Na pole za tratí se celý podzim navážel hnůj. Teď ho rozmetají po okolních polích, což se stalo prokletím mého života. Najít blízko vsi procházkovou trasu bez bahna a hnoje, kde se psice můžou na volno proběhnout, toť úkol hodný mudrce.

Vzala jsem strakatice na cestu kolem pole, kde hnůj už zaorali. Bohužel nedokonale, a navíc se dal vyhrabat. Psice trávily většinu procházky s hlavou zaraženou v oraništi - tiše jsem doufala, že tam jenom ňufají.

Po příchodu domů bylo nutno obě psice důkladně umýt. V koupelně jsem si vzpomněla, že v obýváku leží na zemi rozměrné výkresy modelu letadla. Obě strakatice si po umytí a utření vytírají zbytky vody o všechno, co leží na zemi - pelechy, mikinu, co spadla ze židle (komu asi?), no a mě napadlo, že do těch výkresů by se vytírat asi neměly.

Umytou Světlušku jsem pustila, Borůvce stojící ve sprše jsem řekla, aby tam zůstala, a odešla jsem sbírat papíry.

Bohužel mi to asi trvalo, protože při ukládání posledního výkresu se na mě Borůvka přišla podívat. Zůstal za ní řada báječně bahnivých stop, jelikož bláto se ve sprše pěkně rozmočilo. Řvát na ni nemělo smysl, a tak jsem ji jen odvedla zpátky do koupelny. Jako hodná pejska poslušně odťapkala ve svých stopách zpět. Doumývala jsem ji a odešla vytřít půl domu.

Přístup naší zvěře k úklidu je vůbec velmi osobitý. Světluška konečně přestala honit smeták a Maceška odchází středem, protože s touhle nemožnou činností slušná kočka nemá nic společného. Ne tak Borůvka. Ta se naopak zaraduje a vyloví odněkud plyšáka, kterého mi radostně plivne na hromádku písku a chlupů.

Bohužel zjistila, že v takovém případě tu oslintanou pískací kachnu zahazuju obzvlášť daleko. Neustále ji nosí zpátky a vždy ji umístí naprosto přesně. Kdy jindy si tak pěkně může nosit aporty?