým třímetrovým řetězem a obojkem zaříznutým do krku. Salámem jsem ho zklidnila natolik (byl za strachu agresivní), že se mi podařilo řetěz omotat kolem sloupku u zadní branky a přijeli si pro něho z útulku. Jak jsme s háravou Aronkou sjížděli Berounku (dá se dohledat v Xerdově posledním vyprávění). Jak jsem vychovávala nezodpovědné majitele zamilovaného kokra. A tak dál a tak dál. Takřka co hárání, to nějaká "extra akce".

Záviděla jsem sousedům, jak obě jejich berňačky pravidelně háraly v poklidu, žádné psí orgie se nekonaly. Ale snad na vyvážení zblázněných psích hormonů v soužití s Aronou pak přišel Xerda a Beta. To jen pro uklidnění těch, kteří si po přečtení článku řeknou, že fenku nikdy. Protože jsou erotomani Ešusové i pohodoví Xeroni a jsou vždy voňavé Aronky i pro psy nezajímavé Betky.