Předchozí díl najdete zde.

Jak známo, česká střapatá čubička Kess, též posměšně zvaná morčo-pes, si myslí, že vlastní chalupu na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska. Taky je tam nějaká Labská ptačí oblast, ale to je fuk. Ona se rychle zabydlela, hbitě pozbyla vzhledu vyděšené rozcuchané postavičky, která zatím neví, jak to bude. Prostě přijala chalupu za svou, včetně postelí a gaučů zejména. Zkrátka máme, pokud se k vlastnictví té chalupy mohu přihlásit v pořadí za naší psicí, chalupu sice v civilizaci, leč vlastně v divočině.

Vpravo Kess a vlevo Brit, její nejlepší přítel a ochránce | foto: Zdena Jůzlová

První specialitou je, že místní louky sekají místní farmáři až někdy v červenci či počátkem srpna, protože v nich hnízdí jakýsi chřástal polní, což je vlastně dlouhokrká koroptev. A ta si hnízdí koncem června až v půlce července, takže se tu moc neseká. Tak nějak divně to pípá a vyfotit se nám to nikdy nepodařilo. Ale žijeme v souladu a nevadíme si. Fotka je na internetu na tomto odkazu.

Druhou specialitou je, že tu občas máme rysy, kteří si tu kolem procházejí, což psy docela děsí. Našim domácím gaučovým mazlíkům zřejmě dochází, že by se mohli docela snadno stát jedním z chodů téhle velké kočky, a tak se drží pěkně u svých páníčků a domácího prostředí.

Pudlice Kira s pampeliškami (jarní motiv). | foto: Pé

Stalo se kamarádovi, jehož čubička, pudlice Moly, sama ráda pobíhá po lese nad chatou. Pes se najednou vřítil domů jak nakopnutý a pár dnů odmítal vycházku jinde než po silnici. „Inu, cítí rysa, byl tady,“ smál se tomu místní myslivec.

Třetí specialitou je vysoká, tedy jelení zvěř. Posílám fotku, kterou v těchto dnech nafotil KarN ze své verandy. Ó jak si jeho paní libuje, že přesvědčila (čti: brutálně donutila) manžela, aby jí na kanadské borůvky a jinou užitečnou flóru postavil vysokou ohradu z pletiva!

To je moc pěkné, dívat se občas na takovéhle potvory na své louce, nicméně zcela chápu paní domu, která by dala přednost výhledu na kvetoucí rododendrony. Nasadila jich asi šest, přičemž vůbec neví, jaké by ty květy měly barvu. Ony je totiž ty potvory laně oštípou těsně před vykvetením…

Jeleni a laně na zahradě, foto z verandy. Evidentně hledají nějaký mls. | foto: KarN

Další specialitou zdejšího kraje je velké množství ptactva. Nejsem ornitolog a nevyznám se v tom. Ale líbí se mi, když nám krmítko navštěvuje paní strakapoudová (jak jsme si to určili podle atlasu ptáků) či žluna. Vím, kam vzít kamarády na výlet, aby měli šanci zahlídnout ledňáčky.

Při setkání s malou kavalírkou je zjevné, že naše Kess nestojí o piškoty. | foto: Zdena Jůzlová

A teď o víkendu jsme objevili úplnou novinku – byl tu dudek. Fakt na mou duši. Manžel pro mne jel, byla jsem s kamarády na vycházce se psy, a když toho pěšky máme dost, zavoláme si o dovoz. A když pro nás přijel, tak nám povídal, že viděl cosi divného lítat u příjezdové cesty. „Bůhví cos viděl – třeba někomu uletěl papoušek,“ smáli jsme se mu. Ale ne, měl pravdu. Když jsme přijížděli domů, málem jsme dudka přejeli. Černobílá křídla, hnědo-růžovo-oranžové tělo a na hlavě chocholku, fakt že jo! Hnědo-oranžovou chocholku! To jsme tu ještě neviděli… Prý se vyskytuje spíše v teplých částech republiky, zejména na Jižní Moravě. No tak to nám to globální oteplování nějak popolezlo… Fotky jsou z internetu, tady na tomto odkazu je jich pak ještě mnoho.

Na mou oplocenou zahradu, kde se snažím taky pěstovat všechno k snědku, se mi pravidelně dostávaly srnky. Hups, snožmo to přeskočí a už si pochutnává na poupatech tulipánů, výhoncích floxů a či hrachu. Mrchy jedny mlsný, kdyby kolem nebyly tuny trávy k snědku, tak prosím – ale tohle?!?!

Krmení jiné divé zvěře. | foto: ZuŠ

Na podzim mi děti udělaly ohrádky z pletiva kolem kamčatské lonicery (borůvka kamčatská), má to už v červnu podlouhlé modré, docela kyselé plody. Leč je to první posel budoucí sklizně a první vlastní ovoce. Teď už to kvete!! A srnky se na to nedostaly, chichi.

Možná díky ohrádkám, možná ne. Ony od nás teď docela zmizely, spolu s divokými prasaty. Oni tu totiž kroužej’ vlci. A zejména teď, když se farmářům rodí nová jehňata, a předpokládáme, že vlci si je choděj’ prohlížet, jako když my nakukujeme do masny.

Malí chtiví pejsci :-) | foto: ZuŠ

V noci z pátku na sobotu nás vyděsila naše Kess. V půl jedenácté, když jsme šli spát, najednou začala z pod kamen, kde má pelíšek, děsně vrčet a štěkat. Tohle ještě nikdy neudělala! To na klidu nepřidá… Tak jsme ji pustili na chodbu a ona se hnala nahoru dvě patra na půdu – to taky není úplně dobrý pocit. Jenže tam nic nenašla a fofrem se vrátila, i jsme vzali velké baterky a šli s ní ven.

Kess se strašidelně ježila a rozčilovala tak, že jsme to ještě nikdy neslyšeli, a řvala k cestě do vesnice, nikoliv k lesu a na pastviny. Ono totiž na druhé straně za silnicí je právě ta ohrada, kde se roděj’ jehňata. A v celé té naší enklávě řvali psi jak vzteklí. Naše malá pejsková takhle vyváděla až do půl jedný. A to se špatně spí, když vám postel štěká.

Zasloužený odpočinek. | foto: Zdena Jůzlová

Druhý den říkal kamarád, co fotil ty jeleny, že jeho pudlice Moly taky vyváděla, tak ji pustil ven. Vylítla na louku, ale vzápětí byla zpět a jen prostrkovala čumák šprušlemi na verandě a taky strašně vrčela. Tak předpokládám, že tam cítila něco, co má výrazně větší drápy, zuby a hlad než malej pudl.

Jestli kolem šel nějaký vlk či jestli jich bylo víc, to těžko říci. Faktem je, že takhle rozběsněnýho pejska jsme ještě nikdy nezažili a to ječení psů kolem bylo taky dost divné. Kousek od nás, na pastvině, choval jeden místní soused ovce, ale už tři roky je nemá, protože mu na ně ti vlci chodili jak do bufetu...