Neviditelný pes

PSI: A teď jednu chlupatou

30.3.2006 18:35

Svíral jsem v ruce krumpáč a urputně se snažil rozrušit jílovitou zem, jejíž vůně v tu chvíli jen dokreslovala zoufalou bezmocnost celé situace. Hořkost mě naplňovala až po okraj a zkrápěla v podobě slz zem, do které jsem se chystal uložit tělo mého velikého kamaráda, mojí lásku a společníka po mnoho let, mého psa. Byla to vyspělá a statná fena s nejhezčíma, velkýma, hnědýma očima, na jejímž jméně v tu chvíli už vůbec nezáleželo.

Ačkoli ještě nedožila nejzazšího psího věku, přišla nemoc, která její šťastný pobyt v tomto světě ukrátila. Nemalé prostředky stála naděje, která se nakonec zdála být pouze zlatokopectvím některých veterinářů. Až na toho posledního. Byl to ten, který mě oznámil, že již od začátku nebylo možné moje naděje naplnit. Dokonce jsem po chvíli vysvětlování pochopil proč. Ale už o to nešlo, bylo příliš pozdě. Držel jsem bezvládné tělo v náručí a doktor vykonával poslední ošetření. Její oči, které pomalu vyhasínaly na mě hleděly s důvěrou a mně bylo jedno, že brečím jako malej kluk.Růžičkova fenka

Vzpomínky se rozplynuly. Proud slz se nedal zastavit a ani jsem se o to nepokoušel. Bylo by to zbytečné. Krumpáč mě vypadl z ruky. Mé oči civěly do jámy a tělu se nechtělo pohnout. Ještě chvíli……

Psí tělo zabalené do bílého plátna jsem uložil na dno jámy a v duchu hovořil o mém bolu a o rozloučení. Jediný svědek této události se nad námi skláněl a milosrdně ševelil svými listy. Byla to stará, statná bříza, pod kterou jsme spolu často sedávali. Hlína z výšky dopadala na bílé plátno a drolila se na malé hrudky, které vyplňovaly volný prostor okolo neživého těla.

O několik let později…
Narozeniny by měly být také časem setkání se starými přáteli. Po odstěhování z velkoměsta jsem slavil svátky spíše symbolicky, ale polovina století je padesátka a padesátka je padesátka. To se musí nechat. Přijedou tedy všichni a bude to mela jako za mlada, no padesátka.

Tak tedy, bylo nachystáno a hosté se sjížděli. Zanedlouho nás bylo dost na to, abychom si vyzkoušeli, zda ještě umíme zmáčknout sladká dřeva. Veselá parta se bavila ještě dlouho. Po půlnoci, ale přišel čas, kdy i ti největší otrlíci začali zívat a vytrácet se od ohně do tmy.

Když začalo svítat, ohniště osiřelo a jen řežavé oharky poťouchle popraskávaly a vytvářely pitoreskní obrazce, které režíroval vánek kroužící nad ním.

Ráno, které bylo téměř poledne se vždy po takové oslavě vyvede. Scházeli jsme se u stolu ve srubu a poslední opozdilci se vyloupli ze spacáků těsně před obědem. Slzy nám tekly smíchy a fór následoval fór. Místnost byla plná a podával se resuscitační guláš, bezpodmínečně nutný k tomu, aby obnovil funkce v těle po smršti, kterou noc před tím zažilo.

"Kde je Kalous?"Otázal se někdo. Pravda, ten jediný tu chyběl. "Ále, znáte ho, starého trempa. Chrní zase někde pod smrkem!" V davu to souhlasně zabručelo a bylo slyšet jen slastné pomlaskávání a cinkot lžic o talíře.

Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil zálesák v pravém slova smyslu. Ve vlasech trávu, zmuchlaný obličej, ještě červené oči měl vytřeštěné, boty rozvázané a spacák přes rameno. Bylo to jako píchnutí do vosího hnízda. Do jednoho jsme přestali jíst a zalykali jsme se smíchem. Kalous nemohl prostě vejít ve vhodnější chvíli. Řvali jsme tím víc, čím víc se zubožená postava ve dveřích snažila pochopit, co se vlastně děje.

Cítil jsem bolest na prsou a někdo vedle mě se začal dusit kouskem guláše. Kdybych se sebevíc namáhal, nemohl jsem zakončení svých padesátin vymyslet lépe. Během odpoledne jsme ještě zavzpomínali a kamarádi se pomalu rozjížděli do svých domovů. Tak zase za padesát...

Kalous nebyl ve své kůži a celé odpoledne seděl venku, opřen o stěnu srubu. Popíjel zbylé pivo z večera a zamyšleně hleděl do dáli. Nakonec tam zbyl sám a já si ani nevšiml, že usnul. Bylo k večeru. Kalous se zjevil ve dveřích místnosti, ve které jsem ještě poklízel po oslavě. "Není ti blbě?" Otázal jsem se ho s vážností ve tváři. "Už je to dobrý, ale člověče, asi jsem se zbláznil" Řekl a posadil se ke stolu. "Co se stalo?" Zeptal jsem se logicky.

"Ále,blbej sen!" Řekl pevně, a z hlasu bylo cítit, že bude pokračovat. "Nemáš kafe?" Otázal se. "No jasně,dáme si spolu." Rozhodl jsem a postavil konvici na plotnu. Kalous seděl a hlavu držel v dlaních. Po chvíli jsem naplnil dva řádné kafáče vroucí vodou a káva zavoněla.

"Já na to člověče pořád musím myslet." Navázal. "Živej sen je živej sen, to už mám za sebou, ale tohle mě tedy kamaráde vzalo."

