Tak tedy: Venku začala být zima, z nebe začala padat taková divná bílá věc, co zebe do tlapek, ale bezvadně se v ní hrabe a blbne. Jenže jsem do zimy dost málo oblečený, takže venku moc dlouho nevydržím, hned mě zebou uši.

Jednou večer byla Péťa děsně nervózní a říkala mi, že přijde Mikuláš a čert. Já sice vím houby, kdo to je, ale podle Péti nedočkavosti jsem usoudil, že to budou nějací bezva kamarádi. Konečně zazvonil zvonek, Péťa vyběhla do chodby a já jako neohrožený hlídač s ní. Nikdo mě nevaroval…

Dveře se otevřely a vstoupily tři postavy! Páááni, málem jsem z toho upadl. Postavy byly veliké, dvě byly bílé, jedna černá a chlupatá a ta ještě něčím chrastila. Hrdinství šlo stranou, zacouval jsem za Péťu a nezmohl se ani na štěknutí. Ale Peťula si nimi něco povídala a nakonec od nich dostala pytel dobrot.

Ten černý chlupatý tvor mě volal a něco mi nabízel, pak to na mě zkoušel ten veliký bílý. Za asistence paničky jsem tedy k němu došel a nechal jsem se pohladit, ale tomu černému najednou zachrastil řetěz a já zmizel do pokoje na křeslo. Když pak odešli, všichni se mi smáli, že jsem se bál víc než Péťa, ale kdo by se nebál čerta?!

Po téhle příhodě začala panička skoro každý večer něco patlat v kuchyni a z trouby to bezvadně vonělo, ale ochutnat mi nedali, že prý je to nezdravé. Tak proč to teda jedí lidi? Paničku taky postihla nějaká uklízecí nemoc, pořád něco utírala a luxovala a když jsem si na sedačku přinesl svojí ožužlávací kostičku, letěli jsme oba.

Pak jednou panička přijela domů z práce o něco dřív a z auta vyložila tašku s něčím příšerně oslizlým, páchnoucím a pravděpodobně mrtvým. No fuj! Vysvětlila mi, že jsou to vánoční kapři a že po úpravě je to dobré. Je neuvěřitelné, co ty lidi dokážou vzít do tlamy! A nám pejskům vyčítají, že sebereme kdejaký hnus.

A pak nastalo bezvadné období. Všichni byli celý den doma a já jsem si měl pořád s kým hrát. Jo a představte si, nastěhovali do obýváku strom! Na ten ještě navěsili takové blýskavé nesmysly, co se hned rozbijou, když si jeden jde o stromeček podrbat záda, a taky čokoládové bonbóny, ale ty mi nechutnají. Falkovi ano a umí si je i rozbalit! A pořád povídali něco o nějakém Ježíškovi a že prej mi něco taky přinese. Tůdle, to už jim nezbaštím, úplně mi stačil Mikuláš s tou chlupatou potvorou, o které se mi zdá ještě teď!

Večer jsme se všichni přesunuli o patro výš k babičce, kde byla večeře. Já jsem teda večeřel už předtím, bramborový salát nemusím a kousek ryby jsem dostal, panička z něj ale předtím musela vybrat kosti. Po večeři jsem dole u nás zaslechl nějaký pohyb. Zazvonil zvoneček, ale ne domovní, takový tajemný, jiný…

Péťě se rozsvítily oči jak baterky a nastal hromadný úprk dolů po schodech. Zaregistroval jsem, že panička tam byla už dřív, ale neřešil jsem to. Jen jsem valil oči. Pod stromečkem někdo nechal hromadu věcí! Tohle přeci nemůže jeden tvor nepozorovaně propašovat! No, asi ten Ježíšek fakt existuje a je v tom něco divnýho, protože ani můj skvělý nos ho neregistruje. Každý něco dostal a radoval se, i já a Falko jsme pod stromečkem našli bezvadné žvýkací kostičky a já ještě navíc perfektní postroj, který nikde netlačí a neškrtí. Ježíšek asi věděl, že ten starý už mi začínal být malý.

Nejzajímavější ale byla autodráha, kterou dostala Péťa s páníčkem dohromady. Společně ji složili, já si stoupl doprostřed a snažil jsem se chytit nějaké z těch potřeštěně rejdících autíček. No, nestíhal jsem, ale aspoň jsem jim do dráhy občas připletl ucho nebo tlapu. Když jsem ale chtěl dráhu prozkoumat nosem, vždycky mě to zabrnělo a já se lekl. Pán říkal, že v tom je elektrika. Sice nevím, co to je, ale pěkně to kouše.

Teprve pozdě večer se všechno uklidnilo a pomalu se všichni naskládali do pelíšků. Byl jsem strašně utahanej, ale bylo mi dobře, když jsem se zavrtal k paničce pod deku. Byl to takový neobvyklý den, ale moc se mi líbil. A tím nejkrásnějším dárkem pro mě bylo, že jsem měl celou svou smečku pohromadě a cítil jsem, že jim je se mnou dobře.