PSI: Argus triatlonista

S paničkou běháme nebo ona jede na kole a já plandám vedle ní, prý abych měl fyzičku. Nejlepší to bylo v zimě, když jela na běžkách! Naučil jsem se totiž stoupnout si za ni a vozit se, jen nevím, proč se pak pořád válela po zemi.

No a teď se panička rozhodla, že společnou přípravu zúročíme a přihlásíme se na člověko - psí triatlon. Slibovala mi, že tam budu mít hodně kamarádů a určitě bude i něco k jídlu. Jelikož nemám důvod jí nevěřit, souhlasil jsem. Pocházím z málopočetného plemene a tak je třeba nám ušatcům dělat nějakou reklamu.

Pořádně jsem nevěděl, co se bude dít, ale moc jsem se těšil na kamarády. Jednoho dne jsem se konečně dočkal! Napřed jsme cestovali autem. Vyplivlo nás u velikého rybníka a já jsem nevěřil: Tolik kamarádů pohromadě jsem v životě neviděl. No, kamarádů, první co se stalo, že se na mě vyřítily dvě zuřící chlupaťůry, několikrát mě podběhly a přitom se mi snažily někam zakousnout.

Hrdinství šlo stranou a raději jsem se naložil zpět do auta.  Prý to byli Yorkširáci, v každém případě to ale byl pro mě otřes. Kromě těchhle strašidel tu byla spousta  hafanů nejrůznějších plemen, někteří strašně velcí a jiní zase mrňaví. Takovou konkurenci jsem nečekal! Panička ale neztrácela dobrou náladu a tvrdila, že někdo poslední být musí a důležité je se zúčastnit.

Po chvíli čekání, kdy jsem se stihl skamarádit s krásnou psí holčičkou Májou, závod začal. Napřed se plavalo. Bez toho bych se sice obešel, ale plavat umím dobře a 150 metrů by měla být hračka. Jenže když jsme vlezli do rybníka, zjistil jsem, že nevidím svoji novou kamarádku! Co jestli se zatím někam ztratí?

Po uplavání asi 20 metrů jsem se rozhodl, že se pro ni vrátím. Panička kupodivu nesouhlasila a tlačila mě před sebou stále dál! Plavali jsme tedy oba, i když poněkud proti sobě. Panička to komentovala výrazy, které slušný pes nezná, jelikož je slušný člověk nepoužívá. Naštěstí nebylo všemu rozumět, protože řeč se chvílema měnila v bublání a prskání. Pak jsem z protějšího břehu slyšel volání Péti, nabral jsem správný směr a tím pádem jsme se neutopili.

Na břehu jsme ale začali fakt závodit. Panička bleskově nazula boty, skočila na kolo a vyrazili jsme. Fakt jsem do toho dával všechno, pádil jsem, až mi uši vlály! Bohužel za námi startovala jedna z těch saňových oblud. Tohle monstrum nejen že mě předběhlo, ale ještě po mně v tom fofru chňaplo a překouslo mi takový ten obojek proti blechám. Strašně jsem se lekl a jak jsem uhýbal hlavou k zemi, šlápl jsem si na ucho a už jsem ležel. Těsně vedle mě přistála i panička a na ní ještě kolo.

No, mého soupeře moc nechválila. V tu chvíli se ještě dostavil páníček a rozhořčeně nám sdělil, že nám přeci říkal, abychom se tomu písku vyhnuli. Na to panička reagovala dle očekávání, takže raději zase zmizel. (Ale ne tam, kam ho poslala, o pár kilometrů dál stál s kamerou a vše dokumentoval.)

Teď už bez problémů jsme se řítili dál. Po 5 kilometrech panička zahodila kolo a pokračovala  po svých. Divil jsem se proč, na kole mi stačí mnohem líp, ale prý je to v pravidlech. Fakt to takhle nebylo ono, strašně mě zdržovala, i když se snažila běžet co nejrychleji. Funěla jak naštvanej ježek, ale rychlost nic moc. Konečně jsme se těch necelých pět kilometrů do cíle doplazili.

Už tam byla spousta hafanů. No já jsem tušil, že ten výkon asi nebude nic moc, ale panička mě moc chválila a od pořadatelů jsem dokonce dostal buřta. Napřed jsem na něj ani neměl chuť, ale nakonec se hodil. V cíli se nám přišla omluvit panička toho chňapajícího ctižádostivce, vysvětlila nám, že to bylo jen z touhy po vítězství a nakonec se z nás stali dobří kamarádi. On je prý fakt šampión, taky tenhle závod s přehledem vyhrál.

Chvíli jsme se povalovali na louce a pak si nás všechny pozvali na vyhlášení vítězů. V celkovém hodnocení jsme nakonec skončili na skvělém 9. místě z 12 v kategorii. A to jsme překonali tři hafany o patro větší než jsem já, navíc mnohem zkušenější. Panička dostala tričko s logem závodu, já velikánskou konzervu jídla a oba dohromady jsme ještě dostali diplom za účast.

Připadal jsem si strašně důležitej! Pak jsme se ještě jednou vykoupali v rybníce. Tentokrát jsem zcela dobrovolně plaval správným směrem a panička bůhví proč vypadala, že jí trefí šlak. Cestu zpátky jsem tvrdě prospal, ale večer už jsem zase lítal a chtěl si hrát, jen s paničkou nic moc nebylo. Ty lidi fakt nic nevydržej!

Oba jsme se ale shodli na tom, že to byl úžasný zážitek a pořadatelé se opravdu vytáhli. Pokud budete mít někdo zájem, mrkněte na www.zeleznypes.net a třeba se tam příští rok potkáme! To už budu starší a zkušenější a určitě dopadnu mnohem lépe!