"Praštil jsem sebou k ránu," pokračoval Kalous. "no víš jak jsme vypadali. Měl jsem toho plný kecky. Spal jsem jako mimino, ale asi ne dlouho. Vzbudil jsem se zpocený a byla ještě tma, no sotva začalo svítat. Hrudník se mi sevřel a v hlavě mi hučelo jako u jezu. Bylo chladno a tak jsem se pečlivě zabalil do spacáku a snažil se usnout. Sotva se mi zavřely víka, bylo to jako ve zjevení: hořela chalupa a kolem běhal velkej černej pes a štěkal.

Ale kdyby štěkal. Řval a tak žalostně kňučel, že mě šel až mráz po zádech. V tom domě někdo byl a on se snažil dostat se dovnitř. Jenže ten oheň už byl tak mocný, že tam nemohl. V tom se rozletělo s rachotem okno a z něj vyskočila postava. Celá ohořelá. Byl to chlap a doutnal. Na sobě měl nějakej vaťák, nebo co a snažil se ho strhnout, ale nešlo to. Válel se po zemi a strašně úpěl. Ten pes nevěděl co má dělat a tak kolem něj bezmocně běhal a strašlivě vyváděl. Štěkal a ten štěkot přecházel do zoufalého kňučení a chroptění. Nakonec se chlapovi podařilo dostat se z toho vaťáku, ale zůstal ležet.

Asi omdlel, jenže byl moc blízko domu a oheň stále sílil. Po chvíli začaly odpadávat hořící kusy dřeva, ale ten pes se od něj ani nehnul. Já se nemohl pohnout, abych mu pomohl. A ač jsem se sebevíc snažil, nešlo to! Nohy jsem měl těžké a každý krok trval věčnost. Najednou ten pes chytil chlapa za ruku a snažil se ho odtáhnout. Šlo mu to těžce, ale musel mít sílu jako bejk člověče.

Vší silou ho vlekl až ke svahu, kde se chlápek skutálel dál od domu, mimo nebezpečí. Najednou se ozvala strašná rána. Dům se rozletěl a jeho hořící zbytky byly všude kolem. Člověče, on by tam uhořel. Pak už nevím nic. Spal jsem až do oběda." Chvíli mlčel a dodal: "No byla to síla…"

Poslouchal jsem ho a z očí mi tekly slzy. Teď jsem zase já zíral jako bulík. "Co blbneš?" řekl, když si toho všiml. "Kde jsi spal?" Zeptal jsem se ho s předtuchou a trochu jsem se té odpovědi obával. "No tam vzadu v koutě, jak končí zahrada, pod tou velikou břízou." Upřesnil.

Vstal jsem a odešel na chvíli z místnosti s tím, že se hned vrátím. Před chalupou se mi zatočila hlava. Bylo mi smutno. Po chvíli jsem se zklidnil a vrátil se do místnosti. Kalous seděl stále u stolu a usrkával kávu.

Sedl jsem si k němu a vážně se mu zadíval do očí. "Teď zase poslouchej ty mně." Řekl jsem klidně a začal vyprávět: "Stalo se to před lety. Měl jsem tehdy psa, fenu a měl jsem ji moc rád. Byli jsme stále spolu a já, protože jak víš píšu a proto jsem stále doma, jsem s ní trávil veškerý čas. Když jsem psal, ležela mi u nohou, když jsem šel ven, běhala radostně kolem mně a skotačila radostně jako dítě. V noci ležela u mé postele a ráno se mnou vstávala.

Normálně o tom nemluvím. Vypráví se mi to těžce a navíc je to moje velmi osobní vzpomínka. Ale za chvíli pochopíš, proč ti to přesto vyprávím. Jednou večer, bylo to na podzim, jsem dal vařit maso. Dělal jsem to pravidelně. Na noc jsem vařič vypínal a k ránu, již vychladlé jsem z něj připravoval žrádlo pro mou fenu. Jenže ten večer jsem odešel spát a vařič jsem nevypnul. Zapomněl jsem. V noci, když se voda vyvařila, maso začalo hořet. Od něj chytla kuchyň a já stále nic nevěděl. Spal jsem a byl jsem už polootrávený z kouře.

V podvědomí jsem ale slyšel zoufalé kňučení a štěkání. Tak, tak že jsem se probral a dopotácel ke dveřím. Do místnosti se navalil kouř. Ložnice byla vedle kuchyně, ale na jakoukoliv akci bylo již pozdě. Chalupa byla dřevěná a plameny již hrozivě olizovaly strop. Stačil jsem ještě otevřít dveře a fena vyběhla ven. Já měl jedinou myšlenku. Vrátit se pro plynovou bombu k vařiči. A tak jsem na sebe rychle navlékl starý vaťák, který visel v síni a kryl jsem se s ním před plameny, které se rozhořely o to víc, jak jsem otevřel venkovní dveře. Dopotácel jsem se k vařiči, ale bylo příliš pozdě. Již nebyl čas bombu odmontovat , už jsem hořel. Měl jsem jedinou možnost. Rozhodl jsem se k zoufalému skoku z okna… No a dál už to znáš."

Dlouho jsme mlčky seděli. "Před dvěma lety jsem ji pochoval pod tu krásnou břízu tam vzadu, na konci zahrady v koutě, tam, kde jsi dnes v noci spal!¨ Zemřela na popálení plic od ohně. Dlouho s tím bojovala, ale nešlo to k sakru. Nešlo to!!! Bušil jsem do stolu pěstí a z očí mě opět vyhrkly slzy.

Jiří Růžička


zpět na článek